U okna jinoch bdě sedí
A smutně v tmavou noc hledí,
I z hloubky zemské k nebesům pozírá,
Kde v chmuře hvězda za hvězdou umírá. –
Povzdechne jinoch nocí temnou:
„Opuštěný zde prodlívám;
Však touha vábí mne jínam;
Ach, kdož tam půjde se mnou?“
I skví se v husté noční mlze
Na tváři jeho jasná slze;
On v hoři spěchá k lůžku tichému
A v náruč klesne spánku těžkému.
Hle, na obloze potrhne se mrak
Mdlý, světlem pobluzuje Luny zrak,
Bolestně stíhá snící v tichu zem
Pokrytou neprozračným závojem;
Tam nad hor temenami spočívá
A doly vůkol stříbrem posívá.
Pozdvihne jinoch oči své
A srdce vře mu citlivé.
„– Co žádáš, nevěsto bledá?
Proč pohled tvůj mi spát nedá?
Proč každonočně na mne vždy se díváš
A city neznané v mé srdce vlíváš?
Proč zesmutnělé oko tvé
Vždy na mne míří blesky své?“
A zpět když klesl v lůžka klín,
Hle, Luna kročí oknem v síň;
Po stěnách skví se jasný hled
Co stříbrný na jílmě květ;
A jak jinoch oči odkrývá,
Luna milencem ho nazývá,
„– Můj vyvolenče, pojď,
Na jasnou střechu ven mne doprovoď,
Bez stínu zář kde plane má,
V svobodné výši budu tvá!“ –
A tam nad zemí ztemnělou
Milenku jinoch líbá svou;
A každonočně nevěsta mu kyne,
Milence k srdci vine,
Ač srdce její chladné jen
A plamen žádný v bledé tváři,
Předc vzhlídnouti se v její záři –
Jak blahý, tichonoční sen!
Kdy však se zásvit její tratí,
I jinoch se na své lůžko vrátí.
Však, jednou – milenka mu kyne,
On po zdi vzhůru k ní se vine,
An bouře černá, strašlivá
Tvář milenčinu zakrývá;
Jen blesků oheň roznicuje svět,
Však Luny milostný se neskví hled.
On marně vzdychá, marně k obejmutí
Rozstírá ruce – krutné procitnutí! –
Zasmutněn kráčě zpět, chybí stop –
A v hloubku klesne, v tmavonoční hrob.