Hle strom květoucí, jenžto větve silné
Rozkládá v půdě plodné, vzdělané,
Kteroužto plémě od pravěku pilné
Obrábí v snaze ctné a žehnané!
To kmen Slovanský, jenžto pevnou patou
O zem, již Bůh mu dal, se opírá,
A mysl, lásky k dobru žárem vzňatou,
Své vlastní péče k zdaru upírá.
Na stromu tom viz větev zvláště krásnou,
Jak z pně se vzhůru mocně povznáší,
A v prostoru nadzemskou, modrojasnou
Svých květů libou vůni vynáší!
To větev Česká na Slovanském stromu,
Již dějin genij zvlášť si oblíbil;
To větev nezdrcená davem hromů,
V niž jaré mízy nový mok se vlil.
Ta větev Česká, jednou mocná, slavná,
Nám dlouho chřadla losu nepřízní,
Jen dějin vlasteneckých záře dávná
Co světlo spásy skláněla se k ní.
V té záři Čechův naděje též žila,
Že vstanou zas z prohlubně poroby,
A kleslá sic než nezničená síla
Tužila věrné jejich útroby.
Dvacátý říjen roku minulého
Co blaha hlasatel nám zavítal,
An jasný mocnář z pudu spanilého
Svým národům práv rukojemství dal;
Vida, že otročením trůn též hyne,
Svým zemím volný vývin zaručil;
A tak nám budoucnosti blaho kyne,
Nebť nám je král diplómem zbezpečil.
Na velkém octli jsme se obratníku,
Ruch státu o tom svědčí mohutný,
Co kolos z řady dějin náčelníků
Čnít bude říjnový den památný.
Jím jsme zas navráceni sami sobě,
Jím stará Česká krev v nás zmlazena,
Jím z mrtvých vstalo, co již tlelo v hrobě,
Jím dávná moci vina zhlazena.
Nuž svorně stůjme otčiny své v lůnu,
Svých práv i povinností vědomí,
Vždy věrni vlasti, národu a trůnu,
Jak káže Hospodin a svědomí!
Ať o nás zví svět s úctou, s podivením,
Že posud jsme, čím byli předkové,
Dokažme čestným činův objevením,
Že jsme a zůstanem vždy – Čechové!