Bez slohových to možno říci finess,
neb fakt je příliš daleký:
ponurý den ten bez zásluhy přines’
nám hanbu, hanbu na věky;
konečně zhusta v historii zříte,
jak padá země zděšená
před cháskou zpupnou soldatesky zpité,
jež byla lépe placena.
Já nelitoval těch, jež sťali kati,
ni mass těch, kleslých hluboce.
Já litoval, že vinu vždycky platí
vnuk za děda, syn za otce!
Já nelitoval katanského díla,
jímž celá země ubita.
Já nelitoval, že ta hanba byla.
Já litoval, že nesmyta.
I zdálo se mi, že snad může vzpučet
zas jaro tuhé po zimě,
že starý možno vyrovnati účet,
neb dluh nás tíží upřímně,
A tak, když osmý listopad se vracel
v svém zamlženém rozhledu,
já v podivných se sněních dlouho ztrácel
a slyšel z mlhy „Ku předu!“
Je dokončena krise mnohodenní,
kdo nezvítězil, dohod’ se,
údělem synů tedy vskutku není
nést vinu za otce –
Je mnohodenní seč dnes ukončena,
v níž vynik’ velduch přebystrý –
A Bílá Hora není nepomstěna;
my máme opět ministry – –
Jsou podrobnosti skryty v mlze šeré,
však o recích lze mluviti,
když tolik lidí o dvé soust se pere,
čest jaká, sám je pozříti.
Je jasno, bouří kde se tolik sneslo,
meč napřažený nedopad’.
A pikantní je ministerské křeslo
dobyté v osmý listopad.