Růžový mlýn.

Růžový mlýn. Malá idylla. K. a L.
I.
V našich lukách jako v kytce květů o samotě zcela pod strání slyšíte ho, jak se hlásí světu v koles klepu, v struhy žvatlání, k čemuž z dálky výše na potoku přizvukuje v odměřeném skoku panská pila hlasem sípavým. Jaký souzvuk? – Babka klevetivá – mlýn jak básník, jehož zvučný rým neskuhrá, leč zvoní jen a zpívá. Nevím sám to, kolik let už v spěchu přeletělo přes jich šedou střechu vymrskanou dešti do běla, která v stínu, kde ji stromy tísní, zelenou jak palouk mechu třísní pozvolna se byla oděla. Kolem mlýna vždy, kdy červnu ruka v nivy sáhne, v les i stráň a luka 53 s květů vděkem, s kterým ráda sdruží píseň, zvuk a žití blahý šum, jako v bajce zaplá zářný tlum zarudlých a bílých plných růží. Ale s jarem žádným zpět se nenavrací svorná shoda mezi sousedy, ač se často Vašek v jakés práci staví u mlýna, ba v posledy pod okno též odváží se zhusta tam, kde myrta Maruščina vzrůstá. – Už je konec, milí tatíci, vzdejte se, neb láska zářící ruku s rukou a hruď spojí s hrudí, růží nových naseje a vzbudí jako před lety. – Váš spor a vzdech právě vyčetl jsem z růží těch. II.
Přede dvéře vyšel u mlýnice podle zvyku večer pantáta. Hle, jak září plná jeho líce od šukání v mlýně zahřátá; neboť s běhounem prý na závodě všudybyl si táta nezadá, u košů hned, hned zas běží k vodě, měchy zvedá mlečkám na záda, 54 a když stárek v nočním zmožen bdění zakochá se do sladkého snění, s tabatěrkou je tu v prstech zlých a dřív nejde, až si stárek kých’. Hle, tu stojí šedým očkem míře k západu, zkad deště čekává; teplý vánek v lukách s květy hýře s třapcem čepičky si zahrává, kterou Růženka kdys otci k svátku skvostně urobila na památku, a jež dneska z mouky úběle pořídku jen listy zelenavé jeví ti a květy umělé, v nichž vsazeno po perličce žhavé. Pantáta nad kalendářů křiky, prý tak mnohdy lživé přes míru, na zblo znal vše možné pranostiky, soudy, běhy v božím všemmíru. Tak i dnes, ač nebe ve vysoku modro jest jak v Růženčině oku, šňupec vzav a sšinuv čapku v týl vážně děl: „Už nestrvá tak dýl, na zejtří nám prší. Slyšíš, Jene! Připrav mlýny zítra s půlnoci. Že jsou hody, není pomoci, na zanášce měchy naplněné chtějí do košů –“ a v lehkém kroku dal se k splavu vzhůru po potoku. Vraští Jeník brvy skaboněn, zítra hody, dlouho ždaný den, na nějž čeká dobu již tak dlouhou 55 s bázní sice, avšak s velkou touhou. Či je chvilka někdy více vhodna, kdy druh může hlédnout srdce do dna družce své, již schvátiv o půli na hruď hruď ji v tanci přitulí, kdy své oko v oko její noře vidět může, jak jí na lících rozleje se nach a blahá zoře, na rety jak motýl vlétne smích? Kdy si kleknuv na šáteček bílý před ni zří jích ňader milý spád a, kdy ona níže hlavu schýlí, šeptnout můž’ jí v úško: mám tě rád! Dumá Jeník, mlčky hledí k splavu za pantátou a pak k nebi zas, kdež ni mráčku nezřít ve modravu leda skřivana. „Vzal pranostiky ďas – – Růženka, nu chtěl bych krk dát v sázku, uposlechne také beze hlásku, místo v tanci s nebeklíčem v ruce sotva sníti bude o mé muce, již jí sdělit kolikrát jsem chtěl, ale vždy jak plachý ptáček z křoví příval slov mně z retů odletěl, a to málo, co jí oko poví...“ Ustal mlýn. Jen zvony slyšet z vísky, které v dálce slaví svatvečer a jež k mlýnu přes pahorek nízký 56 blízounko tak přivál noční šer. Hoří hvězdy, potok bublá zticha, a dvé srdcí po sobě tu vzdychá. III.
