Mimosa – Klára, když k podzimu již
jí schýlil se život, že shasínal spíš,
kdes v sežloutlém dopise našla dvé slov.
Na podzimních snů svých se vydala lov.
Tož za štěstím, které kdys mohla žít,
a ztracené dny jím oblažit...
Je rozloučil kdysi zlých pomluv stín.
Byl básník a proto měl více snad vin.
Teď, mnila, kdy k smrti churaví,
snad vykoupí ho a pozdraví,
zvlášť vůni-li přinese z rodných lad,
zpěv pasáků prostý a zvonků stád...
Ač přežila modu i starý zvyk,
zas promluvil z dopisu milovník.
Ač minulo dlouhých čtyřicet let,
je skandoval skelet o skelet,
ač převálo listí tolika jar,
v těch slovech dvou starý hořel žár...
Nuž, v město, jež mívala nejraděj’,
že dopisu toho tam ústil děj,
ji dobrodružství a touha zas
a předtuchy divné vedl hlas...
Ta síla dvou slov ji hnala sem
zmocněná vůlí a úžasem...
Dům nalezla známý a zahradu
v kaštanů rozkvetlých prochladu...
A lehce a tančivě chtěla se brát,
závory tknout se zavřených vrat,
však sotva se vlékla, jak bylo jí mdlo,
když zdvihala kovové klepadlo...
A sladkým a ptačím hlaholem
vzduch naplnit chtěla kolkolem
a vůní, jež růže dýchaly,
jež ve svadlou ruku ji píchaly,
však slova jí vázla na retech
a sevřeno srdce, ztajen dech...
To bylo tak divno, že dlouhý řad
se postav před ní počal brát,
i za ní, že každého drtil žel,
proud odtud nový a proud tam zas šel
i milenci spolu tu kráčeli, květ
z nich opojně voněl, zvuk stříbrných vět...
A všichni šli chodbou, v klid antických váz
dne přísvit se tlumeně okny třás’
a všecko tu vzdušno a do kořán,
a všemu tu tichý poklid přán,
svit zašeřen v dřímavý, zlatový tón. –
Též vkročila přes práh... A vidí, – toť on...
Spal v lenošce, stařec byl, na šíj vlas tek’,
byl bílý, z tmy svítil jak paprsek,
a že byl vždy básník a polobůh,
kol mladých Mus tančil neslyšný kruh...
Ty na loutny hrály a zpívaly
a velkými zraky se dívaly...
A právě že krásně umíral,
jak žil a jak rosil a jak zrál,
vše zapěly života o kráse,
o lehkosti mráčků, vln o jase,
o vítězství duší, jež přemohou
mátožnou mdlobu nebohou...
O hrdinné síle, v níž ožije
ctnost prastará, k světlu se probije,
o dobrodružstvích všech příkrých cest,
kde ve výší duše sama jest,
jak somnambul horských po srázech
květ hledá v dnech žhnoucích a ve mrazech...
Co zpívaly takto a tančily
kol starce, již hodiny zračily,
že života jeho se staví běh.
Poslední rozplýval se dech...
I štkali, kdož přišli mu vzdáti čest
pokorného srdce, jež vděčno jest...
A Musy se tratily, hasnul tón
na loutny hraný a barbiton,
do urny, jež u jeho stála hlav,
jen pršel pozdrav na pozdrav
a kytice prosté i nádherné,
zpěv hymnický, vzlyky důvěrné...
A všichni když odešli, naposled
jen Mimosa zbyla... Jej líbala v ret.
Byl němý a ztuhlý, byl přestuden.
Den shledání, smrti a smíru den...
A mezi nimi co stalo se kdys,
truchlícím stínem přikryl tis...