Dobrotivé Nebe ke každému stavu
Míru dobrých věcý moudře připojilo;
Sladkých radostí všem štědře nadělilo,
Jedněch ozdobilo korunami hlavu;
Jiné představilo vojsku velikému,
Jiným dalo mocy lékem nemocnému
Spomáhati; jiným lidstvo vyučovat
Poručilo, jiným Právům přisluhovat;
Jedněm dalo moudrost, jiným světské zboží,
Jiným jiné věcy, – dar jest všecko boží.
Že pak každý na tom volně přestávaje,
Což mu dobré Nebe moudře vyměřilo,
K štěstí zemskému mu přejně nadělilo,
Jiných stavů štěstí nectně nežádaje,
Špatnou v čilém srdcy ještě nezkažený
Závistí, můž býti v světě přeblažený;
Byť byl chudičký jen oráč nízké země,
Chaterné byť bylo rodu jeho plémě,
Tento starý příběh zřejmě představuje,
K štěstí co nám třeba, jasně ukazuje.
V Ržímě, Vlaské země starožitném městě,
V slavné vlasti tisýc nejslavnějších reků,
Náhodou se sešli postavení v cestě
Oráč, voják, kupec, Doktor, Advokát, mních,
Kterého pak se to přihodilo věku,
Stará Kronyka nám světle nepovídá,
Ržíká jen, že vešli do hospody. Tu smích
Z peřesté sy začnou dělat společnosti
Všickni, jenž tu byli: ale to se vídá,
Že se scházývají lidé putujíce
Rozmanitých stavů, nerovní jsouc dosti.
Hnedky vrtký šeňkýř s velkou uctivostí
Přijav jich, – což všickni znamenitě vědí,
Na plný však měšec pilným okem hledí –
Dokázal svým hostům zvláštní šetrnosti,
Ržka jím: milí Páni, nechť se položejí
Bytem v této jizbě. – Co pak poručejí?
Oni s počestností k stolu posedali:
Byvše unaveni chtěli zpočinouti,
Tělo schladit, hrdlo z prachu přepláknouti,
Čtyři holby vína nalít sobě dali.
Při cklenicy věcy rozličné se dějí,
Jedni vtipné žerty strojíce se smějí:
Jiní přišlých hostů z zdálí pozorují;
Cyzozemcův mravů pilně považují.
Jiní rozmanité řeči k smíchu sejí.
Naší vzácní hosté, když se podnapili,
Výmluvnosti sobě z dčbána navážili,
Jedni druhých začnou vtipně vysmívati
Stav, a satyrami sebe verovati,
Voják z chudého se smál oráče stavu:
Advokát a Doktor mnícha svatou hlavu
Vysmívali; kupce všickni nejživěji,
Ržečí ranili svou nejcytedlněji.
Pořádkem tu každý stavu svého chvály
Vyhledanou řečí mistrně vypravovat
Začal, stav svůj chlubně k nebi vyvyšovat.
Ržečnoval když jeden, rtové jiných stáli.
Pilný oráč začal, na kraji že seděl
Stolu, Latinák mu pěkné bylo jméno,
Ale posmíškem jen nectně přilepeno,
Do školy že chodiv, latině též věděl.
„Vcelém světě, řekl, já sem nejšťastnější,
V lůně nátury mám utěšené sydlo,
V sprosté, ale tiché chaloupečce bydlo.
Nenarodil se mne člověk blaženější,
Sladký slavičí hlas z sna mne ráno budí,
Do libého spánku on mne ukolíbá.
Čtvero milých dítek tvář mou hladí, líbá,
Škřivankův pak štěbet přidává mi chuti
K přenesnadným pracým, strast mne nekormoutí,
Zlodějův když hrůza bohatého trudí,
Po přetěžké prácy suchý chléb mi chutná
Lép, než řemeslně přistrojená jídla
Pánům, v jejichž ňadrách černá péče doutná,
Milá radost plyne z srdce mého vřídla;
Já všem stavům dávám vezdejšího chleba,
Měšťanům y kupcům, vojákům ho třeba.
