Velekněz Menho z mládí sloužil chrámu.
Jsa mládenečkem, vstoupil v školu kněží,
hieroglyfům svatým naučil se,
by uměl čísti staré runy chrámů
a tajné zkazky hrobek v pyramidách,
učil se hymnám k bohům věkožizným,
obřadům tajným k bohům Re a Isis,
učil se klanět mystériu božstva,
jež za oponou před zraky se skrývá.
A sloužil božstvu s věrnou oddaností.
Tam před oponou do prachu se skláněl,
zápaly dýmů libovonných pálil,
nadšeně lidu o tajemstvích hlásal
a vroucně pěl mu hymny nesmrtelné.
A nyní sám je veleknězem božstva
a strážcem tajemství, jež skryto zrakům.
Nevstoupil nikdy za oponu chrámu,
kde božstvo trůní v nehynoucí kráse.
Dnes dech mu pravil: Odkryj! Odkryj clonu!
Svým okem shlédni, čemu vzdal jsi život!
Půl století se skryté záři klaníš!
Už hoden jsi ji spatřit! Odhal clonu!
A clonu odhalil třesoucí se dlaní
a spatřil kobku – tmavou, prázdnou, pustou.
Nižádná záře božstva tajemného,
před níž by ve prach klesla bílá hlava.
Nic! Pouhé nic! Jen tma a puch a plíseň!
I padl ve prach, na kolena padl
a zřel svůj život rozpadat se v trosky
jak loď, jež v bouři narazila v skálu.
A hořko bylo, zoufalo mu v srdci.
Ztracený život, všechno klam a šalba...
A tak tu dlouho na kolenou klečel
a vstával těžce, se zlomeným srdcem.
Chtěl vyjít z chrámu, k fellahům chtěl jít
a s nimi orat, vláčet, sít a žíti
a s palem česat sladké plody datlí
a dojit velbloudice – roven lidem.
Leč starý zvyk a řád a bázeň z lidí
mocnější byly nežli jeho touha.
Dál zůstal v chrámě. Mladé kněze učil,
zas obětovat božstvu tajemnému,
jež vládne světu, skryto za oponou,
kadidlo pálil, hymny staré zpíval,
přijímal dary lidu nábožného,
jenž z dálných končin putoval v ta místa.
A s tajemstvím svým odešel k svým otcům.