Dnes myslí spěji k tobě, „vezdy věrná“,
svým známá nektarem, ó Plzni černá!
Zřím komínů tvých nespočetné davy,
jež utkávají závoj kol tvé hlavy,
mám jasný pocit, noha jak se boří
dnes v mračnech prachu, zítra v bláta moři,
zas tvými sady procházím se v duchu
a němčina tvých dcer mi letí k sluchu;
zde papež Plzně – „Salzmann“ –, v košťat stínu
svůj ztápím jazyk v rajskou chmelovinu,
co v stromořadí blízkém masné krámy
se o požitek pro nos dělí s námi.
Tak často, Plzni, na tvé steré krásy
všech pět mých smyslů rádo vzpomíná si.
I figurky tvé mým se zrakům jeví:
v svých krátkých sukních statné selské děvy,
jež vítězí již svými punčoškami,
i v toaletách skvostných „naše“ dámy,
s jichž kyprých rtíků „der, die, das“ zní směle,
houf věrných dcer a synův Israele,
i pravovárečníci, města květ,
jimž za Rokycany se končí svět.
Však nad všecky ty živěji dnes tane
mi na mysli muž tváři ustarané,
jenž přečasně má v čele brázdy vrásek
a úzkostlivě čítá každý vlásek,
jenž nedávno byl ještě jako buk
a v krátkém čase ztratil všechen tuk,
že zbytečně teď velikou má vestu;
a vše to ze starostí – o nevěstu.
Zřím hubeného toho úředníčka,
jak pod cylindrem, který sebou kývá,
se po náměstí širém procházívá;
vždy sklopena jsou k zemi jeho víčka
a jeho chůze o závod je běh,
než přes to sobě dobře všimne těch,
kdo v sukních trochu lepších kol se mihnou,
ač sotva zraky od země se zdvihnou.
Co dívek potká, všecky zná jich jménem,
i do kapsy jich vidí tatíkům;
ví, co vynáší téhle Olgy dům,
co té zde – Fandě – dostane se věnem,
ví, tam ta dlouhá – slečna Aurelie –
že mnoho po své tetě dědit bude,
jež více již je mrtva nežli žije;
hle, ta zde – Tilda – jako děvče chudé
se šatí jen, však peněz má jak smetí;
to tahle – Mařka – chodí jako kněžna,
však pod atlasem košile je režná,
dost dluhů, asi tucet malých dětí, –
jak zklamal by se člověk snadno v ní!
Nu, vtělený to úřad listovní.
Těch vědomostí finančního stavu
všech otců, matek, strýců, bab a tet
pan Dolný pracně nabyl během let;
snad polovině dívek z toho davu,
jenž denně se tu tísní na chodníku,
již nabídl své srdce, ruku svou
a sladké „ano“ slyšel z mnohých rtíků,
jež úsměvem svým k rajským hodům zvou,
však dosud vždycky v rozhodné té chvíli,
kdy před oltářem již měl pokleknout,
jej z nenadání opustily síly
a růžových se vždycky zhostil pout. – – –
Co zdrželo jej? Co mu stálo v cestě?
Ach, vždycky náhle zvěděl o nevěstě,
jež dostane víc o několik set
než ta, k níž právě chtěl se připoutati.
Tak stalo se, že za několik let
znal podrobně, jak která dívka „platí“
a kterak její pojištěno věno;
však ponenáhlu ztratil kredit všude
a získal sobě lichotivé jméno,
jímž nadepsal jsem tyto řádky chudé.
Již zdálo se, vší naděje že vzdá se
a upustí všech dalších od podniků,
když uslyšel jsem náhle na chodníku –
Však o tom v druhé kapitole zase!
Vždycky rád jsem vídal Plzeňanky švarné
v suknicích těch krátkých, které v zanícení
uvádějí také muže mravokárné,
nad nimiž jen ženy zlobně barvu mění;
vždy se líbily mně hedvábné jich stuhy
barev nejpestřejších, vypůjčených z duhy,
zástěry a šátky, střevíčky jich malé,
nejvíc však můj obdiv budily a k písni
nejednou mne nadchly punčošky, jež tísní
kulaťoučká lýtka krásy neskonalé.