Přiletěl k nám tažný ptáček ke krbu se hřát – modré oči, moje oči, mám vás vyplakat? Ach matičko moje drahá, v které hvězdici poukrýváš obličej svůj drahý, zářící? Ať v ni stopím svoje oko, v bílý její svit, snad mi můžeš po andílku, máti, poradit. Nebolí mne u srdéčka, a přec zabolí, ať v ty jeho černé oči hlédnu kdykoli. Nezabolí, zajásá to zpěvným skřivánkem, který k tobě, máti, létá zlatým červánkem. 57 Ptám se květů, ptám se ptáčků, jen ne tatíčka, co že mně to žhavý oheň vhání na líčka. S líček vhání do srdéčka proutkem kouzelným, a kde kročím, všude růže a zas růže zřím. Pověz, máti, tažný ptáček v jakou pohádku začaroval moje srdce hned tak ve krátku? Říkával jsi, říkával, tatíčku můj milý, že jen zlatá poctivosť je ten holub bílý, jenž si hnízdo uplete široširém ve světě, kamž přec hlavu schýlí. Do kolébky chudičké tu jen jsi mně vložil, práci, pot jak přídavkem, bys mé věno zmnožil, proto dnes až od nebes skřivánek mé lásky kles’, sotva v prsou ožil. 58 Víš-li, zlatá Růžičko, co mou duši tísní, neb by jinak vzletěla do nebe až v písni: dumky znát, můj andílku, které se ti na čílku sletí ve brv třísni. Ze tvých retů růžových, na nichž višně zrají, zaslechnouť tu pohádku, o níž slavík bájí: uvěřil bych přece jen, že i přes svůj bol a sten dojdu cestou k ráji. IV.
Nebe jako rybí oko svítí – haha, pantáto, směje se vám slunce, směje kvítí, zlatem zaváto. Kde jsou vaše pranostiky a jich rozum převeliký, pantáto? Nikde mráčku, všude modro chrpy, haha, hahaha, na stejnou snad s kalendářem trpí vaše úvaha! 59 Nade mlýnem v nebe čisté stoupá smích a jas, jen vizte, pantáto! Jeník knír si bujný urovnává, pentle Růžička, i vám s hrdla na široko svlává pestrá stuzička. Hlehle, zlatá tabatěrka – – Avšak pozor, vaše dcerka... pantáto! „Jene!“ – děl pantáta vážně dosti – „nuže, vesel se dnes po libosti, avšak kdyby, možno je to jistě, přišla voda, ať jsi na svém místě.“ – Více pantáta než svojí dcerkou zdá se pyšnit zlatou tabatěrkou, z nížto pěkně soused za sousedem musí posloužit si vzácným medem, takže bez ustání kol a kol zní jí klapot jako mlýnských kol, zvlášť kdy všichni z půldne po kostele chytili se sklenic svojich vřele. Není divu, mínil pantáta, zvyk’-li člověk mokru, nikdy suchu, rád si přihne hrdla baňatá, by moh’ mlít. – – Leč Jeník záhy z ruchu ztratil se. SumŠum nevábil jej zcela, 60 zato tím víc Růžička, jež rděla zvlášť se dneska pro něj blahým vděkem. Když ji shlíd’, jak v kole družek svých v stín si sedla na trávníku měkkém starých lip, mněl v očkách zářivých, v granátovém těsném živůtku, který zářil zlatým vyšíváním, viděti to sběhlou jahůdku z lesních jahodišť, kde zralé visí jak by volajíce s usmíváním: nu tak pojď a rychle utrhni si. Od úběle čílka vlasů vlna jako zlatá