FIALKA.
Něžná fialinka v háji za jarního světla
V stínu chladném stromů šumných neznána vykvětla.
Jen ranního slunce houštím když se draly záře,
K políbení jim podala spanilé své tváře.
Proč, fialko, drahý kvítku, v stínu se ukrýváš?
A do světla z houšti smutné nesměle se díváš?
Hleď! zde krásnější je jitro, veselejší žití,
Nemusíš tu v samotnosti neznána zajíti.
Takto řka, vyrval jsem kvítek místečku tichému,
Světlu blíž jsem ho umístil, slunci vstříc jasnému.
Než však slunka záře žhoucí za hory zapadla,
Má fialinka, stínu zvyklá, v jasnotě uvadla! –
62