ZASLÍBENÁ ZEMĚ.
Tu krása vždy nová... Ač s oken zatichlé komnaty svojí,
v svém každodenním šatě, jenž podoben zašlému kroji
všech neúprosných a krutých k sobě pracovníků,
svou obhlížíš zemi, pln úžasu a tichých díků...
Ač před tebou leží a zívá života závratné moře,
jímž myšlenkou úzkostně pluješ a nad tebou světelné zoře
a oblaka, vítr a hvězdy a dálky rostou šedé,
kam nezměřitelná cesta dnem a nocí vede:
přec jakoby z ostrovů neznámých radostní, podivní ptáci,
vždy toužící po vláze krajů, jež samy se v sobě ztrácí,
zpěv zanesli vroucí a semena květin a štíhlých stvolů
a stromů, s nichž úponky visí navždy snoubené spolu...
Vždy radostné ženy se zjeví, jichž velké, andělské oči,
nad ptáky ty plaché, se po tvém užaslém hlase točí,
jsou důvěřivé a šťastné a v lidský ráj tolik věří,
že vroucností svojí lásky hlubiny věčnosti změří...
69