Tři myslivci kdys v tuhém byli sporu,
čí pes byl lepší. „Můj pes bez odporu!“ –
tak zvolal první –: „Nade všechny ctnosti
v něm vrcholil se pocit povinnosti.
Tu vlastnost vzácnou životem svým splatil!
V čas honu na sluky pes můj se ztratil.
Kdo mohl tušiti, co s ním se stalo? – –
Té doby mnoho sněhu napadalo
a marno bylo pátrať po okolí. –
Ta ztráta podnes u srdce mne bolí! –
To zvíře víc než zvěří smysl mělo,
mým pomyšlením ihned rozumělo. –
Když potom z jara do lesů jsem zašel,
tam udivený kostru psí jsem našel
a před ní kostru sluky. Číhal na ni
a nepohnul se od ní o krok ani,
až ze sluky i z něho zbyly kosti. –
Tak skonal pes můj, héros povinnosti!“
A druhý myslivec se ozval tichem.
„A mého žádný nepředstihne čichem.
Jdu sobě městem, pes můj po mém boku;
však z nenadání ocitnul se v skoku
a vběhl do domu. Mně divno bylo,
co asi jej tak prudce pobouřilo?
a nemohl jsem najíť vysvětlení;
krám zvěřinářský na blízku tam není. –
Já za psem, abych spády jeho zvěděl.
Pes v druhém patře přede dveřmi seděl.
Já vešel do vnitř. Po omluvě řádné
jsem nepostřehl příčiny tam žádné.
Jen kuchařka si právě v knize četla.
Zrak padl na list! Hned jsem nabyl světla!
V té knize byla kapitola celá,
jak na zajíce omáčka se dělá.“
„Psi výtečníci!“ – zvolal lovec třetí –
„jich chvála nechať mezi lovce letí!
Však proti mému vaši psi jsou malí!
Můj dokonce i zákona je znalý!
Když drahá ženuška mi churavěla,
zvlášť na koroptve laskominy měla;
já viděl, sil že ubývá jí denně.
Co dobrý manžel neudělá ženě!
I mléko ptačí snad by někde shledal!
Než zákon střílet koroptví nám nedal.
Já jednu vyhlídnul. Bác! – Prach a broky!
v tom ozvaly se četníkovy kroky.
Již pokutě vstříc najisto jsem hleděl –
Můj vtipný pes však porady si věděl.
Hned na koroptev zadečkem si sedl
a do oblouku oháňku svou zvedl,
a zakryv takto koroptvičky tělo,
by oko zákona nic nevidělo,
jak nevinňátko chytrácky se choval. –
Když četník zašel – kořist aportoval!“