Tři synové „tak zvaných slavných otců“
a nevychovaní nezvedenci
vlast musili opustit náhle.
A nezbylo pohany na otců věnci,
i ztajeno pohoršení chodců
na národa roli zprahlé...
A jeden z těch synků vyloděn v doku
na březích Nového Světa
se v potácivém kams ubírá kroku
a učí se léta a léta,
jak na vlastních nohou se stojí,
co uchopit rukou svojí,
co urvat v zoufalém boji,
proč žíti, proč bolest míti,
proč radostně po práci výti
tu drsnou svobody sloku...
A druhý z těch synků v šatě režném
u obchodních domů tam denně stojí...
A vozíky strká, stud v oku něžném, –
však ještě se drsného života bojí. –
„Ne, neboj se,“ mluví obrovský dům
i vozíků rachot i lidí tlum,
per písařských skřípot a jeřábů řinčení:
v tvém dolaru příštího zdaru je klíčení...
I zpívali kladky štěstí i kletbu,
dny porobení a šťastných dnů setbu. –
Zem podivných možností může zkvésti
a bídným přinésti ratolesti...
A třetí z těch synků, nevím sám,
až k plemenům zváben, jež cizí,
v jich sedával stanech a naivním hrám
jich naslouchal, prosté a ryzí
že prohřály jeho srdce zas,
poušť veliká, nekonečná
lví sesilovala kdes k ránu hlas –
a v něm cos jak slunce věčna, –
to štěstí toulavé sedalo
nad dálnými řekami, zvedalo
prst, kývajíc pralesů květinami
a tajemnými pamp drahokamy...
Jen „tak zvaní slavní“ tři otcové
dál morálku kážou nám doktrín svých.
Jich theoriím ty, okove,
ty, otroctví, pliješ v líc hrozný smích...
Co synům svým nedali po roky,
to v oproštění lze nalézt jen...
Nač dělat svých myšlenek otroky,
když Život má slovo, Slunce a Den...