Vlci.
Chalupa sdraná v skalném úžlabí,
na samotě, jak hnízdo jestřabí.
Tři šeré sosny stojí dokola
nad ní, jak v svah je vryta do pola.
Na střeše klesť a stěny slepené,
a práh z té jedné sosny kořene.
Z pod nízkých dveří ven se valí dým
a choulí se pod hustým sukovím.
A kdo jde kolem, když se přitmaví,
u doupěte se sotva zastaví,
kde, na půl cesty k lesu z vesnice,
se uhnízdili vlk a vlčice.
70
***
„To na dětech si člověk vyhlídá!“
vlčice stará vlku povídá,
jak prázdného dva sedí u stolu
a oheň z krbu šlehá v plápolu.
„Den po dni se tak v hladu vystřídá
a on se dívá na své rodiče,
jak nevděčné a němé dobytče,
jež nedbá, zda mu matka vyhladne!
Však, když se chce, se lecos popadne!
a nechtějí-li vzíti do díla,
že bojí se té chasy z vlčince,
je dosti děr do jejich ovčince.
Ne nadarmo bůh noci posýlá,
a nač pak v poli sžatý leží klas,
a nač pak v světě všechno má svůj čas
a známou stopou chodí z lesa ven! –
Však Jíra sedí, zabrán v hloupý sen
a chodí, jako nebylo by nás
a hledí v svět jak tupé nevinně,
a neví, bůh jak v nebes výšině
ten nevděk dětí trestá nejhůře!“ –
71
A do kouta hled matky střelí jen,
kde Jíra sedí jako přimrazen.
„Já hrabala proň jako pro kuře,
když malý byl, a on se vzepíná,
když dím: „Tam chlapče dobrá příčina,“
a huhlá cos o lidech poctivých. –
Já, matka tvá, ti pravím, není jich!
a byť mi stokrát sděli: vlčice,
já podívám se všechněm do líce
a dím, že vlků pln je celý svět
a hledí jen, jak druh by druha sněd!“
A matky divá, vlčí zřenice
do kouta hledí, opřen u stěny
kde do plamene, s chvojné lavice,
se dívá Jíra jako zjevený.
„A nač tě táta střílet naučil? –
když kluk jsi byl, tu jsi se nemučil
pro lecjakéhos toho zajíce –
leč, co k nám přišel nový myslivec
a cukrová ta jeho dívčice,
tu po čertech ti nějak těžká věc
72
tu pušku vzít a zajít do lesa –
Což matka! – ať si hlady poklesá,
což pak jsou tobě tvoji rodiče?
Ty, nevděčné jak němé dobytče,
jsi zadíval se někam v zahradu,
jež zavřena ti na sto západů!“ –
A teď, jak oheň do krve si ved,
se zdálo, v koutě že ten Jíra zbled.
A beze slova z lavice se zved
a sňal tu starou pušku se stěny. –
A němý vyšel přes práh světnice,
odkud se lila záře měsíce
přes skalnou stráň až v obzor vzdálený.
***
„Je daleko ta panská obora,
však Jíra přec už mohl by tu být,
snad někde zas se u myslivny shlíd –
ó krásná je to v stáří podpora!“
73
A starý, v němž se přece pohnul cit,
ven vyšel přes práh. Měsícový svit
lil protější se vzhůru po hoře,
kde bělala se stezka k oboře.
A za horou se obzor modravěl,
že, jak se plně proti němu skvěl
ten bílý, ostrý měsícový jas,
byl bys tam poznal jeden z hlavy vlas. –
A v tom tam šlehnul blesk – a druhý zas!
Však, jedna rána ozvala se v ráz:
jen zahučela dlouhou ozvěnou. –
A starý pytlák, s tváří zděšenou,
v dál upřel vlčí, vytřeštěný hled,
a zachvěl se; –
leč byl to jenom mžik:
Vždyť myslivec už stár je tolik let
a za pytláky neslídí v ten čas! –
A do tváře krev vrátila se zpět,
neb od obzoru odrazil se stín
a on jej znal, že byl to jeho syn.
Než vešel do jizby, děl: „Bohu dík!“ –
74
A teď se otevřela závora
a Jíra vstoup, – však trochu vrávorá,
a není div, neb Jíra byl tu hned,
sotva že starý ku stolu si sed.
A Jíra pušku hodil na skobu
a těžce sed a měnil podobu. –
Teď pravou rukou pod kazajku vjel. –
Pak hodil číms do prostřed světnice:
„Zde matko máte toho zajíce,
buď za vaše vám slova odveta...
Ta cesta, matko, buď však prokleta!“
A Jíra mrtev spadl s lavice.
75