U tvrdé cesty, jíž jsem šel,
květ radosti mi nevzpučel,
jen nízký posun nevolnický
byl krok můj stržemi zlými.
S perutmi spoutanými
řetězy chrastil tvor lidský.
Dědictví mrzké příčiny,
tradice krve bez viny,
osudnější však nežli vina.
Ač naděje průtahem stydly,
přec bil jsem o mříž křídly,
nikdy se neshýb jak třtina.
Tu slyším z dáli kroků cval,
drcení hradeb, valů, skal,
na horách ohně vytryskují,
slavnostní plameny země:
přichází Radost ke mně,
a před ní vichřice dují.
Aj, i mé setí uzrálo,
když dílo naše vyhrálo.
Nerostly planě moje štěpy.
Celá má životní víra
své plody zralé sbírá.
Ztiš, srdce, bouřlivé tepy!
Blahoslavená hodina!
Milenka jasná, jediná
jde vykoupit mne políbením,
člověka stvořit a vzklíčit,
lidství v něm lepší vztyčit
v slunečním planutí denním.
Jak nejvyšší se chvěji tón,
krev zpívá – jásá v nebesklon
jitřenka modrá – ptáci vzhůru!
Je mříže volna již letu
do slunných vůkol světů,
všem naroveň do azuru!
Či váháte? Vám zemdlel sval,
a strach vás před prostorem jal
a výškou? – Radost má mne drtí,
paradox citu a touhy,
třeslice stvol jsem pouhý,
a slast má rovna je smrti.
Století příští ve mně dnes
zemrou, kdybych dnů neunes.
Napni se, srdce moje, směle!
Dej sílu rameni, šíji!
Simeonovu slast žiji,
když spatřil Spasitele...