tříseň do boků splývala jí, a na ňádra plná, jak by odskočila zvědavě, tulila se neposluchů mříže. A v tom modrém očí hluboku... oj, dál nedívej se – jaká tíže – utoneš tam rázem po hlavě. Kolem ňader krajek zrádná řasa čeří se až k loktům v šumný sníh, z něhož ručka maličká se kasá jako leknín z vlnek spěněných. Níž a níže k pestré sukně lemu Jeník zraky svoje nachýlí. Ha, to sletli se as z louky k němu rudí dva jak z ohně motýli: drobné nožky prosty svojí tísně, střevíčků, jichž nárys nevelký maní bájí báji Popelky, vykukují hravě, sotva přísně. A tu postať setkanou jak z jasu od hrdla a loktův, od čela, 61 od bokův i zlatistého vlasu obetkává zdoba umělá pentlic, náběrův a sterých stužek, jako sotva druhou z jejích družek. Třeba Jeník zřel ji častokrát, líčko ruměncem jak náhle zkvétá jako mák, když v poli počne plát do ohniva v prostřed žáru léta, přece dnes ten zjev tak spanilý, že se oči jeho zalily slzou touhy, lásky v bolu tichém, moh’ si uleviti jenom – vzdychem. Viděl dál, jak v klínu urovnává dárků různých z pouti koupených ručka její bělostná a hravá ukazujíc každý družkám v smích: pantátovi modrý šátek velký, s tabatěrkou nerozdílný druh, výměnici děcko hrozné délky, plné příkras, papírových stuh a jejímu hochu Toníku koně s uzdou, rovněž z perníku. Hle, co skryla náhle bez ukázky – cosi maličkého, klopíc zrak – za ňádry a v ohni jako mák od bradičky až po zlaté vlásky? Či že maní oko její s Janem setkalo se v mžiku nečekaném? – – Konec snění, Jene, s hmoždíři, slyš, jak na znamení mladé chase hudby hlas již sobě zahýří, 62 jenž snad v jiný ráj tě vkouzlí zase. – Duní buben, basař basu stiská, zavlá kolem kmit a třepot stuh, za družkou kdy skokem pádí druh, od země si dupna zpívá, výská. Také Růženka se zvedla z trávy jako motýl lehučký a hravý v hospodě si chtějíc proskočit, pantáta kde dlouho v boží bázni baňaté již džbánky svoje prázdní, aby přec jen mohl dneska mlít. Podél kamen tetek dlouhá řada pár ku páru důmyslně skládá, věna udílí a počítá, kde, což voda na jich žvavé mlýny, nejdéle týž párek prokmitá. Odpusťte, že zabloudí až v křtiny, kmotry určí, ba tam uslyšeti, kolik ponesou as ke křtu dětí... Jako paprsk májového slunce, přelítne-li květů po korunce, oči všech tu k sobě zvábila postať Růženčina spanilá, za níž Jeník míří pozdálečí chycen zorů jejích svůdnou léčí. Nezdolá již, co jej v hrdle dusí – – půjde teď a povědět jí musí... Hola, kdo to předešel ho sem do tanečku dvorně lapiv Růži?... – Pilař. – – Jeníkovi dech se úží, kdy sok přeměřil jej úkosem 63 na rtech cos a cosi ve zraku, jež dá cítit slůvko: žebráku! – – Kdež pak zahlíd’ Jeník zadumaný, že již dlouho mladý pilařík Růžičku si nadchází a mžik přitočit se měl již vyčíhaný. – Zanech, Jene, zanech svého