Vy, vzrostlí na skalách a na horách,
kde větví sukovatou v mraky čníte,
vy, nachýlené nad chaloupek práh,
kde pohádky své sladce ševelíte,
vy, květem osypané z úběle,
jež v jarním slunci na zahradách sníte,
ó, stromy, kypte,
své květy na hlavy nám sypte
a zelení svou plaňte vesele!
Je země ve vás živa, její krev
jdouc z mrtvých hlubin do života zpívá
až z vašich mízou nakynulých cev
a v zázrak pupenů se chtivě slívá.
Žal každý v stínu vašem oněmí,
a v duši lidskou těcha s mírem splývá.
Ó, stromy, voňte,
a s pyšných vrcholů svých zvoňte
nám do údolí smutků svými písněmi!
Jste úsměv, kterým zkvítá země tvář,
jste radost přírody, tvar její síly,
jste v umrlosti pouště jas a zář,
k nimž poutník žíznivý a zmdlený pílí.
Nechť klid snů vašich, oddech pokoje
i jeho srdce na okamžik sdílí.
Ó, stromy, vějte
své dechy v naše, dobývejte
svých vítězství tak bez boje!
A podél cest a kolem božích muk
a s polních mezí do dáli a šíře
se rozbíhej a rozlívej váš shluk,
kol svými včelami a ptáky hýře.
A husto vás buď jako jezera
nám na kolébky, rakve, na milíře.
Ó, stromy, čněte,
a s vášní vichorů se rvěte,
když přepadnou vás dravě z večera!
Vy, zaryté a vrostlé v onu zem,
krev jejíž vám i nám se v žilách pění,
té hroudy nepustíte kořenem,
tkvíť po bouři kmen pevněj beze chvění.
A když přec posléz padnout musíte,
to ještě od ní odervání není:
Ó, stromy, v hloubi
mroucími křečovitě klouby
klín svojí domoviny držíte.
A nejšíř jako královny svůj šum
vy, lípy naše, nechte s vůní váti
dál do čarovné sloky básníkům,
ať mysle opojuje, srdce chvátí.
A nejvýš nad ostatní vztyčené
vy srdéček svých vlajkám dejte vláti!
Ó, lípy, kypte,
své květy na hlavy nám sypte
i o hrdosti sny své vznešené.