Co lesy zpívají.

František Serafínský Procházka

Jsme kvítečka života bílá jak sníh, co ležet ho zůstalo na haluzích. Jak nebesa vzplála v slunečním lesku, my k životu našly z ledu si stezku, a smích, jímž nebesa hrála, meze i skála v nás nalezla náhle na rtech svých. Chci kvést! děla louka i vychladlý mech, chci žíti! to země byl bouřlivý vzdech, my, kveteš už, řekly, v nás tvoje žití hle, lístečkem drobným září a svítí, a břeh, zkad poslední stekly slzy, je změklý a skřivana čeká s písní v rtech. I ty, který v kadeřích ležet máš sníh, pojď, rosteme pro tebe, abys nás zdvih', ať života píseň nová a svěží jak v pupenech míza k srdci ti běží, a smích, jejž tlačila tíseň, všednosti plíseň, z těch lístků ti zaplá na lících.

Patří do shluku

jaro, vzpomínka, mládí, květ, vesna, kvést, zkvétat, jarní, rozkvést, jeseň

263. báseň z celkových 680

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. V jižním dechu. (Alois Škampa)
  2. Sluneční paprslek (Antonín Klášterský)
  3. Prolog. (Antonín Sova)
  4. Na Řipu. (Karel Babánek)
  5. SKÁLY ZASNĚŽENÉ. (Irma Geisslová)
  6. JARNÍ. (Bohuslav Květ)
  7. PÍSEŇ O KLAMNÉM PROCITNUTÍ (Antonín Sova)
  8. Čas lásky minul... (Ludvík Lošťák)
  9. Vzpomínky z jihu. (Antonín Klášterský)
  10. Epilog. (Růžena Jesenská)