Z podzimních večerů.
I.
Na lizačce.
Dva kotly v sadě pod zažloutlou hruší,
z níž líně padá povadlý již list
na vlhkou zem, co vládu zimy tuší,
jež sáhla napřed do zpěvavých hnizd –
kol záhon švestek ještě plných pelu,
jež zlatí ohně matná záplava,
když od ohniska zardělá až k čelu
se kmitne děvčat kyprá postava –
neb chvilku přestat – čtenáři můj milý –
toť hřích – a trnky by se připálily.
Nás pozvaly. Jet’ zvyk to obligatní,
by vystřídali pomahači statní
spěch zahřátých, ač mohu zradit směle,
42
že dělnic svižných zrůžovělou tvář
víc nežli žáru poletavá zář
v nach zbarví cudný ústraníčko stmělé,
kde tichý šepot, drahé ručky stisk,
jak přivolal by rázem do strnisk
druž skřivánčí, dvé srdcí k sobě stulí. –
Noc tichá dnes a větve sotva hnuly
se chladným vánkem; na otepi slámy
tu seděl také starý Aron s námi,
nezbytná při té věci osoba.
Jeť ponocnému milou chvilka taká –
a zvláště náš, jak se nám podobá,
rád vidí kroužek, který svého sluchu
mu přeje rád, když mžikna na oblaka
vykouzlí rázem hejna pohádek
o strašidlech a o rejdění duchů,
jež v starém zámku, aniž by se lek’lek’,
sám stíhal kdysi s halapartnou v pěsti,
jak vyhnal prý kdys v půlnoc bez neštěstí –
ač křižuje se, řka své „na mou duši“,
když někde asi o pochybách tuší –
z ponurých zdí a jejich tmavých stínů
dav kletých správčích v rouše kapucínů.
Již dvakrát vyklepal a popel dlaní
v prach rozetřel (tak vždy je bedlivý)
a přihnul si. Dnes sladší povídání
chce míti snad, a uhel zářivý
v lulku si vloživ od pravého koutku
dým pustil svitý pěkně do kornoutku:
„Tak před dávnými lety, milé děti,
jsem také trnky vařil, věřte, také. – –
43
Pak – bílý kabát – podnes v žíly vletí
mi tisíc rarachův... ó trnky, jaké!
Co stály mne? – Pryč děvče – eh, tož tak.
Na panské službě kotly jako studna,
a mísit musil hezky zostra u dna,
sic důtek šleh, až zakalil se zrak,
znal přiložiti správčí ryšavý –
však také já – – eh, na mou duši...
My vařili, já totiž, Hanka se mnou,
k níž nevímnevím, co mi vjelo do hlavy
a z hlavy v srdce. Ještě dnes mi buší,
když vzpomenu si na tu ručku jemnou,
již tisk’ jsem jíjí, a v oku zářivém
svůj obraz hledal s němým údivem,
když kradí z jitra ještě za rosy
jsem předběh’ ji a skosil louky záhon. –
Za teplý pohled, oj; kdož nekosí! –
když celý den pak vzal mne správčí na hon.
Tož vařili jsme. Já dík vzdával štěstí,
že mohlo nás tak uzounečko svésti
u kotlu jednoho, blah, spokojen.
Což znal jsem hada, který ráj můj stíhá
s ryšavou bradou vlčí den co den?
Já stínem byl, kde Hančin šat se míhá,
tam zrak můj bedliv také zalétá.
To věděl on – a ona?... kdož zná zradu,
jak vplíží se, kde cinkne prokletá
daň úplatku a blyskne jiskra pýchy...
Byl kotel pasť má jak na kunu v sadu,
a já tam vlez’. – –
44
Kol zářil měsíc tichý
jak láska má, a list se nehnul v křoví.
