Ční rozbořený hrad,
v dol dávno již tak shlíží;
van plísně, stín a chlad
se jeho zdivem plíží,
a v tichých nocí taj,
když bezvětří je v šíru,
co zní to dolů v kraj?
To není hýkot výrů,
toť divný kvil a sten
jak nářek Meluzíny,
mdlý jako pouhý sen,
jak plakaly by stíny,
a dusný, hluboký,
jak šel by z ledví skály;
pak slyš – ha hou!
skřek letí divoký
zas mrtvým tichem k dáli.
Tu tajnost neblahou
kdo zbádá s odvahou?
Vždyť lovci praví přec,
že není vlků v zemi,
a menší škodlivec
že slídí zchytra němý.
To není zvěře ryk,
spíš je to lidské lkání, –
a zmužilost ni zvyk
se hrůze neubrání.
Stráž městská, důstojná,
jíž věřit může každý,
přec jistí pokojná,
že nebylo tam vraždy,
že nešlo nikomu
tam o hrdlo ni míšek;
však slyš – ha hou!
Či kraji pohromu
snad věstí hlasy s výšek?
Kdo tajnost neblahou
tam zbádá s odvahou?
Pan farář z moudrých úst
přec dává poučení,
že hrad je lidopust,
a strašidel že není;
to příroda že má
své noční zvuky různé,
jen bázeň zděšená
že slyší hlasy hrůzné.
Též učitel, ctný muž,
všem pověrám se rouhá:
„Co smysly chápou, nuž,
to hmota vždy je pouhá.
Tam není zjevení, –
ni živočich tam zhola!
Tož slyš – ha hou!
Snad někdy kamení
též samo hlasem volá...
kdos tajnost neblahou
ať zbádá s odvahou!“
A lékař obvodní
dí, že to nejsou divy
ni zvuky přírodní,
však podrážděné čivy,
že v noci v chodců sluch
strach loudí přelud asi...
Však zbledl jako duch,
sám uslyšev ty hlasy! –
Kdys letmo cyklistce
se zdá, že jsou to žáby;
že duše z očistce,
mní bohabojné báby;
švec hluchý, nevěrec,
dí, že to není pranic;
Však slyš – ha hou!
On neslyší – a přec
by na hrad nešel za nic.
Tu tajnost neblahou
jak zbádat s odvahou?
Až starosta a sbor,
kdož hlavami jsou v obci,
i v radě měli spor,
co straší na tom kopci;
že vyšetří tu věc,
pak srdnatě se shodli, –
a kdo je bázlivec,
ten ať se doma modlí. –
Tmou v půlnoc příšernou,
jež černala se kolem,
šel hlídač s lucernou
a písař s protokolem,
pak hrobník s motykou
a mydlář s librou svíček.
Jen slyš – ha hou!
Šli skalní oklikou;
„půjď!“ volal na ně sýček,
půjď tajnost neblahou
sem zbádat s odvahou!
Pan farář s kropenkou
a starosta šel s holí,
dráb starý s pálenkou,
jak zbraň svou každý volí;
a v zadu houfu švec
se šklebil nevěrecky;
měl v kapse růženec –
tak pro případy všecky.
I došel statný tlum
již k černé bráně hradu.
Hned ustal řečí šum
i ztichl šuškot vzadu,
a němých málo chvil
se táhlo do věčnosti.
V tom slyš – ha hou!
Teď zalkal slabý kvil,
až mráz všem projel kosti!
Huj! Tajnost neblahou
teď zbádat s odvahou!
Sten bolný – zde? či tam?
Kde zněl? Zda blíž či dále?
Ó, zas! – Či byl to klam,
že hlas je zavřen v skále?
Zkad z hloubi blíže vál?
Čí muky v něm se chvěly?
Houf užaslý tu stál
jak hrůzou zkamenělý.
„Hlas volá o pomoc!“
v tom sudí pravil mužně
a v temnou brány noc
se pustil dobrodružně...
Šli za ním v pustý dvůr,
tam stáli v nitře ssutin.
Z tmy slyš! ha hou!
Srp luny vyšel z chmur,
plál na kraj černých dutin;
zde tajnost neblahou
lze zbádat s odvahou!
Již mnozí rozžehli
svých smolnic žáry rudé,
by lépe postřehli,
co nyní z toho bude.
I pátrali v těch zdech,
v té zpoustě zádumčivé.
Slyš! zase sten a vzdech –
však nikde stopy živé.
Tam z věže, z věže jen
z dna hladomorny ssuté
se jasně ozval sten.
Tam vniklo světlo žluté
až ke dnu v prázdný stín.
Však sten se ozval znova...
jen slyš – ha hou!
Tam skrýval země klín
pláč, udušená slova – –
Jich tajnost neblahou
kdo zbádá s odvahou?
Všem dech se svíral teď,
všem bylo nejináče,
než že to slizká zeď
tak žaluje a pláče,
a každý rozechvěn
teď ucho na zeď klade.
Je slyšet z nitra sten
jak z hrudi ženy mladé.
„Jsem žena zazděná,“
tam kvílí hlas ten chvělý,
„mne zeď ta kamenná
od všeho světa dělí;
v noc věčnou vrhli mne;
kdo slyšíš, přej mi spásy!
Ó slyš! ha hou!
Ó dej mi světlo dne!
Ach, svět je plný krásy!
Znič sudbu neblahou
a spas mě s odvahou!
Ty šťastný, svobodný,
ty silný, proč jen tobě
lán zraje úrodný,
proč mne zde necháš v hrobě?
Jen tobě vesny květ
a hvězdy noci svítí;
já úpím v hluchý svět:
Proč zazděna mám stlíti?
Vlož na mne trud a tíž,
chci ráda sít a vláčet,
chci nosit krutý kříž,
svým potem cestu máčet
a při tom blažena
chci zpívat, žehnat vděčně!
Mne slyš – ha hou!
Mluv, proč jsem zazděna,
a zůstanu tak věčně?
Tu tajnost neblahou
mi zbádej s odvahou!
Let na sta tomu již,
co zazdili mě kdysi,
však dlouhých věků tíž
co mrak v mou pamět visí.
Ach, smysly ztrýzněné
se probudily znova!
Zda slyšíš vzdechy mé
a slyšíš moje slova?“ –
Hlas v pláč se odmlčel,
snad čekal odpovědi.
Druh na druha tu zřel
a všichni na smrt bledi
tu stáli bez rady
a s vyděšeným lícem.
Jen slyš – ha hou!
Ó jaké záhady
se tají pod měsícem!
Tu tajnost neblahou
jak zbádat s odvahou?
Tu dí pan učitel:
„Báj středověk měl divý,
že stavbě pevný tmel
dá zazděný v ní živý.
Mně není k podivu,
že zazdili zde ženu;
že však je na živu
a ještě schopna stenů – –(
I krčil rameny.
Pak usnesli se svorně:
dát vházet kameny
v ty sklepy v hladomorně
a zasypat ten hlas,
jenž svatý pokoj ruší, –
jen slyš – ha hou!
Pak, ozve-li se zas,
nu, pak si zacpat uši
a tajnost neblahou
tak spravit s odvahou.