Zastavilo se, tep dobouřil,
a ta krev už nevykypí v hněvu.
Jaký smutek do něho se vryl,
jaký žal je rozkrušil
naráz tak a téměř v půli zpěvu?
Víc než sedm: tisíc bolestí
rvalo v něm a drtilo je v muce;
z otročiny vzhůru ke štěstí
roby chtělo vyvésti:
oni s druhem druh se vraždí v půtce.
Pán, hle, potichu se usmívá,
na rohoži měkké křížem nohy,
pouta přitužuje truchlivá,
cety z plechu přišívá
robu za robem vždy podle vlohy.
Zašla naděj s vírou v mračný šer,
stará kletba pozvedá zas hlavu,
překříženy cesty v sterý směr,
a jen lovci karrier
kořist honí v poblouzeném davu.
Svaté srdce, nejsvětější všech,
co jich tepá s vteřinami doby,
puknout musilo’s, ó srdce Čech,
v otrávených skutky dnech,
plných rozporův a bledé mdloby!
Klesám před Tvou rakví čelem v prach
na Tvé cestě jak Ty nevěřící,
slyším zvony bíti na poplach
a ne hrana, slyším blah,
slzami se jasní na mém líci.
Zikmund s hradu rtem svým kovovým,
z Týna jeho druh se duně zrývá,
byltě každý věrným druhem Tvým,
slavně Hus a Jeroným
píseň Tvou Ti přes celou vlast zpívá.
Ta tu zbude – chvíle přeletí,
zakypí zas spolná síla vzdorně,
před rovem Tvým, zlomě prokletí,
národ bude klečeti
srdcem k srdci, rukou k ruce svorně.
Vzplane cit, jak v Tobě vždycky žeh’,
skepsi filosofa básník zmůže,
bude krásný zápas o svůj dech,
však jej uslyšíš v svých snech,
na hrob když Ti počnou padat růže.