báseň bez názvu

František Serafínský Procházka

I.
Mně zbyl jen list za plný pohár štěstí. Z něj zírá na mne něha Tvojí tváře a srdce Tvého jas a teplá záře, jen črty drobné zašlé nebe věstí. Proč zadumán vždy musím v duchu plésti ten věnec pomněnek, jež v ranní páře kdys sbírali jsme, nežli od oltáře dal osud ruku Tvou kýms jiným vésti? – Trud do srdce jak mha mi padá maní, a čelo pálí v třesoucí se dlani, a v osud věřím, jenž nám shýbá týlo. Tvůj ret byl mým... Zda srdce Tvoje zlaté mám dosavad, se tážu kolikráte. Kdys pil jsem z něho, co mi po něm zbylo? II.
Kdys pil jsem z něho, co mi po něm zbylo ? Zda víc než paprsek, jenž topol zlatí, a když pak slunce zajde, s ním se ztratí! Víš, tenkráte to v letní večer bylo, 12 Kdy čelo Tvé na hrudi mojí snilo, a zvědavě Tvůj ret se počal ptáti: „Tož máš mne rád?“ – Já musil jsem se smáti, a tisíc polibků strasť zapudilo. Noc s nebe padala, my ve hvězd roji dvě hledali, Ty mou a já zas Tvoji, a jiných dvé z Tvých očí vyskočilo. A každá z nich tak právě byla hezká jak ony na nebi. – Ó žel, že dneska pár řádek tají vše, co tehda žilo! III.
Pár řádek tají vše, co tehda žilo, když psala jsi, jak večer onen vlahý Ti v duši vryl se hlubokými tahy a ve vlas růži navěsil a v týlo. Mech voněl jinak, jinak jitro lilo Ti v srdce zlatých paprsků svit blahý, a stokrát v houští slavík byl Ti drahý, zkad písní známých roj se vyperlilo. Tys psala mi, že denně lístky čítáš těch bílých květů, z kterých věnce splítáš jdouc prosit Mateř boží za své štěstí. 13 I vzpomínám... a stejným kouzlem plá to, ať buřanem nám v propasť bylo sváto, co počalo juž do růží nám kvésti. IV.
Co počalo juž do růží nám kvésti, byl cíl, byl úkoj snův a naší touhy, a krok můj k němu hnal se sáhodlouhý. Zda poslušnosť nám směla v cestu vnésti. ten balvan veliký a květné ratolesti snů našich navát chladné sněhu prouhy? Juž tehdy bál jsem se, kdy úděs pouhý snad hříčkou nebe strpčil naše štěstí. Tys děla mi kdys hlédnouc k nebi plaše: „Má hvězda sletěla a padla v lesy naše, zda Bůh to nedržel jijí dobře v pěsti?“ „Ó držel – dím – to posýlá ji ruče mně s nebe asi teplé do náruče“...náruče...“ a dosud zřím ký svit se kolem nésti. V.
A dosud zřím ký svit se kolem nésti jak poslední Tvé ,s bohem‘, když jsi maní pohlédla v kostele tam do ústraní, kde stál jsem za sloupem a svíral pěsti. 14 „Co ideal a kam to může vésti,“ děl Prospěch, jenž se modle zlata klaní, a dál se tatík Tvůj už neptal ani a chtěl mne ještě na veselku svézti. Jen slzu viděl jsem, jak s Tvého víčka k svěcené vodě sjela z kropeníčka, a neptal jsem se, co ji v brvách slilo. – Jsi šťastna? – Nevím. Štěstí je být ženou. Zřím dosavad Tě s duší pobouřenou jak anděla, jejž dávno nebe skrylo. VI.
Jak anděla, jejž dávno nebe skrylo, smím zachovat Tvůj obraz, ať mne vede, když moře života a nebe mraky šedé můj koráb v troskách na břeh vyhodilo? Já neptám se a trámů, co mi zbylo, zas na loď sbíjím, duch můj lana přede, a nad kompas své čelo kloním bledé a hledám kormidlo, by znova do vln rylo. Je nutnosť také lékař, který zvolna, však přece zaceluje ňádra bolná, ač nebéře, co vřelo v nich a žilo. 15 Rmut rovná v hladinu a perel jasy vzpod nítí, i kdy nebe slunce zhasí a cestu k světlu mraky zavěsilo. VII.
„– A cestu k světlu mraky zavěsilo mně slovo osudu“ – toť přece stačí, bych zpívat směl, jak jiným z ňádra tlačí dlaň trpké resignace – směšné dílo. Ne, ne, jsi slabý, osude, mně ohnout týlo. Já stojím, s písní pokoř se mi radší tak prostou, jakou zrodí hnízdo ptačí, i když je mračno ledem zatopilo. Toť sterých výmluva, já na korábu změti si klubko svolám skotačivých dětí, a do lan špaček hnízdo musí vplésti. Sem ptáče, písni, zlatohlávku smavý, a hnízdo teplé uvij si z mé hlavy... Já s touhou spínám po něm v želu pěsti. VIII.
Já s touhou spínám po něm v želu pěsti, hned vrací se mé písně ptáče, letí hned zas zpět, že oň se musím chvěti, a přece nosí na křídlech mé štěstí! 16
