Bujná rozpustilost nešlechetnosti,
Kteráž každodenně hejsá, hrá a hýří,
Aniž za svou mrzkost před ctností se pýří,
K jaké vede srdce převrácenosti,
Chlipná nestydatost světských rozkošníků,
Venušiných služebníků,
Kteříž od tancův k hrám, od her k tancům letí,
V kavárnách a krčmách hříšné dni své světí,
Jichžto srdce radost z bídy lidské mívá,
Kterak prutem božím potrestána bývá;
Jak se přirozenost na hřešícým těle
Mstí, jak Venuše sy postel bídy stele,
Příklady zlých otcův, nerozšaffných matek,
Kterak hříchu sýmě v srdce dítek sejí,
Vrchovatou mírou čírý jed doň lejí;
Kterak marnotratcův přicházý v zmař statek,
Posléz, kterak v zboží postavené douffání,
Když se zlato stratí, padá v zouffání,
To vše tato báseň jasně ukazuje,
Výstrahu všem Uhrům svatou představuje.
V Žibřidově starobylé dědině
Nedaleko od Šťávnice baňské,
V strašných horách, jenž se táhnou k Krupině,
Ležícý, žil rytíř, jehož jméno panské
Jakub Žibřid z Žibřidova*) bylo,
Vše, co s nim se divně přihodilo,
V starých letopisých není doloženo,
Ni to, kterak v Hontě hrozné bídy množil,
Jakých Slovák v Uhřích ještě nebyl dožil,
V žádném spisu není obsaženo,
K známosti to lidské tradicý jen přišlo,
Na světlo pak tiskem teprv nyní vyšlo.
Muž ten, jestli vážné jméno muže
Jej tak ctít můž, jako trn ctí růže,
Mrhal život v měké lenivosti,
V hříšné k dobrým dílům nepříčinlivosti,
Stroje denně marné tance, kvasy,
Y v ty nejsvětější časy,
Nevšímaje sobě bohaprázdný toho,
Zdaž jest svatý Advent, aneb smutný půst,
Jako v pivné krčmě v domě svém dal hůst,
Plativ muzykantům ročně peněz mnoho.
Jeho dům byl jenom zběři milovné,
Hany páchajícý sydlo,
Tu se sešli s všech stran panny šperkovné,
Karbaník tu míval milé bydlo,
Špatné tovaryšstvo lstivých lichevníků,
Cti y jmění rovně zlostných loupežníků,
Zyštné řemeslo své u Žibřida konalo,
Chasu sobě rovnou svolalo,
Peníze kdo donesl, prázdný odsud vyšel.
Dobré mravy již se dávno byli
Odtud odebrali z bytu bezbožnosti.
Tito rozkošnícy Venuši a Bacha ctili,
Neznajíce studu svaté nevinnosti,
Náhodou když ctnostný musyl tudy jíti,
Nechtělli se pohoršiti,
Stydlivé své oči musyl zamhouřiti,
Převrácenost jejich noc sy ze dne
Dělávala, přes noc jedli, pili, hrali,
Do svitání tancovali,
Zpilí, jako břevna, spali do poledne,
Krásné mimo jdoucý dívky vábívali
K tancy, nechtícý jít sýlou schytávali,
Po tancy pak s schytralostí
Vodili je do temnosti
Pokojů svých, mistrně připravených k tomu –,
Do propasti toho domu,
Do níž čistá Panna nechtíc padla,
Byvši bídně zhanobená,
V tábor Venušin jít přinucená,
Jako ulomená vichrem růže svadla.
V tom jim slavný rytíř předek vedl,
Starý vůdce, porušený z cela,
Jenžto na tisýce krásných dívek svedl,
Hanbou přikryl čistá jejich těla,
Znalť ho každý z plešivého čela.
Jeho Paní, rovných kunštů mistřině
Nad Laiši*) skušenější,
Nad Tesbitskou Frynu**) podvodnější
Z Vídně rodem jakás němkyně,
Bylať tváři snědé, konopnatá švihlice,
Rouchem šarlatovým krásyla se bujnice,
Každý den své rusé vlasy
Křtaltovati dala na vysoko,
Sukni, by ji ledví stála na široko,
– Jakož němkyní byl obyčej v ty časy –
Z obou boků podestlala poduškou,
Bedra opásala vyšívanou fertuškou,
Ňadra, ctnost jež ženám káže zastírati
Nevinného studu zástěru,
Nestydatá z polovice odkrývala.