Jak svodný byl ten obrys barchetový,
ó, ó – to oko laňčí, veselé...
já v ševel kotlu mísil svoje vzdechy
jak před světicí v našem kostele. –
V tom krok se ozval, jevit zdál se spěchy,
a správčí – eh, čert – v pěkném modrém fráčku
se přišel podívat k nám na lizačku
a zkrátka děl: ,Nuž dobře, Anničko,
teď půjdeš spat, a ty pak, Jurko, též;
k půlnoci míchej ještě maličko,
až ona zas tě přijde vystřídat.
Již půlnoc nedaleko!‘ – – Totě lež –
ten jeho zrak, ten sladký úsměv její,
kdy štíp’ ji drze v plném obličeji –
ten anděl – na mou duši – moh’ by lhát!
Toť pletky, pletky... Bouř mi hnala hrudí,
já necítil, jak v srdci mě to studí
a v hlavě vře, jen hloub jsem v kaši vjel,
až velký kotel temně zaduněl.
,Jen zvolna, Jurko!‘ správčí křikl z dáli,
kde také Annuščiny bílé šaty vlály – –
a já se nesměl hnout, jak v zemi vklán
jsem trčel u kotliska přikován.
Tam u zdi, však až dosud tamo stojí,
v měsíční záři v kámen vytesán
se bělel velký, starý, svatý Jan.
Tam zmizeli. Já v stálém nepokoji
jsem měřil mezeru – – hle, bílý šat –
zřím stín, jenž zdá se mi ho objímat...
Hoj, čert vzal trnky, všecko, na mou duši,
a již má kopisť v záda správci buší. – –
45
Co pak? Nu, bílý kabát – doma zmiji
a nohy kus jsem nechal v Italii,
a tak z těch duchů, kteří v zámku straší,
znám onu lišku jako sebe, braši;
máť dosud prouhy na modravém fráčku
tak do červena – paměť na lizačku. – –
Nu, Barčo, míchej – eh, duchové kletí...“
vyklepal, roztřel – huhút „dvanáct, děti!“
II.
Dědečkovy zálety.
Do kamen přiložili, z venku zima
se dívá v drobné rose do oken,
nás dědkův kožich na zápecni jímá,
že čtvero očí vidíš blýskat jen
se z chundelaté, dlouhé jeho třásně,
kde usneme vždy stuleni tak krásně.
Na bílý stůl, kam právě před chvílí
nás tučné šperky k sobě zvábily,
juž klade matka kyprý zámět peří.
Jsou dračky dnes a přijde na ně tet...
a co tu povídaček, nikdo neuvěří.
Juž sedí v kole. Každá povědět
má to i ono, co nás nezajímá,
jen v pohádkách tak slaďounce se dřímá,
a tiše potahujem babičku
za rudou u fěrtocha tkaničku
a cos jí šeptáme.
46
„Nu, nedočkaví,
nu, nu, to půjde pěkně po pořádku,
kdo nejbělší je mezi námi hlavy,
ten nejkrasší nám poví žití řádku,
již podržela paměť pásmem let. –
Ať hlásí se! – Že já? – I toto, chyba –“
a v úsměv čtveračivý skládá ret
a k dědečkově hlavě stříbrné se shýbá,
jenž na posvěty dlouhé, smolné štípy
u teplých kamen bezstarostně chlípí.
„I toť jsou věci,“ – v smíchu na to řek’ –
„když před půl věkem tebe Ježíšek
a mne pak chvilku před tím, zda se znáš,
naložil do kolébky svatý Mikuláš.
I toť je rozdíl! – – Však mám povídačku,
jíž vyplnit si troufám dnešní dračku,
a tobě na vzdor z květnatého mládí
vše vypovím, jak měli jsme se rádi,
a jak tě dobyl pro mne tenkrát nalet
můj i hraběcí nezdařený zálet.
