„Na hradě Jestřabí je tajný sklep
pln pokladu a zboží,
kdo vnikne v noci valů pod násep
blíž hlásky, při nároží,
ten najde jistě všecko, milý brachu!
Nu, pojď, nemáš-li strachu!“
„Hm! strach! A proč? jsem věru otužen,
či poklady kdos hlídá?
jsouť noci jasné zrovna jako den
a nikdo nevyzvídá;
snad mohli bychom vykonati směle
od čtvrtku do neděle!“
A kopali; noc třetí posléz přec
pronikli do sklepení...
Hle, v rohu bez lbu visí kostlivec,
leč pokladů zde není.
I překopali půdu v hloubku stopy; –
oběma spadlo s kopy.
A mladší na staršího: „Vzal to ďas!
vše nadarmo, vše plano,
snad propil chlap ten všecko na pospas
a v posled na to lano
se pověsil; hle, pod nohy leb spadla...
či dán sem ze stinadla?
A jaký! Bez hlavy má osm stop,
což teprv s hlavou!
No, kolohnáte, na chvilku se vzchop,
jak byl jsi před popravou:
s tou tuří lebkou mezi ramenoma,
jen směle, jako doma!“
„Nech řečí!“ druhý dí... „Ej, k čemu přec
všech pokladů jsme prosti,
mám chuť, že podved’ nás ten visalec,
rozprášit jeho kosti;
leč nechám chlapa, ať zde ďábly plaší,
a chce-li, třeba straší.“
A domů šli. – Noc na to v trojí ráz
na okno – či to snění,
kdos náhle klepe... Kriste, duši spas!
kostlivec ze sklepení!
leč k šíji zase přirostlá je hlava
s očima do krvava.
Pln zděšení se v loži choulí muž;
slyš, venku zas to volá:
„Chtěl viděti mne, tu jsem, vzchop se juž,
he, holá, smělče, hola!
nuž rychle pohleď, oč jsem nyní větší!
Či plané jsou tvé řeči?“
Muž hrůzou jatý zírá na přízrak,
vzkřik’ – nazpátek se kácí...
Když ráno v chatu přišel soudruh však,
zlou s omdleným měl práci,
než vzkřísil jej: byl bled a těžko stonal,
a týden na to skonal.