Jak luňák na house, tak hrad váš s šedé skály
se chmouří, pane hrabě, na můj barák malý.
Jak mezi chalupí a hradem potok běží,
tak mezi mnou a vámi propast leží.
Jen já když nahoru a vy hledíte dolů,
pohledy plné záští potkají se spolu.
Je stár ten hrad, však starší je ta skála
a dřív než hrad tu naše chalup stála.
Po synu otec dědil řeč a víru,
vy svlékali jste se jak plémě štírů.
A jako smrt a nákaza a hlíza,
tak protivna mi vaše krev je cizá!
Jste hodný, pane hrabě, z nové školy,
že skupujete naši hrstku polí;
váš správec kdys nám z hladu pomoh vlídně,
a za úrok teď můžem zmírat klidně.
A sedlák, – vždyť to víte, jak to bere,
když praskne lan, ať všechno ďábel spere!
však – pane hrabě, dejte si to říci –
jste Achab Nathanově na vinici!
A jedete-li kolem s dvěma páry,
jak uhněten a shrben sedlák starý
za vaši mzdu, na svém se poli moří,
váš ret se ku pozdravu nepokoří,
jen vaše fena po sedláku skočí
a po vás – záští blesk z pod sedlákových očí.
Jak luňák na house, tak hrad váš s šedé skály
se chmouří, pane hrabě, na můj barák malý.
Dnes večerem, ku zámecké vám bráně
přiletěl tryskem kočár nečekaně;
pak vzhůru doktor šel a naši kněži,
a řeklo se, že mladý hrabě leží,
cos o souboji mluvilo se skrytě, –
pak, že dnes v noci zemře vaše dítě!
Tu vzpomnělo se na mého mi syna,
jejž za zdí kryje nesvěcená hlína:
váš syn znal jej – i ji!... vy víte, jak to bylo,
co o život mé dítě připravilo,
mé zdravé, dobré, trpělivé dítě –
– Nu, byl můj syn – a bylo na úsvitě,
než z upomínek zamhouřil jsem oči.
Noc byla jasná, hradu po úbočí
měsíčný svit se níž a níže skrádal,
až plně do vašeho okna padal.
Já vyšel ven a used na svém prahu
a přemýšlel o svého syna vrahu; –
tu pohnulo se vaše okno slabě,
a u okna jste vy stál, pane hrabě!
Noc byla tichá, měsíc v plné záři,
a mně neušel rys na vaší tváři,
ni cuknutí, ni křečovité chvění –
mně za tu rozkoš bylo do modlení!
Tak, pane hrabě, nebyli jsme zvykli
vás nikdy vídat! – nikdy nevykřikly
tak vaše rty, jak teď do hluché noci:
„Spěj, Bože, jedinému děcku ku pomoci!“
Ó pane hrabě, Bůh byl stejně blízký
vám na hradu i mně zde chlapu z vísky!
a od Něj nekoupí, když pána bolí,
se slitování jako od nás polí,
a před Ním, hrabě, je to všechno stejno,
ty vaše rody, i to naše hejno! – –
Aj tak, – já viděl vaše siné líce;
dnes, méně nejsme oba, ani více
než otcové – Nuž, s umíráčkem z rána
já pomodlím se za mladého pána! – –