Sviť, měsíčku, jasně,
Ať vidím ty kraje,
Kde si s mojí milou
Libý spánek hraje;
Věj větérku mírně,
Po tom pustém lomě,
Nezbuď mou milenku,
Snad se jí zdá o mně.
Má drahá milenka
Je děvčátko české,
Srdéčko má dobré,
Tvářinky má hezké;
Srdéčko má dobré,
Tváře jako růže;
Kdož takové dítko
Nemilovat může?
Dívko srdce mého!
Rád na tě myslívám,
A když na tě myslím,
Vždycky se rmoutívám;
Vždycky se rmoutívám
Jak po velké ztrátě,
A přec nejraději
Myslím, dívko, na tě.
Někdo se rád směje,
Někdo zpívá, skáče;
Někdo si zas nejradč
V samotě zapláče.
Pláč ulehčí srdci,
Slzinka nezhřeší;
Přejtež mi mé slzy,
Když mě slzet těší.
Kdo se zamiluje,
Velmi mnoho zkusí;
A kdo nemiluje,
Bez slasti žít musí.
Smutné jest to věru
V našem živobytí,
V tom a nebo onom –
V jednom musím dlíti.
Měsíčku, měsíčku,
Rád se na tě dívám,
A když na tě patřím,
Vždycky si myslívám,
Jestliže to přece,
Co bylo a není,
V skutečnosti bylo,
Neb jen blahé snění.
Nebyl to sen žádný,
Nebylo to snění;
Sen jest co se zdává,
Sen tak živý není.
Byl-li to však přelud
Obraznosti vřelé,
Tedy je sen dlouhý
Žití naše celé.
Někdy jsou sny strašné,
Někdy divukrásné,
Buď nám nebe kalí
Neb je činí jasné:
Třebať bychom stále
Ve snu jenom dleli:
Kdybychom jen směli
Snít, cobychom chtěli.
Když jsem já svou milou
Ponejprv uviděl,
Ona se mě bála,
Já sem se jí styděl;
Potom semnou často
O samotě stála,
Já se styděl stydět,
Ona bát se bála.
Měsíček se díval,
Když jsem s milou stával,
Když jsem na dobrou noc
Hubinku jí dával;
Nechtěla však bráti;
O hubinku prosil,
Nechtěla ji dáti.
Proč pak ten potůček
Pod tou skalou hučí?
Snad že onu skálu
Milovati učí!
Uč jen, uč svou milou
Žalostivým hlasem;
Co se nedá chvílkou,
To se podá časem.
Když jsem já svou milou
Milovati učil,
Ach, co jsem já se jí
I sebe namučil!
Častokráte mě přitom
Velmi rozzlobila,
Nechtěla se učit,
Přec se naučila.
Ach co je to za lid?
Všecko se mi směje,
Že mi modrooké
České děvče přeje;
Kdyby jí jen jednou
V jasné očko zřeli,
Zas by mi ji všickni
Jistě záviděli.
Proč pak ten slavíček
V háječku běduje?
Snad že jej milenka
Jeho nemiluje.
Kdyby mně má milá
Nevěrnou se stala,
Duše má by věčně
Pro ni žalovala.
Jak se nad západem
Nebe jasné černá!
Nevím, ostane-li
Mně má milá věrná;
Dívky jsou lehounké,
Pamět jejich krátká,
A ta nejvěrnější
Jest jen nejmíň vrátká.
Když mi má milenka
„S Bohem“ již dávala,
Ach, jak sobě na mém
Srdci zaplakala!
Z každinké slzinky,
Již sil její pláček,
Vykvetl v mém srdci
Krásný zpomínáček.
Budeli přec mojí
Dívčinka ta drahá,
Budu na něj rosit
Slzy mého blaha;
Nebude-li nám však
Přáno žíti spolu,
Budu na něj cedit
Slzy mého bolu.
Viz! tam na kopečku
Kostelíček stojí,
Budeliž má milá
Přece někdy mojí?
Pán Bůh jest sic mocný,
Já však pochybuji;
Lidé, zlostní lidé
Ti nás rozlučují.
Jí-li nedostanu,
Jinou nechci míti!
Nemůžeť než jedna
U mém srdci dlíti.
Budu očekávat,
Až nás nebe spojí;
Tam již naši lásku
Žádný nerozdvojí. –