Ano, s divokou, výskající radostí,
o křídla tvoje opřen,
silná ty všemohoucí Naděje,
s vysokých hradeb orlích tvých doupat
budu se dívati na šířící se plameny požáru,
na rudé moře tančících jisker
po sežehnutých místech,
kde skonává člověk dneška.
Budu se dívat s nejvyšších vrcholů Země,
jak vylézají ze všech koutů stíny
a smluvivše se, hrozivé a lstivé,
již nasyceni lidským pokrytectvím,
sejdou se pokynem Prozřetelnosti
a pochodeň za pochodní
házeti budou před jeho práhy,
před jeho chatrče, před jeho starobná Města,
do tržišť a studoven, kde zemdlely duše,
do kathedrál starých a do parlamentů.
Za potměšilých řečí tribunů zděšených
a schytralých modliteb vykladačů Církve
dívat se budu, škodolibě,
až klenba věků sřítí se s praskotem hromovým,
za klenbou zase klenba
a holé stěny, bídné k nesnesení,
začouzené, v hrůze zdivočilé,
tak chladné, holé budou trčet k nebi,
k nebi trčet budou mlčící
prázdnotou obrovskou...
Hlavu na těch černých zdech,
vykoupán v krvi hořící,
při pochodních rodících se k ránu
ten, jenž rytířské a velké bude sníti Sny,
člověk nový, hlavu na těch černých zdech,
své oči jasné vznese k hvězdám blednoucím,
zachráněn, z rumišť pozdvihne své ruce žilnaté
vstříc jiným krajům, jiným touhám, jiným bohům.