Kolik od života rána k večeru
Svedla, nemoh žádný spočítati.
Žibřid tři měl syny porušené cele,
Vilím nejmladší, hned od dětinství směle,
Po nemravných stezkách otce zlostného,
V službě Venušině sšedivělého
Kráčel. Deset roků měl, když sousedovy
Dcery, služebnice Žibřidovy,
Hrozně sobě na něj stěžovaly,
Ržkouc: že Vilím věčně shání,
Že prý svévolný jest, ač se každá brání,
Ledacos že předce páchat nepřestává,
Hned je štípe, hned jim frčky dává,
A y jiného cos –, řekly, dělá,
Že prý malý Vilím pomora jest celá.
Vždy to rodičové s smíchem přeslyšeli,
Březovým když prutem chlapce švihat měli.
Karel jeho bratr byl již dospělejší,
Ale mnohém zlotřilejší,
Do Šťávnice baňské dán byl k cvičení
V krásném užitečném umění,
To mu v dětinství hned dáno heslo,
Že má zpravovati jednou země veslo.
Při kartách však radši, nežli v škole seděl,
Sotva latinskou řeč jaksy lámat věděl;
Ale Marjáš uměl dobře hráti,
Dokonále tancovati,
Zmrhav peněz mnoho, dělal hrozné dlouhy,
Naposledy skrz své nectné slouhy
Po celičkém městě peněz k půjčce hledal,
Žádný ani babky marnotratcy nedal.
Dobrých učitelů věrné prosby,
Pěkná slova, časem přísné hrozby
Byly daremné, pak aby nezkazyla
Zprašivělá ovce celé školní stádo,
Kteréž na zlé pastvy časem chodí rádo,
By se mravní zhouba obmezyla,
Professoři, jenž své milovali žáky,
Žibřida a jemu rovné v peří ptáky
Zasloužile nejprv strestali,
Bez komendacý jej potom vyhnali.
Víc ho rodičové cvičit nedavše,
Létat ptáka kam, jak sám chtěl, nechavše,
Svaté rodičovské povinnosti
Z hříšné lehkomyslnosti
Zanedbali. Karel stal se zlobivějším,
Znamenal den každý skutkem ohavnějším;
Po veškerém Hontě, jako duch zlý bloudil,
K krásným pošetile děvuškám se vloudil,
Mnohá švárná panna v čistotě sy vila
Věnec, který při něm utratila.
Ludvík nejstaršímu Žibřidovu synu
Ržíkali, jenž tím měl větší vinu,
Čím byl vyspělejší. Rozkošné byl těla
Postavy, co buk, a vysokého čela,
Od mladosti outlé připravován k tomu,
V Marsověby službě do svatého domu
Slávy vstoupil, hrdinskými skutky
Vítěze cti nabyl, veda kruté půtky
S nepřáteli vlasti. Dán jest do černého
Pluku, jenžto reka přeslavného
Matyáše Krále slavné jméno nosyl,
Jen že tím se Ludvík nikdý nehonosyl.
Nebyl zvyklý vojenskému
Pořádku, ne na hodinu vstávat,
Ani k živobytí počestnému,
Ráno obyčej měl do devíti spávat,
Celé boží nocy za ženskými běhal,
V krčmách s nevěstkami léhal,
Na tisýckráte se opil,
Zpilý hrozné bouře, kam jen přišel, tropil.
Jednou při nevěstce smělý sok ho pohanil,
Jejž hned napráhna meč těžce poranil.
Jindy přišel domu, jako huba, napitý
Bez širáka, meče, všecken ubitý,
Brzyčko se dostal k profosovi,
Potom pod palice kapralovy,
Zatím sevřín železnými pouty,
Pomrskán byl do krve až pruty,
Naposledy dostav propuštění,
Navrátil se k otcy, odnesl pohanění.
