Zda moh’ jsem tušit...
Zda moh’ jsem tušit, že ty značky sladké
vyryté v kůru bílou na skalí
čas prstem tuhým ve chvilce tak krátké
do mechu třísně všecky zabalí.
Jdu po roce, kam Tys chodila se mnou,
kde lesní stezkou jasu paprsek
jsi chytala svou bílou dlaní jemnou,
když v kadeř Tvou se z hustých jehel smek’.
Kde drozdů píseň jenom pro nás zněla
v neznámé před tím srdci lahodě,
kde vlas Ti hladě s běloučkého čela
jsem sklonil se k Tvých retů jahodě.
To jméno Tvé? – Dnes pryskyřice lepká
zalila vůní drobných perliček,
a pod nožem, kde křížek ryji zhebka,
vytryská znova tisíc slziček.