Každý má své povolání
na tom světě zlém,
v potu tváří, v namáhání
po chlebu jde svém.
I ten boháč, chudák, zkusí,
peníze když hlídat musí.
Zle, ach zle je všem!
Hyne, hyne řemeslo,
bídy rostou šiky,
proto přisáh’ na heslo,
já jsem: hladit kliky!
K městu chodím ode města,
ku vsi ode vsi,
mou jest v zemi každá cesta,
té mi přou jen psi.
Ti a strážci bezpečnosti
na světě jsou jenom k zlosti,
člověk na ně ksí!
Rozum bůh dal radovi,
nám hůl, na ty psíky,
nohy, prchat drábovi,
ruce, hladit kliky.
Šat můj – darmo povídati,
obuv – marná věc,
nechce mi je vystřídati
krejčí ani švec.
Leč že někdy hastroš v zelí
přebytek svůj se mnou sdělí,
ten má srdce přec.
Za to nejsem dlužen nic,
peníze ni díky:
Lezte, lýtka, z nohavic,
ruce, hlaďte kliky!
Všude vídají mne rádi –
hochu, syč jen, syč! –
malí, velcí, staří, mladí,
ale – když jdu pryč.
Jen když nesu na památku
trojník, krejcar sobě v šátku,
k hospodě to klíč.
Že mne lecjak jmenují,
inu, ctěme zvyky,
vždyť to z lásky věnují,
že jim hladím kliky.
Při hořké pak ve židovně
pánem jsem, tam ráj,
s rovnými tu jednám rovně.
Dědku, Ty nám hraj!
Dozpíváno, dopito-li,
od zdi ku zdi dobatolí
se mé tělo v háj.
Kdys též prosním v příkopu
blahé okamžiky,
porobuju Evropu
ve snu, hladě kliky.
V letě hej! Však hůř by bylo,
v tvář když pálí mráz,
kdyby právo nepokrylo
chranným křídlem nás.
Vítejte, vy kobky milé,
jenom klouče pošetilé
„lapákem“ zve vás.
Kdy však jaro tu a květ,
poroučím se s díky,
touha mne zas žene v svět:
blížním hladit kliky.