Naše jaro.
Rozběhlo se ode mlýna
přímo z borku po hrázi,
zlaté vlasy teplý vánek
v nelad jemu rozhází.
Skřivánky má na tkanici,
juž je pouští nad vesnici
a popěvkem provází.
83
Kde jen dupne v milém spěchu,
fialek trs vyrůstá,
tisíc nitek, stvolů, listů,
vykouzlených do husta. –
Chceš-li, viz, jak zážeh v líci
Krása s Láskou vítězící
klesají si na ústa.
Pádí hájem, pádí polem –
zdali kde se zastaví,
jak ten rudý admirálek,
co mu víří u hlavy?
Pojď, ó skoč mi do náruče,
ať tvé srdce na mém tluče,
z úst si pijme na zdraví!
Stojí – čekám –. Co to kutí
v trsu našich mladých lip?
Pod maličkou jeho dlaní
mízy plný prut se shýb’.
Zlomen. – Děcko řeže, měří...
nikdo snad mi neuvěří:
juž má v hrsti luk a šíp.
84