Bydlitelé městby bez oráče zašli
Bídně, hrdinaby hladem omdlel brzy,
Kdyby chleba neměl zavřen v pevné tvrzy,
Na mořiby kupcy smutný hrob sy našli,
Jakouby pak cenu panská sláva měla?
Cožby prospělo všem sklady zlata míti,
Bez chleba pak hladem v hrdém domě mříti?“
Voják, vykrutiv sy dlouhé černé fúzy,
Sotva Latinák že přestal řečnovati,
Začal nadevšecky stav svůj schvalovati,
Vyprosyv sy tejně pomoc svaté Múzy.
„Stav můj nadevšecky, řek, jest blaženější,
Vojákem býť věc jest v světě nejslavnější,
Slavný Král jest Pán můj, ten mi rozkazuje,
Zprachu potupy mne k slávě povyšuje.
Neplatím já daní, svoboden jsem cele
Od myt, od třidcátků, chodím všudy směle.
Ochotně mi sedlák všecko musý dáti,
Syvkovi co mému, osobě mé třeba,
Jemu sena, ovsa, mně pak massa, chleba.
On mi ve dne, v nocy k službě musý státi,
Nalévat mi denně vína červeného,
Já sy sladce pospím na posteli jeho.
Já vždy v kamarádů milé společnosti
Vesel živ jsem, když se oráč v prachu trudí.
K hrdinským mne činům přesylně čest pudí,
Houffům nepřátelův s radostí vstříc táhnu,
K ostrému když meči sylnou rukou sáhnu,
Biji, raním, sekám s vážnou zmužilostí,
V tom svých zakušuji sladkost povinností.
Po vítězství slavném vlast mi plete vděčně
Utěšený věnec, nevadnoucý věčně.
Zmužilého vojska z ust všech chvály znějí:
Básnířové o nás krásné zpěvy pějí.
Bídně zbitý všecko nepřítel mi dává.
Vítěz čehož nechce, jemu zanechává,
Ourodné se jeho rolí nám jen sejí,
Krásné louky jeho nám se v létě smějí,
Přemoženému já směle rozkazuji,
Daně vzkládám, zlata, stříbra dosahuji.
Můj kůň, můj meč, můj štít, můj helm, můj šat, můj krok
Nad jiné mne všecky stavy zvelebuje,
Bleskem slávy můj věk jasně osloňuje,
Když sem zverboval se, blahoslavím ten rok.“
Ržekl. Mezytím sy hbitý jazyk brousyl
Advokát, jenž vína byl již pookousyl,
Pro čest stavu svého začal allegovat,
Prokuratorovo štěstí vychvalovat,
Stav se, řekl, žádný právně přirovnati
Mému nemůž. Já syc práva zpytovati
Musým, než dle práva za stav nejšťastnější,
Držím zákoníctví za chval nejhodnější,
Když se práva dají, jak nos z vosku tahat,
K výkladu se musý zákona tam sahat.
U mne v zmotaných přích Mocnář rady hledá,
Ublížiti zákon žebrákovi nedá.
Ochráncy co svému, čest mi všickni činí,
Sotva jeden odšel, hledají mne jiní,
Smysl zákona v přích snažně zpytovati,
Svatou spravedlnost před lstí zastávati,
Kruté nepřátele spokojiti míle,
Nespravedlnosti klásti meze, cýle
Potlačených bránit, ochránit jich jmění,
Suďtež sami, věc zdaž velmi vážná není?
Já to činím – já jsem štěstí krajinského
Kamen uhelný, sloup, podpora ctná jeho.
Za svou věrnou službu od všech pryncypálů
Zlata dosahuji, slávy ode Králů,
Uměle kdo právům v soudu přisluhuje,
Zlatý most sy k štěstí šťastně postavuje.
