Aničko, jen se podívej,
jak červený osvět plápolá,
jak přástka je dnes veselá!
A na tebe už došlo v pořádku!
Tož, buď nám zazpívej
neb vylož pohádku!
Tak, když ty kolovrátky frčí nám,
na zlatou přadlenu si vzpomínám.
Co bude pěkného, to vemte z přástky,
co lhaného, to přeslechněte z lásky.
Měla matka dcerušku,
lenošivou Helušku.
Velmi krásná byla, neb se narodila,
Když fijalka kvetla, růže lahodila...
Od svítání do noci nic nedělala,
jenom z rozmarýnky vínky sobě tkala,
jenom dlouhé, zlaté vlasy na slunku
česala a splétala si v korunku,
jenom sobě zpívala,
v boží svět se dívala.
Vzala matka Helenku, na potok ji vzala,
na bílém jí křeménku prsty natloukala.
Jel tam tudy hrabě pán z Červeného zámku,
plakať vidí děvčátko, klepať vidí mamku.
Matko – pán se osopí – zač pak je to bití? –
Eh, vždyť nezná z konopí příst než zlaté niti!
Z konopí zná zlato příst? Zdaž ji neprodáte? –
Prodám, prodám, což by ne – co mi za ni dáte?
Zlata rovnou měřici! – Tedy ať je vaší! –
A pan hrabě děvčici na vraníku vznáší.
Přicválali na zámek, seskočili z vrance,
pán ji vede zahradou k malé úzké bránce.
Zdvihl těžkou závoru, vešli do chalupy:
Od podlahy nahoru konopí se kupí.
„Tu máš kruh a vřeténko, spřádej nitku tenkou,
až vše spředeš ve zlato, budeš mojí ženkou.“ –
Skřípl v zámku zlatý klíč, přiskočila Hela –
ale hrabě už je pryč – sama osaměla.
Děvče osamocené, do nářku se dalo,
až mu srdce sklíčené hořem usedalo. –
„Chachuchachi!“ z okénka zachechtal se kdosi –
„Co má panna Helenka oči plné rosy?“
Vlezl malý mužíček – bradatý a krátký,
Halinku mel červenou, botky z divné látky.
„Ach, jak nemám plakati, stvoření já klaté!
mám tu sama bývati, příst mám niti zlaté.
A já přísti neumím, umím jenom zpívať,
splítať měkký rozmarýn, do světa se dívať.
Umím jenom v korunku splítať zlaté vlasy,
umím v říčce na slunku obhlížet své krásy“. –
„Já tě tomu naučím – ale odpovíš mi
do tří dní: jak jméno mé, z čeho jsou mé čižmy!“
A hned sednul k přeslici, začal hlavou kývať,
jako kocour vrčící začal sobe zpívať:
„Kolovrátku toč se hbitě –
tak se předou zlaté nitě!
Toč se, v oku dělej mžitky –
tak se předou zlaté nitky.
Honem, nitko hedbávnatá,
ať tě žádný nechopí,
třpyť se honem, stezko zlatá,
po tobě jde konopí. –
Jak se kývám, jak si zpívám,
jak se potím, jak si notím,
konopičko ztemnělé
hupky skáče z kužele,
přechází a hned se zlatí,
na cívce se vrchovatí – – –
V levém koutě šedivo,
v pravém zlaté předivo!
Kolovrátku, toč se hbitě
tak se předou zlaté, nitě!“....
Až kdy vyšly hvězdičky, nechal mužík přádla,
skoče ptal se Heličky: „Nu, tak neuhádla ?“
A když hlavou kroutila, zmizel v nočním stínu.
Hela sedla k okénku, bílé ruce v klínu:
Možná dosť, že jest mu Janek,
kudrny má jak náš Jan! –
Či by to byl Florijánek?
Nos má jako Floriján! –
Či že by mu Vašek bylo?
Ale oči, trnky oči,
má jak Pavel rychtářův –
nemotorně však se točí
jako Jura kovářův.
Nebo by mu Franta bylo?
A ty botky! - Z korduánu?
Nebo je to safián?
Kdyby sem tak přišel k ránu
švec náš, mistr Kocián! –
Či že by to juchta byla?
To se mi přec věřit nechce!
Ze železa ulity? –
Nešukal by v nich tak lehce
cupity a šupity! –
Aby to tak sláma byla!
