Věčný! Ukaž mi Svoji tvář,
zářící velebou!
Stojím před tebou.
Jen sejmi s očí šlář.
Pane, který?
Shoď s očí roušku omámení.
Alkohol, Nikotin, Coffein –
jak mraky leží mezi mnou a tebou.
Pane! Mrak ten jsem shodila –
však ještě mlhy mezi námi!
Jsi ještě KRVÍ svého těla opilá.
Ta ještě šumí kolem tebe v bujném varu
jak nad tonoucím vlny vodopádu,
že nerozeznáš mojich tvarů.
Už, Pane, postem krev jsem zkrotila
a bděním přehlušila její var a žár.
Však ještě Tebe nevidím.
Vzpomínky mladých let mou hlavou víří,
všech tvorů obrazy se duchem kmitají,
nesčetné zvuky starých písní,
ba i to modré nebe, i ty hvězdy panenské,
jež tančí před Tebou,
jsou stěnou mezi Tebou, mnou.
Umlč ty hlasy tvorstva vůkol mne,
ať Tebe slyším!
Nuž tedy spouštím oponu,
jen oka mžik,
neb pohled delší by tě zavraždil,
jak pojistka se ztaví proudem silnějším.
Pane vidím! Ty Vše Jsi a já – nic.
Věčnosti mrazný éther fičí kolem mne.
Pres světy, prostory a časy letím v dál.
Ó, jak Jsi STRAŠNÝ!
Oponu spouštím!
Jen cíp jsi zřela mého pláště.
Ty musíš ještě věky růst a sílit,
než budeš silná dost mne znát a milovať.
Dub musí dlouhá léta zrát,
než krásu vichrů pochopí.
Mystika není opojení smyslů ani snů.
Jest VYSTŘÍZLIVĚNÍM z opilství těla
a z malých lidských předsudkův a měřítek.
Pomalu cítím růsti svoje křídla.