Mělť y dcery Žibřid dvě, z nichž Běta
Asy čtrnáctiletá
Byla mladší, zrůstu vysokého,
Vlasů černých, jenž se přes ramena
Míle kadeřili, spouštějíc se po kolena,
Nosu orličího, čela vznešeného,
Krásné růže stále skvetaly
Na veselé její tváři,
V mladosti té ranní záři
Labutí se prsy míle zdvíhali,
Její černé oči, veliké a jasné,
Lásku v každém srdcy budili,
Cynobroví rtové k políbení loudili,
Summou, děvče bylo jako anděl krásné,
Ržeč pak její sladká, jako med,
Všechněch vnitřnosti pronikala hned.
Ale pěkná holka, nastojte! již byla
Nakvašená jedem chlipnosti,
V mladičkém tom věku řídké rozmařilosti,
Jenom lásky v srdcy čila,
Bez mužského ssoužila ji dlouhá chvíle,
Z rána věku svého došla toho cýle,
Kterého kdo důjde, po něm již jest veta,
Jináč rozkoš byla uherského světa.
Starší bylo Francka, jako nectné máti
Jméno, jenž se nebes nechtěla nic báti,
Ač jí přirození krásy nepřálo,
Posuňky předc hanebnými,
Ržečmi svými oulisnými
Svedla krásných chlapcův nemálo.
Často nestydatá sama běhávala
Za jinochy nočně, hochů shledávala,
V dvamecýtma letech byla
Bez manžela třetí dítě porodila,
K zlému se vždy měla ochotně,
Běžela tak v zahynutí klopotně.
Nad to choval rytíř dvadcet služebníků
V zlotřilém svém panském domě,
Ale šlechetného neměl, kromě
Samých porušených obšitníků.
Dobrá mátě dcerku – ač to dcery mrzý –
Mnohá ctnostným srdcem milé mátě shrzý,
Před tou zlostnou zběří vystříhati
Musela, hned z mládi v uzdu pojímati,
Jinák brzo v té se svodné pasti
Octnula a padla do propasti.
Také dobrý otec svého nevinného
Syna, co dvou očí, chránit musyl,
Aby do osýdla nešťastného
Neupadl, v něm se nezadusyl,
Jakož mnohý jinoch smutně zkusyl.
Předce zhoubě této velmi málo hochů,
Málo krásných dívek ušlo v Žibřidově,
Ani vdané ženě, ani mladé vdově,
Když jen byla strojná trochu,
Neodpustili ti zlostní svůdcové,
Nebezpečných leček pilní strůjcové.
Kousek kvasu mnoho nakvašuje těsta,
Často prudký oheň všecky města
Ulice a pyšné domy zapaluje,
Když se vítr vztěká, moc svou rozšiřuje,
Se střech na střechy zas pláchy ohně věje,
Plamen na široko na daleko seje,
Nejslavnější domy v okamžení zžírá,
Všecko kolem v prach a popel sstírá:
Tak y nepravost se po městech a dědinách,
Anobrž y po velikých krajinách
Rozchodí, svým jedem milliony nakažuje,
V bezednou je propast pohřižuje,
Ctitele své vede jako na provaze,
K tisýcerým hříchům, k jejich věčné zkáze.
Tak y Žibřidovské příklad bezbožnosti,
Celý kraj ten bydlo předtím blaženosti,
Zvláště milou nezkušenou mládež
Z gruntu zkazyl, takže bujnost, nízká krádež,
Opilství a sváry, vraždy, ukrutnosti,
Zhovadilé ohavnosti,
Za které se ctnostný zapířiv se styděl,
Každý v okolí tom rozmáhat se viděl.
Hřích sám vraždným katem nešlechetných bývá,
Na hřešícým těle ukrutně se mstívá,
Tak y v přenešťastném Žibřidově bylo,
Milé přirození tu se proměnilo,
Na jinochů lícech svadly krásné růže,
Pěkné ondy dívky, jako stěna, zbledly,
Mladé ženy sžlutly, ssnědly,
Na tváři se všechněm povraskala kůže,
Vztěkaly se krutě neslýchané nemocy,
Eškuláp v nich nemoh žádné dáti pomocy,
Žibřidované se časně sestarali,
V polovicy věku bídně umírali.