Juž rdíš se, viď? –
Eh, dávno zřím pryč dobu,
kdy příkaz mlčení mi rety vřel,
kdy vrchnosť poroučeti mohla robu
a jako v terč naň metat mraky střel
svých libůstek a říci ,mlč‘ a zlato
mu vhodit za česť, za víru – co svato,
to pošlapat a říci ,mlč‘. – Eh, darmo
je vzpomínati na staré si jarmo,
jež hnětlo nás. – –
47
Tenkráte právě z Vídně
mladý pán přijel slavit prázdniny
na vrchní zámek na oko tak vlídně
hledící s vršku na ruch dědiny,
a nejen to, jak pověsť krajem zněla,
měl obhlédnout si také nevěstu,
jež návštěvou tu u vrchnosti dlela. –
Jak dneska vzpomínám si na cestu,
kdy potkal jsem ji kdysi v podvečeru.
Nu, zralá broskev, zralá, na mou věru;
zpod tunelu, jejž tvořil klobouk její,
dvé vpadlých očí touhy nezvábí,
ni trocha moučky v svadlém obličeji,
ni šumot žlutavého hedvábí,
jež vzadu držíc svité v náběr smělý
šla vztyčena. – Nu, z dálky – hastroš v zelí.
Však měla zlato, a to víte snad,
že panstvo naše jak sníh slunce v dubnu
se bálo s chvěním dunivého bubnu.
A slasti nahradí si od jinad
mladý pán, jen když bude zlato. –
Než přísna byla. Dobrá vlastnosť jistě,
a podnes ještě vzpomínám si na to,
jak na náhumní v oku s teplou září
se dotek’ Alfred oblých jedněch tváří –
nu, nerdi se – tu bičík její svistě
sjel na hřbet chrtu, který zavyl táhle,
a mladý pán tak poochladl náhle,
když nad to ještě tvrdou jakous pecku
mu vmetla ve tvář, tuším po německu.
Ten zážeh zlosti chyt’ jsem ve svůj plán,
kdy krátce před tím prosbu moji vřelou,
bych ženit směl se, zamít’ mladý pán,
48
ač vydrovku jsem pomačkal si celou
a chvíli přešlapoval sotva vzdorně
a prosil o Josefku přepokorně.
Proč? – To ten háček. –
Bylo právě ve žni,
na polích veselo, my v práci panské
jsme stohy odváželi velikánské
sepjaté pevně dlouhatými stěžni,
a víc než jindy Alfred přihlížel,
kde blýskaly se děvčat našich srpy,
kde na ňádrech jim plály kytky chrpy
a se zpěvem se řinul zážeh s čel.
Ba dokonce, když sedly ku svačině,
se natáh’ u Josefky na snop líně
a nezdráhal se, chraň Bůh, častěj v let
k té její kytce sobě přivonět.
Já moh’ se zbláznit, když pak z večera
s ní umlouval cos za mandele stínem;
tu juž v mé nitro šlehla nevěra
svým jedovatým a žíravým blínem.
Již břitkou kosou s velikánskou chutí
chtěl zavadit jsem jemu do kolen,
kde holeně se leskly jemnou žlutí.
Však nesklamal mne slaďoučký můj sen,
viď, Zefinko, tys šeptla mi pak v kradí,
jak v zálet večer mladý pán tě vnadí,
kde v zámku stará studna milý chlad
v košatých lipách skýtá práci denní,denní
a kde tak často velkým kolem rád
jsem točil za tě v němém zanícení. –
To věřím, tmy tam víc než dosti bylo...
a plán můj smělý vymyšlen byl v ráz,
49
že smíchem váznu, jak se vydařilo,
ač nikdo neví o mém kousku z vás –
Tak, děvče mé, – jsem řekl odhodlaně
a sevřel teplé obě její dlaně –
zůstaneš doma – dál to má je věc,
však tebe záhy, švarnou hospodyňku,
dovedu sobě v nedočkavou síňku.
Než třeba mně tvé sukně květovaté
a kordulky, kde pestré květy zlaté
se zdouvají tvých ňader bouřným dutím –
jen neptej se, zač v nesnázi tě nutím,
a šáteček půjč, růžičko má hezká,
jenž s hlavy vlál ti sytou bělí dneska. – –
A svolila. Juž pádem letím domů
a za Josefku strojím k žertu tomu
svou postať věrně, jak jen znám se v stroji,
jejž zradit děvče stydlivě se bojí.