Ržekl. Strojný kupec nyní niti řečí
Advokátovi vzal, mluvil s pilnou péčí,
„Vaším chlubným řečem, prý, se velmi divím,
Ješto známo má být všechněm tvorům živým,
Že jen kupecký stav smrtedlné blaží,
Bohatství sy kupec z všech stran světa sváží,
Od končiny jedné k druhé země co má,
To vše kupec drží, má to všecko doma,
Slané herynky jí, sladké kafe pije,
Na rozynkách, fícých přes celý rok žije,
Kupcy panské tělo kmentem ozdobují,
Perlami krk Paní sličně okrašlují,
Na dalekých cestách rozmanitou radost
Nalezajíc krmí každou srdce žádost.
Cyzý moudrosti se zdarně vyučují,
Mnohé zkušenosti z cest svých dosahují.
Navracujíce se dům svůj vesselostí
Plní; přinašejíc peněz do hojnosti.
Jako pilná včela z tisýc bylin květa
Táhne sladké strdí, tak já z krajin světa
To, co země jejich nejlepšího rodí,
Dovážím, to semnou do mé vlasti chodí.“
Zatím milý Doktor pozdvih svého hlasu,
Jenž již dlouho slyšel tuto chlubnou chasu,
Co jest, řekl, v světě dražšího než zdraví!
Na nemocném loži král jest nešťastnější,
Nežli, jináč zdravý, žebrák nejbídnější.
(Onen starý Mudrec Syrach již to praví.)
Za drahýby život Mnohý celý svět dal,
Kdyby prodloužit ho o jedinký rok znal.
Já ten drahý poklad lidem zachovávám,
Stonajícým v bůlech kunštem spomáhávám.
Zlatou dlouhověkost lékař způsobuje,
Nemocy když vraždné od vás zapuzuje.
Nejpřednější stavy hledají mne všudy,
Bolestná když nemoc zemdlela jich oudy.
K zlatému mne trůnu Král sám často kyne,
Když se v tuhých bůlech, jak červ bídně vine,
Překrátký věk zemský v milé společnosti
Slavných lidí trávím, živ jsa v lahodnosti.
Odměny tak velké za tak snadnou prácy
Nedává kunšt žádný, co mně na mé štacý;
Za pár krátkých řádků psaných v okamžení
Ducet dukatů mám, zdaž to mnoho není?
A což větší radost smrtedlným plodí,
Než když mateři syn mým se kunštem rodí?
Aneb když sy člověk ve vodách hrob našel,
Za strašné již brány smrti téměř zašel?
Aneb nebeským když ohněm omráčen jest?
Já ho ze sna budím, suďte, jaká to čest!
Jaká božská radost, dítkám navrátiti
Otce, hrozýcý smrt nemoc zapuditi,
Aneb otcům, matkám dítky zachovati?
Tak když lékařský stav přestal schvalovati,
Do šlepějí jeho vkročil v upřimnosti
Dobrý mních, řka: nemůž větší blaženosti
V světě žádném stavu, než v mém mnížském býti,
Se žádnýmbych s Vámi nechtěl frejmačiti,
Od hřmotu jsa vzdálen velikého světa,
V milé samotě mi živobytí léta
Plynou –, svodná rozkoš neklade mé ctnosti
Zrádné léči nikdý při mé nábožnosti.
V tiché komourečce kochání své maje
S Bohem, nezávidím rozkošníkům ráje.
Velkého když Boha v přirození krásném
Znamenám a vidím, v zrcadle jak jasném:
Před jeho se slávou modle se mu kořím,
Radostí v svém srdcy živou plésám, hořím.
Bez stříbra y zlata, bez pokladů marných
Pěkný přečekal sem květ již let svých zdarných.
Vzdálen od závisti srdce zžírajícý,
Od černé též péče, lidstvo stírajícý,
Sloužím Nebi věrně na modlitbách vroucých,
U oltáře, doma, při zdravých y mroucých.
Jemu k libé vůni živobytí léta
Obětovav vděčně, z marného již světa
Vyhostím se brzy, půjdu s veselostí
Přes udolí smrti k Bohu do věčnosti.
To řek, a aj! kočí u vrat na znamení
Bičem hrozně tleskl, by šli v okamžení.
Tu vzav každý hůl svou, sednouc na vůz dále
Šli a do Loretta přišli nenadále.