snění, pro tebe to lesní kvítko není, hle, jak přituleno hlavu k hlavě v kole vznáší se a nedočkavě smíchem zvoní k jeho otázkám... Jeníkovi v duši vře a víří, v líce žeh a v hlavu stoupá plam, v prsou bodá to, jak bouře hýří... když tu od kachlovic z retů sněmu zaletěl jak osten výrok k němu: Hlehle, teta, párek jak se sluší, pantáta můž’ býti věru hrd’, v masopostě, já řku, na mou duši, uvidíte... Jeník v srdci smrť jako štvaný pádí z dusné síně. Neví kam, zas váhá, míří zpět, a zas náves točí krokem líně. – – „Musím dneska, musím povědět Růži přece, co mé nitro chvátí. Staň se vše – – a jinému-li zráti nechala své lásky bílý květ, tajný cíl můj, tajnou moji báj, nu... tak půjdu – s Bohem v světa kraj.“ 64 Stanul před hudci a křikl v kolo: „Tu mé stříbro, solo chci a solo!“ Stichl rej a každý zvědav zří, s kým že Jeník v kole zavíří. – Růženka! Ah – vizte, košem nedá Jeníkovi k ňádru klopíc tváři, když svým retem úško její hledá, vítězivě mrsknuv po pilaři. Mžiku třeba, aby ručky stisk v žíly nadějí, svým kouzlem, trysk’, aby srdce rozrušené bití dopřálo sen sladký dále sníti, aby krátký pošept: mám tě rád, který s chvěním odpovědi žádá, nazpět hudbou sladkou v ucho pad’ Růženčina rtíku: mám tě ráda! Divili se, kteří viděli, kterak bouří Jeník nesmělý, pilaříku přáli hoši pecku, který rád se pyšnil po německu nájemcem jsa pily panským rozumem svým nad vše velikánským. Ba i pantáta se ozval vstana s tabatěrkou v ruce: „Hlehle Jana!“ – – Proroctví však tet v ten rozum zněla: já řku, slyšme, bude, bude mela. Stanul Jeník jako vyměněn přijat s chválou v těsném kruhu přejících mu z toho srdce druhů. „Dobře, Jene, dobře, drž se jen, 65 našich paží, přeješ-li si trochu, ochotni jsme, jenom mžikni, hochu!“ „Ticho, ticho – s půlnoci, když chcete, – Jeník šeptem vykládá svůj zvěd, – hezkou švandu ještě naleznete, – zaběhnem si k mlýnu na zálet!“ „Souhlasíme“ a již v jejich řeči znova k tanci klarinety ječí, jako dřív zas tatáž zavládla, u kamen dál svoji vedou mleči hlavu k hlavě jako kyvadla. V.
Miluješ mne, Růžičko, zářná moje perličko! Jeden paprsk v žití září mně a svítí, ať mne kamkoli svedou klamy cest: z očí tvojich kmitné světlo ke mně svitne jako zlatých hvězd. Miluješ mne! Láska tvá, jež mi srdce zahřívá, ve svět široširý s jiskrou pevné víry – bych měl jíti snad – přec mne sprovodí, jako plavci kyne hvězdy světlo siné v bouři na lodi. 66 I by sudba osudu děla mi, že nebudu očí tvých ni retů v lásky blahém vznětu více líbati, přec se kdysi, ach, k lil’jím ňader tvojich po trudech a bojích stulím ve hvězdách. Hle, co slyším kolkolem hovořiti tajným rtem zem i nebe v plesu? – – Naděj, naděj nesu v hloubi duše své, která nalezne úkoj pravdy sladký snad že za čas krátký v lásce vítězné. VI.