Tam zaleť si, kde jasmín počal kvésti, kde rudou višní ohnuty jsou sněti, kde nad vodou dvé vážek honí třetí, rmut rozežeň a v tůň se nedej svésti. Ó písni má, tys nejprv tryskla z lásky, nač zapírat, kdy Její zlaté vlásky jsem probíral a tiskl úž a úže. – Bol nechám pro sebe, chci duh a světla a světu zpívat, byť mi byla kvetla jen jednou láska jako plná růže. IX.
„Jen jednou láska jako plná růže vzplá pro člověka,“ tak’s mi právě psala. „Chceš milovat? Já muže pochovala“ – a písmo Tvé jsem přitisk’ na ret úže. Ach, zapomínáš, nač se člověk vzmůže, když odříká se. V duši mé už vstala Tvá postať idolem a kol ní vzplála zář nedostižna, v niž se halí bůže. Nač rušit ji? Když dcerka Tvoje zlatá se omýlí a zvolá táta, táta, to stačí mně a víc nám nepomůže. 17 Nač básník vzdychá, běduje a šílí, je slabostí. Květ lásky plný, bílý v červenci žití rozkvétati může. – X.
V červenci žití rozkvétati může rudý květ tužby Tvé, jíž nesplnění do spánku buší v úpalu a vření. Ten utrh’ jsem. Měl trny své i růže. To tenkráte, kdy v doušky vonné lůže jsem na klín strh’ Tě v prvém políbení a líbal čelo Tvé i oči v blahém snění, že budeš mou, a vinul k sobě úže. Tys řekla tichounce: „Jsem tvou, můj milý...“ a štěstí své jsme z plné číše pili. – – Juž tehdy byl jsem silen trny snésti. Tu číši dosud moje dlaně hostí, s ní nestárnu, jak zvykem; brzo dosti pak přijde prosinec, jenž šediny své věstí. XI.
Pak přijde prosinec, jenž šediny své věstí, a zatáhne jas nebe mraků třísní. Blah, komu nevyzněla struna písní, jež pomáhal mu květen mládí snésti. 18 Kdo úkoj nalezne, rád zmdlívá v štěstí, leč hřmí a doufá, koho zloba tísní, a myšlének jak meteorů vysní, jež ozáří přec kdysi jeho zcestí. – Tys dala vše mi, o čem písní příval by do věčnosti bouřil, hřměl a zpíval, hloub pekla, paprsky, jež v nebe svítí, klid za vedra a tiché zlaté hvězdy. Jak žehnám Ti, že’s pravila mi vezdy: „Jen jednou láska muškou svitne v žití.“ XII.
„Jen jednou láska muškou svitne v žití,“ čtu v listu Tvém; v ni dosud srdce věří a s ní se kochá, když se na noc šeří, a na nebi se bílá světla nítí. Mám vzpomínky a více nechci míti. Ty s nimi také sedáš po večeři a posloucháš, jak slavík touží v keři, a píseň známou v srdci slyšíš zníti. Vlož do duše ji děcku vlásků plavých jak perlu bílou blesků mihotavých, by nedalo ji ze srdce si vzíti. A šeptej mu, že silnější než osud má láska být. To cítíme my posud: vše štěstí je, když dlaň ji sobě chytí. 19 XIII.
Vše štěstí je, když dlaň ji sobě chytí, tu vidinu, a s ní jde cestou svojí. Kdy trpí jeden, kdy se chví a bojí, tu druh mu podá z číše síly píti. To řek’ jsem Ti snad jednou jenom v žití, a hlavu svou jsi kladla na hruď moji, kdy kukačka se neozvala v chvoji, a ruka Tvá v mé počala se chvíti. Tu pravdu dnes jak dávný ozvuk cítím, jak povánek, jenž rozběhl se kvítím tenkráte právě, kdy se jalo kvésti. Tam sebral vůni, jas a barvy steré, nechť z hrudi mé je svět si zase bere... mně zbyl jen list za plný pohár štěstí. XIV.
Mně zbyl jen list za plný pohár štěstí droboučkých písmen, jež jsi kdysi psala. Vše vložila jsi tam, i Lidka malá v něm černou skvrnou svoji účasť věstí. A z něho čtu, co člověk může snésti, hryz utrpení, který v duši pálá, i paprsky a světla z něho svála mi doba na cestu a střehla zcestí. 20 Co lidem po bolu, chtí úsměv slunce, byť svítil mrtvým květům na korunce, a ten chci dát a házet plnou pěstí. Zář sbírám pro jiné, v níž bolů není, juž nechci trny cítit ve svém snění; mně – zbyl jen list za plný pohár štěstí. XV.
Mně zbyl jen list za plný pohár štěstí. Kdys pil jsem z něho, co mi po něm zbylo? Pár řádek tají vše, co tehdy žilo, co počalo juž do růží nám kvésti. A dosud zřím ký svit se kolem nésti jak anděla, jejž dávno nebe skrylo a cestu k světlu mraky zavěsilo. Já s touhou spínám po něm v želu pěsti. Jen jednou láska jako plná růže v červenci žití rozkvétati může, pak přijde prosinec, jenž šediny své věstí. Jen jednou láska muškou svitne v žití, vše štěstí je, když dlaň ji sobě chytí... Mně zbyl jen list za plný pohár štěstí.

Básně v knize Různé zvuky: