Jakoubek.
Vždy mne zbudí v létě z jitra,
když jde kolem na ranní.
Věčně stejný dnes i zítra
štítec zrak mu zaslání,
šedá, dlouhá kamizola,
šedé oči v brvách zpola,
na rtech věčné usmání.
Po desátém jistě kroku
cos mu vjede do hlavy,
od dávných prý má to roků,
čehož lék mu nespraví:
zastaví se, šňupne, chvíli
točí hlavou, mníš, že šílí, –
přezděli mu „kruťavý“.
Písmák starý, mnoho zažil,
bibli zná prý z paměti,
na panáčka kdys se snažil,
půl tomu již století.
Reformu chtěl s vážnou tváří
zaraziti v semináři,
kterou přisáh’ – děvčeti.
Vyhnali ho; jaká hana!
barák zbyl mu dochový.
Přec na velebného pána
zahrával si pod krovy,
39
kazatelnu v prázdném sudu,
kýval, řečnil proti bludu –
zbláznil se, nu kdož to ví!
Děvče v studu, v bázni trochu –
což by řekla tomu ves –
vybralo si z jiných hochů...
nu, tak právě jako dnes.
Tehdy, aniž by se rmoutil,
hlavu div si neukroutil,
den prý z bečky nevylez’. –
Přišly časy, časy přešly,
barák díra se všech stran,
i sud rozpad’ se již sešlý –
Jakoubek těch nedbal ran.
Dost má dnes, když pro potěchu
dal mu farář trojku měchů
našlapávat u varhan.