Déšť kouří se, mrak dí k slunci: shasni.
A za chvíli v horách se dálky jasní.
Dne naivní začala hra. Dík bohu, den slunný byl,
řemeslníky, pastuchy, děcka, lenochy z vil
já vídám a prostým jak řádem se vše to řídí.
Tu v tichu se stává mi,
z tohoto kouta zrak že vidí
i za duši parku, kde sedím, za stromy s travami,
dny nerozbolestněných, snědých lidí,
jimž volnost dálek třeští hlavami.
Co cizinci kráčejí po svahu hor,
kde ticho je mrtvé, jak vymřel by tvor,
jen v svazích a políčkách za lesy nastříkány domky
jsou jako bělavých bodů pichlavé zlomky,
kdes drobný vlak haraší
nad říčkou, prudce se v kamenech pěnící,
kde ztracenou vesnicí
mrak zahaluje a výš se nadnáší
až k úpatí hory. Tam za boudou-hospodou
i dvorcem – hle, stádo se pase a lidi znaveni jdou,
kleč urvanou v ruce a hrstku vřesu,
hor výšku měří a dálku lesů.
Co milenci kdesi v údolí ztišeni
se zahledí v lesnou dálavu
tam v šumění vody u splavu
a o tom sní,
jak do vřavy města je podzim zavěje
a radostná, bláznivá naděje
z jich touhy vysvítí.
Jak v bezcitném ruchu a syrovosti domů
víc svoji se budou povždy cítiti,
a stále a věrně mít budou do očí hledět komu.
Já na lávce na slunci pokorně sedím v sadu,
tak zbožný je tichý dech večerního chladu,
park stíny mění a skvrny světelné –
cos říká mi, ještě „ne“.
To slovo je zřetelné.
Já chystám se ještě na nová klání,
na lásky a nenávisti, tož nová milování,
a myslím na vše, co žitím se možná přežene.