Vzplálo slunko zářivé, nad Těšínem vzplálo,
širé slezské krajiny světlem zalévalo,
širé dálné krajiny, hory, doly, pláně, –
ptactvo písní vítalo nové jitro Páně.
Do Marklovic, v lovčí hrad, Černá kněžna jede,
úsměv milý pohrává v tváři její bledé,
po boku jí milý choť, hrabě Forgáč švarný,
dumně ve kraj upíná pohled žhoucí, žárný.
„Hoj, ten milý, slezský kraj!“ hrabě zahovoří,
„Hle, jak ladně, kouzelně, v záři slunka hoří!
Jako smavá zahrada vůkol rozkládá se,
jako obraz nádherný v zlatém slunka jase!
A ty vísky, dědiny, kam se pohled šine,
a ten horstva věnec kol, kterak vlídně kyne!
Však už chápu, proč ten lid, jejž ty kraje rodí,
Tvoje ústka, paní má, k chvále pouze svodí.
Jedno však tu, paní má, co můj nítí zájem:
Tvoje vláda knížecí, ta mi dosud tajem;
Tvoje vláda podivná, Tvoje panování,
pro něž lid ten v šíř i v dál ctí Tě bez ustání.
Všaktě všude živa jest Tvoje chvála v lidu,
všaktě všude známa jest kněžna od Beskydu;
jako drahou světici lid ten vzývá Tebe
a Tvá chvála dolétá věru v samo nebe!“
Usmívá se v rozpacích Kateřina kněžna
a po tváři úsměvné hrá jí růměň něžná;
sebechvále vzpírá se skromná její duše,
mlčky na svém bělouši k Marklovicím kluše.
Aj, tu v cestu před oře mladá klesá žena,
jako polní lilie bouří nalomená,
úzkost, bolest, hoře zlé vnadnou líc jí cloní,
po níž z očí blankytných slzí proud se roní.
„K Tobě, paní, utíkám ve svém krutém hoři,
Tobě, kněžno, v pokoře noha má se koří,
neopouštěj nešťastné, ujmi se jí, paní,
jedním slovem milosti usuš slzy v skráni!
Políčko jsme osili, celičký náš statek,
k němu toužně vzhlíželi všední den i v svátek,
každým letem hustý klas na políčku vzklíčil,
ale kanec divoký úrodu vždy zničil.
Tvým ten kanec majetkem, muž můj jej však zabil,
mstivé lovce knížecí ranou k sobě zvábil,
v železech jej odvedli, jako vraha, žháře,
muže mého uvrhli tmava do žaláře.
Vrať mi muže, vrať mi zas, kněžno přemilená,
oporu vrať duši mé, v bolu zlém jež sténá!
pro druha mých radostí, tužeb všech a tíží
koleno mé v pokoře před Tebou se níží! – –“
„,Ustaň!‘“ kněžna velí jí, sotva tajíc hnutí,
„,snad nám průchod poskytnou zákonové krutí.
Vzhůru tedy, na zámek, nechať neleníme,
co stalo se, na soudě dokonale zvíme.‘“ –
Zástup lidu, zvědavě jenž se kupí kolem,
„sláva kněžně vznešené!“ jásá strání, polem.
Sedá kněžna v myšlénkách soudnou na stolici,
dobrota však bezměrná zračí se jí v líci.
Však tu lovci blíží se, žalobu svou vedou,
zákonníci, všakých práv, obeznalí vědou,
kloní hlavy, radí se, nález předkládají:
„Pytláka psi vztekliví nechať roztrhají!“
Ale kněžna v soucitu na vinníka zírá,
který bázní zoufalou v poutech před ní zmírá.
„Nuže,“ Černá kněžna dí, „milí páni moji,
rcete nyní opravdu, co ten kanec stojí?“
„,Tři tolary, kněžno ctná,‘“ odpovědí zní to. –
„Aj, těch víc než člověka má nám býti líto?
Však my škodu vinníka spočtem’ za let řadu
a pak nález v této při vyřknem’ bez odkladu.“
Ticho. Mlčí radové, mlčí lovci mstiví,
beze hlesu stojí kol zvědavců kruh živý
a v tom tichu napjatém, jako hudby snění
Černé kněžny zvučí hlas klidný, povznešený:
„Nuže mlčí slavný sbor, já pak nález vznáším:
Tři tolary vinník splať pokladnicím naším;
to za ztrátu zvířete, jež nám zhubil v poli,
brániv svoji úrodu, ne však ve svévoli.“
„Z pokladny však knížecí,“ kněžna velí dále,
„souzenému člověku, který v péči stálé
z úrody své sobě chléb a nám berně chystá,
jemu ihned tolarů vysázejte tři sta!“
„Právo ctít a zákony, trestat nepravosti,
panovníků první jest, svatou povinností;
ale kdo chce srdcím vlást, k dobra vést je zdroji,
musí lidu nésti vstříc srdce, duši svoji.“
Zmlkla, ale jako bouř, zahučí-li polem,
jásot lidu bezměrný zazní kol a kolem!
„Sláva kněžně milené!“ zní to zas a zase
a líc kněžny v pohnutí nachem pokrývá se.