Jak burácí vítr a na střechách statků skřípe
rez korouhviček, rozvrácen plechový kohoutek:
to vítr se otočil, plíce šíří a v nozdry štípe,
nebude pomalu srdce, jehož by neprotek'.
Z daleka hučí, měch kovář vzdul, v kov mocně buší,
svobodných národů jarem pozavál,
pozdravy sebevědomých zahřměl dalekých světů
a tolik teplého lidství zavál k nám prvních květů,
odvahou zámořských měst, bohatstvím farem zrál,
leč nejvíce dal co kdy mohl, chudému žebráku:
udivil zázračnou, Bohem zvolenou ruskou duší,
ne odevzdáním v osud kdes od lávry baňatých věží,
však hlasem z hlubin, jež svědomí lidského dobro střeží
jen jednou se rodícího zázraku.
Ó jak se vše vzbouzí pod šerem
oblohy české tím přerodných větrů úderem.
Ty, měšťane, pospěš a starousedlou
svou hlavu zdvihni, krám provětrej
ty, kupče, ty, tvář svou bděním zbledlou
řemeslníku, si ováti dej,
sedláku, oráči, oř jeho řečí,
ty, dělníku, dej si jím vysoušet pot:
vždy národ-li sjednocený, je větší
a vetší i práce je květ a plod.
Měj sílu: ztracenou svobodu již
kdys dávno, ať vzkříšenou uvidíš.
V té chvíli se probudí tvoje vsi
a naběhnou města života krví.
Přes pole, přes louky, přes lesy
vystřelí zázraku jásot prvý.
Šik praporů v slunečnu počne vlát
a nad každou střechou vzrývavě bouřit,
kraj vystoupí ze svátků mírných zlat,
mha obětním plamenem bude se kouřit
a křiky a hudby ze vsí a měst
svobody hymnou vyhrávat...
Dech svobodných národů přivíval
pozdravy z dalekých světů.
Čím člověka duch kdy rozkvétal,
tu na každém sládnul retu.
Leč bude-Ii, kdo si tvé smrti žádá:
nechť uzři tě vzpřímeného stát.
Řeč sebevědomou, zrak svítit blesky,
a myšlenkou jiskřit a hrát,
odvahu, krásná jež bude a mladá,
tvou pevnou vůli, ne rabská záda,
nechť vidí, jak vzpřímen je člověk český,
jak záměry tisíci umí zrát...
Teď, větru-li propaseš bouřlivé vání,
nebude s tebou smilování.
Teď nevydřeš-li se z tlap
kol tebe svíraných v mučící kleště,
zůstaneš do věků rab
a k posměchu budeš si ještě.
Vždy zákrskem budeš, ne stromem pyšným,
vždy o plod svůj obírán někým hříšným,
co moh' jsi státi, strom osamělý,
kvést sobě, plod skýtat, svým poutníkům stín,
nastavit v bouři bleskům se celý,
vždy hrdý, však pro sebe stát a smělý
se vichrům dát, nikdy však bolestín,
jenž v milosti něčí růst musí a zvadat,
své nechat si prožírat kořeny,
rvát květy si dát, plod povykrádat,
zákrsek ve stínu zmořený.
Teď, nechápal-lis, že činů je den,
pak – svobody jsi nehoden.