Skříply klíče, pantáta jde domů. Dlouho však již nachystal se k tomu, a vždy ještě džbánek k retům zvrací. Nebýt přední ve vsi honorací kromě správce, sládka, šafáře, rychtáře, dvou radních, faráře – učitel v hřích oněm časům zlým s muzikanty v hody hrával prim, držel takt a řádnou ve hře notu – pantáta by jistě na tu zlotu džbánků plot již dosti dlouhý sice dal si od kmotra psát repetice. 67 Ale tak se musil držet mravu. Když se loučil, vážně kloně hlavu, splet’ si jaksi úslužnosti niť, nastra šňupec v lesklé tabatěrce posléz také lepé svojí dcerce, kterouž chybku v úsměch ihned chyt’ u kamen sněm plný ještě cele s poznámkou: nu, pantáta juž mele! – – Ticho vůkol mlýna, ticho v lese, jenom z dálky hudby skočný tok sotva slyšán tišinou se nese k mlýnu vzhůru tichý přes potok, jehož na hladině měsíc třepotavě prokmitá se ve vln poskoku jako sníčky v Růženčině hlavě... Avšak za kolnou v tmy hluboku, na jíž bílé osvětlené stěny vypjal se trs vína rozložený, ruchu dost a divné přípravy Jeníkových druhů k příští chvilce zasahuje měsíc blysknavý. Shlíd’ bys, jak jim v každé hraje žilce, zda se švandy vzácné dočká as, zdali není marnou jejich touha, ani lať a houžví smyčka dlouhá, ni vích slámy – – „Ticho!“ Janův hlas rázem strhal pochyb jejich nitě. S cesty prašné, která vzhůru k pile vinula se jako hádě bílé, blížil se kdos, přeskakuje hbitě 68 keře šípků, kterých od té strany plot se vinul hustě nastrkaný. „On to. Vizme, klobouk na pokos, jak mu lítá vlaštovičí šos.“ „Tiše, hoši, u okna až v slasti stane, dřív než moh’ by se ho tknouti – hr – ať přijme dáreček náš s pouti!“ Sotva dořek’, hoj – a pilař v pasti. Roubík rázem, než se vzpamatoval, každý hlásek v ňádrech jeho schoval, a teď hojže, ruce pěkně k lati rozepni jen, bys moh’ objímati, přivážem je, aj, nač tolik zlosti, ať té slasti zkusíš do sytosti. Zříš přec, s předu žádná závada, proto lať jsme dali na záda – –. Kolmo k lati tyčku s velkým víchem vztyčili mu potom nad hlavou, co mu Jeník s netajeným smíchem na hruď pevnil kytku řeřavou z velkolisté hluché kopřivy. „Dosti, hoši, juž to strašák celý, pila nechť se z rána podiví, možná dost, že uhlídá ho v zelí. – Nebolí to, rci, že ani trochu! Nuže k pile! – Můžeš potom všecky příhody ty vypsat po německy, ale pro vždy pamatuj si, hochu, že ta růže zde je má!“ A k pile pustila se chasa rozpustile. 69 Na okénko ťuká Jeník tiše, kdež mu stříbrem paprsk luny píše o lásce tu zářnou pohádku, a ta chvilka v ráj mu všecko mění, kdy smí vtisknout svému poupátku na rty prvé sladké políbení. – S dárkem Jeník vytasil se s pouti, se srdéčkem sladkým, velikým, na němž doved’ trošku vystihnouti lásku jeho vytištěný rým. Růženka však také z ňader skrytu překvapuje Jana dárkem svým: prstének, jenž ve měsíčním svitu očkem zaplál temně narudlým. Nepoznané blaho, jež teď teprv cítí, ze zraků jich plane, vře a svítí, potůček jim bublá, voní keř, Růženka kdy rety na rtu zticha v duši Jeníkovu na věk dýchá velkou lásku svoji: miluj, věř! I ta krůpěj, která padá s kola, v známé písni do duše jich volá, i ten strom, co hrdě strmí v šeř: miluj, miluj, věř, má duše, věř! – – Sami sobě světem sotva slyší, že kdos cizí sáh’ v tu jejich tiši, vybuzený ruchem pantáta, v jehož ruce vřetenem se točí všední tabatěrka kulatá, až tu zdiven ve slasť jejich skočí hlasem káravým: „Aj, Růžo, Jene!“ že jak holubičky vyplašené 70 rozlítli se od sebe. „Až ráno smělství vaše budiž pokáráno! Jene, na zanášku, skokem, líný, nasyp koše a pusť čerstvo mlýny!“ – VII.