Ach – teď pojím malinko – co to venku kvílí? –
Otevřela okýnko: Stařeček tu bílý:
„Přeběda mně, běda mně! Starý jsem a hladný,
nikdo pojíst nedá mně, nemá srdce žádný.“
„Tu je víno, stařečku, bílého kus chleba –
přijďte k oknu zítra zas, bude-li vám třeba!“
„Zaplať Pán Bůh! panenko, Pán Bůh vám to splatí!“
děkuje jí žebráček, do noci se tratí.
Lehla v zlaté konopí, královské to lože –
„Kdo mu jméno pochopí? – Bože můj, ach Bože!“
Sotva svitly červánky, mužík zas už seděl,
klátil se jak strašidlo, přádla sobě hleděl.
Večer shodil vřeteno:
Nu tak panno Heleno! Půl konopí spředeno!
Padla mi už na jméno?
Co mu nyní, co má říc’? – Zachechtal se, zmizel. –
„Marja Panno, rač mě stříc’? odvrať žal a svízel!“
Když pak přišel žebrák a dar mu na dlaň kladla,
do jasného vína jí jasná slza padla.
„Panenko, co k pláči vám?“ – „Žal mám u srdíčka;
kdyby přišel bratr sám, nemá k němu klíčka.“
„Panenko, snad poradím!“ – „Mužík chodí spřádat
nechci-li býť nešťastna, mám mu jméno hádat.
A já hádať neumím, umím jenom zpívat,
do vlasů plést' rozmarýn, do světa se dívat.“
Žebrák hlavou zakýval. „Nu, byl jsem dnes v boří –
hledím, co to pod skalou: plamen k nebi hoří!
Kolem ohně hrnků pět, divnou píseň hudou,
obskakuje chlapčisko, halenu má rudou:
„Hupy, cupy, šupy, dup,
hoj, to bude krásný lup,
to je něco na můj zub!
Moje milé, duše shnilé,
bzučte všecky pod hrnečky,
radujte se z malinečky,
z mladinké mé frajírečky.
Dva večery už mi hádá,
ani zítra nedohádá,
A to děvče jako růže,
jmenuje se Helenka!
Ta má dlouhé, zlaté vlasy,
hej, to budou zlaté časy!
hej, to bude chutný lup!
Hupy, cupy, šupy, dup!“
Divná přec to byla věc! Věř mi, že jsem nelhal!
pravil žebrák šedivec, od okna se belhal.
Hela lehla v konopí, ztrácela se v spánku,
jako když ji utopí – až k bílému ránku.
Jak by měla ustláno do mateří doušky,
nemyslila na ráno, nebála se zkoušky.
A když svítal třetí den, mužík zas tu seděl,
rozkýval se rozzpíval, konopí si hleděl.
Klátil se a prozpěvoval,
ďábelsky se poškleboval:
„Kolovrátku frč mi hbitě,
ať se předou zlaté nitě!
Úpletem z nich zlaté sítě,
ulapíme zlaté dítě!“
Večer shodil vřeteno:
„Nu tak, panno Heleno!
Konopí je spředeno!
Padla jsi mi na jméno?
Z jaké kůže čižmy mám?“
Skákal, smál se: „Již ji mám!“
Ale na to Helenka, klidná jako růže:
„Čižmy šotek Nelenka z mravenčí má kůže.“
Když to mužík uslyšel, volal všechny ďasy –
„Štěstí, štěstí, štěstí máš i tvé zlaté vlasy!
Byl bych jimi zardousil hrdlo tvoje bílé,
byl bych duši mladou skryl mezi duše shnilé!
Ale ty jsi žebráku prokázala lásku –
tím jen jsi mi unikla – vyhrála jsi sázku!
Před láskou a dobrotou kouzla moc se ztrácí,
ale štěstí trvalé kvete jenom v práci.“
Vlasy rval si, o zem bil, tvář měl na smrť sinou,
vyfučel jak vítr zlý, odlít’ s Meluzinou.
Sedí v zámku hraběnka,
krásným jmenem Helenka.
Zpívá, kruhy prohýbá,
synáčka si kolíbá,
šije z příze zlaťounké
košilenky hebounké
pro siroty ve kraji,
které matek nemají.
A v podzámčí v kostelíčku
radosť býti při mši svaté:
Dětí jako andělíčků
a košilky všecky zlaté! –
každé říká modlitbičku
za hrabátko boubelaté.