přízrak
o, pomono mé jeseně, ty víš, jak vděčen jsem
za všecko tvoje ovoce, jež pro mne zrá a sládne.
co bylo snem, co bylo snem, to jako zázrakem
v mé utišené zahradě, kde tolik toho vadne,
se proměnilo v skutečnost, a plnou náruč nesu
tvých hroznů sladce zatrpklých, tvých hořce vonných vřesů.
ty víš, jak vděčen jsem a plach před touto úrodou,
jak říkám si, že nehoden jsem této pozdní sklizně;
mám každou slastnou vteřinu za nezaslouženou,
pokorně snáším smutků svých i bázní steré trýzně:
korunu korun přetěžkou jsi na hlavu mi dala,
korunu korun přesladkou, bys také kralovala.
já tomu chtěl, já tomu chtěl, já snil jsem, blouznil, ždál,
a tak jsem na vše připraven, co pro tebe mne čeká.
leč ve svých snách jsem jednoho se přece nenadál,
co zasmušilým přízrakem mne ustavičně leká,
jak obraz krásný nade vše, v němž přes to chybí cosi,
co nelze najít, uhodnout, snad jedna krůpěj rosy.
8
jdu zahradou tvou přetěžkou, jdu králem, který zná
své říše všecky poklady a zdroje, kouty, krásy, –
a přece náhle ustrnu, ten, jenž se nevyzná
v zamaskované končině, kde ztichly všecky hlasy.
zas osamělým v sobě jsem, je zdáním vše, co držím;
jdeš mimo žal můj cizinkou, kams k dalekým jdeš stržím.
9