Zlíbal bys ty děvy! Žel, že vedle nich
nevykračují si švarní jonáci
v malebných svých krojích národních,
ale v poloměstských šatech panáci. – – –
Sličná čtenářka se usmívá; již hádá,
na papír proč brk můj neumělý skládá
o venkovských děvách také chvalozpěvy.
Bravo, milostivá, uhodla jste! Nuže:
náhlá zpráva všecky překvapila muže,
Dolný snoubencem že takové je děvy,
na níž v neděli se čtrnáct sukní kupí.
A jak často bývá, také nyní zase
všecka lidská zloba rázem vzbudila se,
každý ženicha jen očerňuje, tupí,
že prý přeběhal dřív celé Křimice*
pátraje, čí zelí největší má hlavy
a která má z děvčat sukní nejvíce.
Ale rázem ztichl hovor vysměvavý,
Plzeň Dolného když vyvolenou zřela;
po jeho šla boku města ulicemi,
provázena žen a mužů zraky všemi,
zdravých, svěžích tváří, ztepilého těla,
plných nožek, jež div netančily v chůzi.
Sotva Dolného si všimli jeho druzi,
jenž se krčil, ztrácel vedle hrdé kněžny;
každý zřel jen dívku, její profil něžný,
pružnou postavu a kypré její tvary,
a co líce prudké polévaly vary,
v srdce všech se plížil pocit závisti – – –
Když jsem po čase se potkal se ženichem,
z jeho pohledu jsem mohl vyčísti
blaženost a pýchu; s lehkým na rtu smíchem
odpovídal chutě na mou gratulaci,
jakou partie ta dala prý mu práci,
že to nejbohatší děvče ze vsi celé,
ruka v rukávě že sice ještě není,
že však jistě bude příští od neděle,
kdy je na křimické pozván posvícení,
o němž zasnoubení má se oslavit. –
A ta chvíle přišla. V nově vyžehleném
cylindru, že na něm přecházel až vid,
na pravici velký prsten s celým jménem,
v nových lakýrkách a v nových nohavicích
za krásného Dolný vyšel dopoledne,
ždaje chvilky slastné, kdy svůj klenot zhlédne
a s ním procházet se bude po Křimicích.
Těšil se, jak bude vyvalovat oči
všecka selská chasa, s nevěstou až svojí
v hospodě, jež celá ověnčena chvojí,
vážně, s elegancí, po městsku si skočí.
Nevím, žaludku jak Dolného se vedlo
při obědě, který trval hodin pět,
kde se nemluvilo, ale za to jedlo,
řemeny že bylo třeba popouštět;
vím jen, jaký dojem v chase způsobil
švihácký šat jeho drahý, z brusu nový,
zvlášť pak cylindr, jenž do očí všem bil. – – –
O tom poslední vám kapitola poví.
Druhého dne z rána rozpustilý smích
rozléhal se těmi ulicemi města,
jimiž ode Křimic nejbližší jde cesta;
obklopen jsa hloučkem učňů pekařských,
kteří noční práce roznášeli plod,
obvyklým svým krokem jako o závod
k domovu se Dolný vracel z posvícení
v zuboženém stavu; jasné světlo denní
smutnou figurku to odhalilo světu:
cylindr, jenž včera v plničkém byl květu
a v nějž největší se jeho naděj kladla,
vypadá jak bašta rozstřílená, padlá,
paže ubožáka v šíř jsou rozepjaty,
přivázány k tyči, z brusu nové šaty
skvrn i děr jsou plny, na zádech pak se mu
klátí obílená tabulka a s ní
velký nápis volá: „Ženich okresní!“
Radost způsobilo obecenstvu všemu,
do dveří když Dolný kopnul domovních
a pak pomalu se bokem ztrácel v nich.
Dlouho před domem pak obecenstvo stálo,
ale nezřelo, co v jeho zdech se dálo,
Dolnému jak jeho hospodyně stará
uvolňuje paže připoutané k tyči,
se zad osudnou jak tabulku mu párá,
při čemž ostrý smích jí skrze zuby syčí;
snad si myslí, že to zasloužený trest
od křimických hochů, kteří neztrpěli,
aby namlsaný měšťák směl jim lézt
do krásného jejich domácího zelí. – – –
Dolný od té doby mocný odpor cítí
proti krátkým sukním přespolního kvítí.