Co lesy zpívají.
I.
Sněženky.
Jsme kvítečka života bílá jak sníh,
co ležet ho zůstalo na haluzích.
Jak nebesa vzplála v slunečním lesku,
my k životu našly z ledu si stezku,
a smích,
jímž nebesa hrála, meze i skála
v nás nalezla náhle na rtech svých.
Chci kvést! děla louka i vychladlý mech,
chci žíti! to země byl bouřlivý vzdech,
my, kveteš už, řekly, v nás tvoje žití
hle, lístečkem drobným září a svítí,
a břeh,
zkad poslední stekly slzy, je změklý
a skřivana čeká s písní v rtech.
I ty, který v kadeřích ležet máš sníh,
pojď, rosteme pro tebe, abys nás zdvih’,
ať života píseň nová a svěží
jak v pupenech míza k srdci ti běží,
a smích,
jejž tlačila tíseň, všednosti plíseň,
z těch lístků ti zaplá na lících.
85
II.
Fialky.
Víc vůně. Přijde sem za krátko
kytičku navázat děvčátko
a mezi lístky naše
až v čílko touhou zardělé
tak horoucně, tak plaše
pak polibků svých nastele...
Vždyť jsme tu v lásky kostele,
ať pln jí les i tůně!
Víc vůně!
Víc vůně. Vzpomínkou na lásku
budeme na místě obrázku
v modlicí knize dlíti,
a rmut i žhavá beznaděj
z nás musí těchu píti.
Modravým očkem hřej a hřej,
kalíškem duši opíjej,
ať nepozná, že stůně!
Víc vůně!
Sněží, hle, sněží houšť a houšť,
kol hlavy zima jde, v srdci pousť, –
kde lístky modré, svěží?
Kytička žlutá, uvadlá
nadějí troskou leží.
86
Co třeba, aby omladla
naděje, – prasklá zrcadla, –
a zvedla ruce v lůně?
Víc vůně!
III.
Sosny.
Juliovi.
Jak blaží, nám-li státi dáno
s vypjatým čelem do oblak,
nám ve vlas rosu shodí ráno,
a z náruče nám vzletí pták.
Večerní slunce když se tratí,
sen u nás hledá zvěř i pták,
a ve vrcholku křídla zlatí
mu nejdýl zoře žhavý zrak.
A blesk-li žehne v naši kštici,
jen k úsměchu svůj sevřem’ ret,
však podrost časem vítězící
svou hlavu vztyčí k nebi zpět.
Jak blaží, komu státi dáno
s vypjatým čelem do oblak,
co na něm blesků prstem psáno,
to božství jeho věčný znak.
87
IV.
Studánky.
Odpola v mechu zelené třísni
jsme oči pralesa,
v hladině naší, hle, vše se tísní,
květ, strom i nebesa.
Jahůdky malé skloněné s kraje
v nás obrys zahoří;
zří sama, jak se rdí, rudne, zraje
a s družkou hovoří.
Samotář kos v nás nalezne druha,
když pít se nakloní,
a z hrdélka jeho pestrá jak duha
zas píseň zazvoní.
V přeletu mráčky zachytnem’ taky
zeleném ve rámci,
zříš-li je táhnout, mní tvoje zraky,
že jsou to beránci.
A když se hvězdy ohnivé nítí
na nebes planině,
démantem každá blysknavým svítí
na naší hladině.
Máš třeba oněch paprsků, světla,
když’s kalich žití chyt’,
s ním spěchej k nám, by duše ti kvetla
jak v nás ten jas a třpyt.
88
V.
Orli a pavouci.
Hrsť paprsků, jež slunce hodí dolů,
byť jiskřily jak opály,
nám nestačí, vždyť sotva dost jich stvolu,
jenž chyt’ se nuzně na skály.
My výš, jen výš ve světla bílá zřídla
šineme křídla. –
V kukli, v stínu mezi jedle
napjali jsme síť;
na mušku pak v nitek sedle
vzkřiknem’: chyť se, chyť!
Bez jasu, jenž oči mate
v záři steré, duhovaté –
hle, jak známe žíť! –
Nám rozkoší a životem je záře,
již můžem’ ještě zachytit,
kdy země tone ve mlze a páře
a jme se valem na noc tmít.
My slunce, kdy se chýlí v růžích k hrobuk hrobu,
lapneme v zobu. –
Napni sítě, chceš-li žíti,
křížem krážem jako my.
Co ti po tom, den-li svítí
nebo vládne žezlo tmy!
V stínu, v teple bez námahy,
bez bloudění, beze dráhy
žíti budeš jako my. –
89
Ó duchu, který ve snu, v dlouhém bdění
chceš pramen světla strhnout v svět,
k perutím našim připni svoje chtění
a slunci vletíš přímo v střed.
Pak přibiješ je, až zas půjde nebem,
své vůle hřebem. –
Napni jenom hezky nitky,
ať jsi básník čili nic,
mušky dost pro rozum plytký,
aby ,žasnu‘ mohl říc’.
Hezky v koutku pro pochoutku
za tu práci sedni k soudku...
much přilítne ještě víc. –