Ve druhém jaře.

Ve druhém jaře. (Kytička) Žofii M.
I.
Proč opět zníš, kdo na tě sáh’, mých písní struno dumná, jak v růže kalich padla by to krůpěj rosy šumná. 25 Svět celý, zem i nebesa, v ní duhou zářnou svítí, a přede mnou jak rozsypal by ohnivého kvítí. A naslouchám, kol táhne zvuk, a růže v něm si vzdychla: to slavík zapěl po tobě, mých písní struno ztichlá. II.
Mých písní struno ztichlá, tak dlouho v ňádrech mlčící, ó zpívej dnes, ó zpívej perličky písní jiskřící. Ó zpívej, zvuč tou bájí, již cítil jsem kdys v ňádrech mřít a již jsem jako ptáčka zas vnovo krásných do snů chyt’. A zapomeň v těch zvucích, jež bolu více nevysní, že jedenkráte pouze byl čas, kdy’s tkvěla bez písní. 26 III.
Byl čas, kdy’s tkvěla bez písní jak mrtvý kámen v zemi, má duše, kdy tvých písní spád v led mrazem tuhnul němý. A pad’-li slunce paprsek, by v duši mojí tálo, to jenom slzí několik v mých očích truchlých stálo. Nač zpívat, děl jsem, o slzách, a píseň na rtu ztichla, těch svět má dost a duše má tichoučko jen si vzdychla. IV.
Tichoučko jen si vzdychla mých písní struna vyznělá, jak vyhozený kámen kdy v tůni kruhů nadělá. A z hloubi duše mojí se vzpjala síla veliká, jež lásku musí chtíti, však na věky se odříká. – 27 A dnes to odříkání hle, kouzel sto mi nalíčí, zas cítím jaro v hrudi, zas píseň slyším slavičí. V.
Zas píseň slyším slavičí, a každý zvuk mi známý tak zvoní, hyne, vytryská, jak modlíval se s námi. Jsem udiven a nevěřím, a do spánků to stoupá, kde v myšlénkách květ na květu, až opíjí, se houpá. Vzad hledím darmo za sebe, co vzala, mají léta, dnes razí sněti starý kmen, hle, vůkol růží zkvétá. VI.
Hle, vůkol růží zkvétá, svit rosy plá z jich hlubiny, a každá snítka září jak perlami a rubíny. 28 Má skřivan píseň novou, má novou vůni list i květ, já krásy všecky zašlé v plamenné touze vítám zpět. Teď vím, proč zásvit krátký mé štěstí bylo a pak stín: by moh’ je snésti zpátky k mé duši bílý cherubín. VII.
K mé duši bílý cherubín to sletěl asi z ráje, že z jeho očí, úst a rtů zas novou stará báje. Dřív světlo, nyní bílý jas, dřív polní kvítko prosté, a nyní růže nádherná v mé duši plá a roste. Ba ještě víc, kdy ve vlas můj se Její kadeř vplétá, tu mním, že k ňádrům mým sám Bůh na tichých křídlech slétá. 29 VIII.
Na tichých křídlech slétá zas naděj ke mně, plachý pták, ó tiše, tiše, tiše, ať nezmizí mně do oblak. Sám bojím se i dýchat a zírám na zjev zanícen, tak věčně snít mne nechte, ó tiše, tiše, tiše jen! Sám bojím se i dýchat, jen ňádra má se smějí chvět... Již zřím jej schýlen k sobě, již cítím pláti žhoucí ret... IX.
Již cítím pláti žhoucí ret – to zúplna mi stačí, bych v písni mohl povědět, že láska kolem kráčí. Zda staví se, to Bůh ví sám, však srdce mé se neptá, jen věří, doufá, modlí se a o své spáse šeptá. 30 Však Bůh se jistě smiluje a ne-li on, tož láska. Již cítím křídlo její vát na čele svém, kde vráska. X.
Na čele svém, kde vráska je svita soudů prstem zlým, své lásce prapor skvoucí zas nových vznětů povztyčím. Slavíky svolám k lyře a ověnčím ji růžemi, že pod mohylou pouze mi dozvučí a oněmí. Ba ne, i tam je žití a lásky okres neznámý, to věčně bude zníti, a struna tryskne perlami. XI.
Má struna tryskne perlami. – Ty nevíš, komu zpívá, vždyť celé nebe prostoty z Tvých očí na mne kývá. 31 Ty nevíš, dítě rozmilé, co Bůh Ti popřál kouzla, že s každým teplým pohledem mně v duši píseň vklouzla. A zardíš se jak planý mák, až vlétne k Tobě zkázka, proč celý svět tím zvukem zní: „vždyť sáhla do strun láska.“ XII.
Vždyť sáhla do strun láska. Proč divíš se, že písní spád vždy stejně jenom jásá: ó mám Tě rád, ó mám Tě rád? Vždyť co jsem dlouho hledal jak bouří štvaný, tažný pták, to v jedné chvilce náhle mně prozradil Tvůj vábný zrak. – Již neptám se, má písni, leč jásám tebou stokrát blah, kdo vzbudil tě v mé duši, proč opět zníš, kdo na tě sáh’? 32 XIII.
Proč opět zníš, kdo na tě sáh’, mých písní struno ztichlá, byl čas, kdy’s tkvěla bez písní, tichoučko jen si vzdychla! Zas píseň slyším slavičí, hle, vůkol růží zkvétá, k mé duši bílý cherubín na tichých křídlech slétá. Již cítím pláti žhoucí ret na čele svém, kde vráska. A struna tryskne perlami: vždyť sáhla na ni láska! 33