„Víte vše, – děl Jeník záhy z rána mlynáři – nač slovy plýtvat dýl? Vím, že chud jsem, že mi věnem dána jenom česť a v práci dálný cíl. Hledáte-li zlato, s bohem, štěstí, s nadějí však půjdu odtud přec, kterou chyt’ jsem s míru ratolestí jako ptáčka ve snů svojich klec. Vaše dcera srdce své mi dala, lásku vyrvat marné snahy jsou, třeba v smrti ručka její malá odměnou mi dosti velikou. A že víru ve mne zachová, šeptla ústa její nachová. To mně stačí. Chcete-li však sílu, pevnou pěsť a ocelový sval, lásku – vše, co míří k štěstí cílu, nuže rcete!“ Mlynář vážně vzal vonné sousto z tabatěrky hloubi řka: „Nuž, vážím si tě, Jene milý, neb tvá duše ctnosť i rozum snoubí s neúmorným snažením a pílí... 71 ale přiznejme, jak před lety mlýn i luka, zahradu i pole zavalil nám příval prokletý, strhal splavy, a jen koly holé trčet z lednice nám zůstaly. Kdybych před tím nebyl dostal s ženou grošů pár, pak v posměch nemalý táh’ jsem žebrat s mošnou rozedřenou. – Avšak nechať, – s vtipu přídechem dodal mlynář – přineseš-li sem srdce veliké, jak vzala včera od tebe je z lásky moje dcera, ale všecko, slyšíš, ze zlata, potom... nu, to spíše jistě mnohem šípků našich oploť ostnatá v růžích zardí se. – Nuž, zatím s bohem!“ VIII.
Letí léta. Po páté již čáp hnízdo zaplétal si na komíně v pantátově klapotavém mlýně, po páté již starý pod okap ve přítulném koutku mezi trámy švitorné se sletše jiřičky lepily svůj domek prostičký, ale stokrát aspoň pilař známý z Růženčiných nehovorných rtíků odnesl si domů po košíku. Mlynář rád by svolení dal jistě, ale protivným mu násilí, 72 i pan hrabě v milostivém listě k domluvě se sladké nachýlí. Možna že by pilaříka ženu, kvítek věru kyprý, líbezný, shledal potom spíše poníženu k žertům záletnické princezny... Letí léta, o Janu ni chýru, a přec denně Růže vzpomíná věříc v jeho i ve svoji víru, která nad ní křídla rozpíná jako svatý Cherub z rajských světů, přitiskne-li dárek Janův k retu. Zvolna sice, za to s vášní prudší s jedné strany mezi sousedy vzniká zášť jak netvor v posledy, pilaře jež nabádá a mučí. Kolikráte jako hádě z úst splynulo mu vzteku kalným vírem: ,Zšílím, dokud zřím to kvítko růst s její otce nerozhodným smírem. K čemu otcem? – Nemá vůle vlády? Co mi zbývá? – Pomsta, jejíž had v prsou, v hlavě, v srdci, všady, všady za odvetu syčí dosavad.‘ – Začasto pak pilaříka zřeli, kterak bloudí lesem osamělý, ba kdys chasa z mlýna zahlídla, kterak hráze zkoumá, splav i stavidla, jakby v lebce jeho záští kukla v činu stvůru zlou se byla pukla, jakby v ňádrech vášní vznícených 73 divný záměr jakýs byl se zlíh’. Ale slova, jež se z úst mu smekla: ,Kéž dá peklo bouř, ať vody tém soudů mých je smrtným popravcem‘ – sluchu jich se nikdy nedotekla. – Parný den byl prostřed června asi: mlčí mlýn a neštěbotá pila, neboť struhu prázdnou v hustořasý povlak plíseň zelenavá skryla, výhní plane půda prohřátá. Jako vždycky šetře svojich zvyků na výzkumy vyšel pantáta osvědčenou luštit pranostiku. Na čepičce třapec řídkých řas povážlivě se mu pozatřás’, když ji sešoup’ do týla si s čela. Jenom tabatěrka stejnou mlela. „Já řku, hoši, dnes se něco spustí! Připravte se, dolů srazte stav, v který mlýnská naše stoka ústí, vzhůru stavy, ať je volný splav. Kola pevně v sedlech podepřete, na noc pak se dobře pomodlete.