STARÝ KANTOR.
Kdy starý kantor přišel k nám,
věděl jen on a pán bůh sám;
od starých cos se slýchá.
Za nás už býval šedý děd
a víme jen, že dlouho let
v svém hrobě leží z ticha.
Bůh popřej mu tam klidně spat!
my měli jej, on nás měl rád:
my byli jeho pýcha;
sic nedbal mnoho na vědu,
však říkal: „HošiHoši, ku předu!
jen baba sedí z ticha!“
97
Když někdy jsme se porvali,
on usmál se: „Jen pomali;
ať kdo se neudýchá!“
leč v každém srdce utuchlo,
když rákoskou to zabuchlo
a zahřmělo: „Ted’ z ticha!“
A když se sešli u zkoušky
tatíci, matky s dědoušky,
tu nějak nedoslýchá,
a když vjel vikář do toho,
to ví sám pán bůh na koho
ten kantor vykřik: „Z ticha!“
Na pohřeb, svatbu, na křtiny,
my hned jsme měli prázdniny:
jeť pozdě honit bycha;
a v posvícení, v koledu,
jej všichni zvali k obědu
a on pak pil tak z ticha.
98
Při velké mši už z návyku
děl: „Ať jen žádný z muziků
mi v taktu nepospíchá;
ta vložka ať jde bez hany
a pozorujte varhany
a teď mi laďte z ticha.“
A u muziky nedaří
se s žádnými tak šumaři,
jak on když v ně se vmíchá,
ten prim – kdo že to dovede? –
jak ledem když se rozjede,
i pusón je teď z ticha.
Však o půlnoci vánoční,
to byla jeho výroční!:
jen ďábel ve žluč zpychá! –
tu k pastýři: „Jsme druzi,“ děl,
„dnes lidstvu přišel spasitel!“
– a slzu setřel z ticha.
99
A tak to šlo od roku v rok
a k cíli dojde každý krok,
loď každá v přístav spíchá,
pak ruka byla jako cent
a smrt, ten starý dirigent,
prim ve svou vzala z ticha.
„I až mne snášet budou v dvůr,
mou píseň zapějte – tu v dur!“
to děl – už sotva dýchá.
„Já mním, že jsem vás dobře ved,
jdu k Bohu v konkurs naposled –
a teď mé dítky – z ticha –“
100