A hlavní masť jsem sebral z podpecouchu
a smíchem rudý ukryl v šumném rouchu.
Pan hrabě čekal juž, já stydliv, upejpavý
jsem laňkou přiběh’ v temno beze slov
a nedal strhnout šáteček si s hlavy,
když jal mne v náruč ve zdařený lov.
A na mou věru, švarný jsem být musil,
vždyť mladý pán div že mne neudusil.
I polibky jsem splácel – odpusť, stará –
jen šeptem sladce lásku hovořil
a hladil panka v líc, i v čelo, v týl
a poslouchal, jak vášeň jeho hárá. – –
Tak vznícen byl, že sotva pozoroval,
jak častěji jsem pro cos v kapsu sáh’,
50
kde pečlivě jsem jemných sazí schoval,
a že ho v ďasa černý líčí prach.
Toť tajná ona podařené práce,
již vyhrál jsem, též byla spekulace.
On každý den, jak už velicí páni
zvlášť bývávají hrozní puntičkáři,
hrat chodil večer šachy s hladkou tváří
k své nevěstě, by v dvorném povídání
jí nahradil, co promeškal snad ve dne.
Tu byl jsem jist, že na vějičku sedne. –
Hle, jak by rád tu zůstal ještě chvíli,
tak láká jej ten prostý šátek bílý...
však bez partie lehnout slečna milá,
tu by s ním třeba měsíc nemluvila,
neb, kdož ví, zdali v stokrát horší kleště
by nesevřela srdce jeho ještě –
snad výhosť – – nu, a to by byla rána
pro tůně různých dluhů milostpána.
Přec odtrh’ se. Juž hodně bylo v noci,
a polibkem, jímž zazvonil mi v ret
tak na rozchodnou, splašen s větví slet’
roj vrabců, ačtě dosti byli krotci, –
a spěchal v ladný, pohodlný sál,
by hodiny dle zvyku nezmeškal.
A já – nu, zvědav potichoučku vzadu
se za ním k oknu v podívanou kradu,
jak skončí se, co nastrojil jsem chytře.
Již zmizel v brány polotemném nitře,
já svléknuv šat svůj dívčí na špičkách
jsem sotva vypjal se, juž slyším také
křik hraběnčin, jak na hrdlo by sáh’
51
jí někdo náhle v zákeřnickém kousku;
jen tenkrát že to znělo po francouzsku.
Buch dveří slyším, hlasy všelijaké,
a jižjiž letím – ne dom, chraniž Bůh –
leč puntík dopsat v řádku vítězivou,
již složil chytře žárlivý můj duch.
Jdu do zámku a s duší věru chtivou
ten jímám shon, co stropil panek náš
hůř jistě než sám černý satanáš.
I potkám ho, an ve své křídlo kvapí,
a stěží věru moh’ jsem tajit smích.
Pokorně stanu přec.
‚Aj, duše chlapí...‘
mu vyletělo z retů sevřených,
‚co chceš?‘ – Já, milostpane, toho ptáčka,
co čekal u studny dnes na panáčka,
jsem chyt’ a jdu teď k milosthraběnce
naň žalovat. Oh, místo k panence
vás, pane hrabě, svedla k chlapu touha.
To milán byl a maškaráda pouhá,
co líbal jste... ,Ej, mlč již, mlč mi, synku,
a chceš-li ještě onu kletou žínku,
nuž za mlčení si ji tedy měj;
že mlčet budeš, však mi přísahej –
sic ještě jsem tvůj...‘ Blysk’ jsem trochu okem
a ze síně již letím domů skokem.
Pak za tři neděle – – nač dalších řečí,
snad babičku bych uved’ v nebezpečí
růžových červánků...
Tak na pomoc
k nám přijďte zítra opět, děvčátka,
52
snad narodí se nová pohádka
kdes v šedé hlavě. – Pro dnes dobrou noc,
a každá o svém nejmilejším hochu
si dejte snů zdát přelíbezných trochu.“