“ Také pilařpilař, zloby záškleb v líciv líci, tušil bouř a v oblaka se tmící s tajnou radostí se zadíval; o čem snil a zoufal bez pomoci, čeho lític bič jej v peklo hnal, splnit mínil snad že této noci. 74 A juž z dálky jako spjatá lvice duněl hrom a ozev budil s hor, přes něž zhusta blesků rudá kštice prokmitá se tmavý nad obzor. Prvá krůpěj, za ní druhá, třetí, a již dravý komoň vichru letí s bleskem v hřívě, s hromem pod kopyty, šlehá ohonem, jenž z ledu slitý, stromy láme, zemi v hruď se vbodá. Krajem zní to: voda, voda, voda! Hle, tu pilař, v líci pomsty žár vylet’ v živlů jek a řev a svár, v ruce jedné hřeby sevírá, v druhé blýská velká sekyra, a již přímo v noční tmu se žene, kde hřmí splavy mlýnské otevřené. – Dolů s nimi! – Prvý trámec rázem v kolmých lihách zdvihlý srazil na zem a hřeb dlouhý v něj a ve trám stranou vbíjí šílen mocnou paží ranou. – ,Voda stoupá, těš se, mlynáři, až se vše mi srazit podaří, nu pak – – hola, počkej, milý hochu, struhu k mlýnu napojíme trochu...‘ a již mocné rámě napřažené zvedá stav. – ,Ký ďas! Ha, zrádce – – Jene! Upusť!... Ne?...‘ a ostří zářící vetkl v Jeníkovu pravici. Výkřik, dva a již se pilař mih’ 75 pádem dolů do vln spěněných, Boží soud! – když vztekle ocel schvátil, z rovnováhy běs ho do vln sklátil. – Právě z mlýna přicházela blíž chasa s pantátou, jenž zrakem zkumným ohlédnout spěl vody vzdutou výš, a jak vlnám chvátivým a šumným odolává stavidlo i splav. „Hlehle, Jene, mrtev jsi, či zdráv! Krev... co to?“ a naklonil se k němu, jak tam klesl u stavidla lemu. Pouze slůvko ,pilař‘ z retů mdlých vysvětlilo vše i ránu v páži, nález hřebů ve stav vražených. „Tys byl tedy krovů mojich stráží –stráží –“ mlynář děl – že„že právě cesta sem zavedla tě dlouhým návratem! Nu, teď řku, že dneska jistojistě na pravém jsi zastavil tu místě. – Neseš srdce? – Nu, nač klopit zrak, málo již mne kouzlo zlata mate. Čekal jsem tě, hlehle, dobře tak, v ňádrech tvých zřím ono srdce zlaté. Myslím si, že, zdali dosud chceš, pevně dost svou Růži obejmeš.“ Hrom již usnul v dálných oblastech, z východu pak červánková zoře rozlila v kraj purpurové moře, z něhož slunce maják v nebe šleh’. 76 Skřivan z rosy mihotavé tísně s bujnou slokou nové vzletěl písně... A co víc? – Když klesla Růženka v náruč Janu za úsměvu štěstí, každá šípků drobná osténka jako v růžích jala by se kvésti. Pantáta, jenž tabatěrkou točí, sotva věří pohledu svých očí, sotva věří, že tak náhle může v trnech zkvésti lásky rudá růže. IX.
Už je konec, hola tatíci, ve mlýně i v pile! Darmo hatit starou tradicí blažené si chvíle. Co jsem děl tak nakrátce, ve vaší jsem zahrádce vyčet’ z růže bílé. Kdož as lásce velké, vítězné, ať to ďas či kdosi, v zlobě svojí přítrž nalezne? Sám ji v hrudi nosí jako perlu měňavou, co mu zaplá nad hlavou ve krůpěji rosy. – 77 Slyším již, jak vůkol do strání od mlýna i pily letí svatby šumné jásání, Vašíčku můj milý! Bez zacházky přímo jen jdi a sni svůj sladký sen, jako kvítek bílý. Věz, že rád bych zvěděti si přál, až vás láska sdruží, proč as kdosi mlýn náš jmenoval po kytičce růží. Rci, zda nebyl žvavý mlýn přece jen tak pěkně jmín po prabábě Růži? 78