Velmi dlouho nebe milostivé
Shovívalo Žibřidovi zlému,
Polepšení hříšných že jest žádostivé,
Tamní kněz to kázal zboru svému,
Tenť y rytířův dům s milou upřímností
K obrácení často věrně napomínal,
Prosyl, žehral, ruce k nebi zpínal,
Kazatele šetře vážných povinností.
Z Bůhdarma vše. Rytíř s lehkomyslností
Všemu, dobrý kněz co pravil,
Smál se, žerty s hroznou svévolností
Z božího sy muže stroje,
Aniž nebes již se boje
Byl rád, když se ho jen brzo zbavil,
Zlosti vršil zatvrdile,
Letěl k hříchům shovadile.
Svaté vypovědi nic již neplatily
U rytíře nešťastného,
Již se přehluboce byly vkořenily
Žádosti zlé v černé srdce jeho;
U zlobivé jeho ženy
Svatá stratila ctnost z drahé ceny,
Každé dobré slovo bylo při něm, při ní
Drahá perla, jenž se mece svini.
Ale blížili se přísné soudy boží
K sydlu bezbožnosti krokem malým,
Jenž když bezpečně se nepravosti množí,
Na otroky hřícha časem nenadálým
Doléhají, jestli nebes shovívání
Drahý poklad zlostně potupují,
V propast bezbožnosti sebe pohřižují,
Zpečujíc se zlostně vydat na pokání.
Tak y na Žibřidov bez nadání,
Po zmrhaném drahém času v zlosti,
K nebi volajícý o mstu hanebnosti,
Po laskavém nebes s trestem prodlévání,
Naděje když všecka pominula kání,
Dolehl trest slušný, když ten, který třese
Nebem, na ramenou veškeren svět nese,
Ortel jemu vyřkl spravedlivý,
By se každý člověk, tvor y každý živý
Báti učil soudu jeho přísného,
Nekajícým strašného.
Mínil jednou rytíř jména svého slavit
Svátek –, poslední den Žibřidovy slávy!
V ten čas shrnuli se k němu lidu dávy,
Vlastenec y cyzý zvyk se u něj stavit,
Vinšuje mu každý usty velmi mnoho,
Dlouhověkost, stálé zdraví,
Slávu, hodnost, mysli pokoj pravý,
Jen že sotva který v srdcy přál mu toho.
Dávno již náš rytíř k přeradostnému
Tomu svátku přípravy tak velké činil,
Jaké nikdý předtím: nebo mínil
Učinit čest zvláště bratru milému,
Jenž se z předalekých krajin světa
Vrácel šťastně právě téhož léta,
Kvas ten měl se díť y k jeho přivítání.
Dnem již před Jakubem hosté slavní
Valili se k Žibřidovi s všech stran,
Přiletěli k němu známí starodávní,
Mnozý z krevných přátel, jeho příbuznosti,
Dvorané je v gále u odevřených bran
Přivítali s zvláštní k službám ochotností.
Krásné muzyky již libé hlasy zněli,
Z Ďarmot, jakž se praví, hudce měli.
– Neb již od dávného času
Noví Maďarové v tomto krajském městě
Líbezného hudby hlasu
Šetřili a měli herskou hudcův chasu –.
Tak se začínali stkvostné radovánky
Dosti slavně u rytíře zpupného,
Již sy pyšná rozkoš rozbíjela stánky,
Zvuk již rozlíhal se zpěvu libého,
Brzy vrtcý slouzy dlouhé stoly přikrývali,
Zvonkem k posedání hostí povolali,
Pak hned po večerním kvase
Začalo se v sýni marné tancování,
Ve světnicých stratné v karty hrání,
Bylo vidět rejry, slyšet vřesky, třesky,
Výskat, šprymovati mnohý uměl hezky.
Zatím nad nimi když sna moc vítězyla,
Bachova pak sýla hlav jich naklonila,
Na nocleh šli o jitřním čase.
Vzešel ten den, jehož záře ranní
S jakou velebností u svitání
Nebe pozlatila, z hostí žádný
Neuhlídal; všickni hlubokým snem
Opojeni byvše, leželi co kláty,
Těžké měvše hlavy, ruce, hnáty
Procýtili s velikým dnem,
O jich hříších svědčil oblíčej jich zrádný.
Rytíř, jenž v svém smilném pokoji spal,
Libým huslí zvukem, kterýž v dveřích jeho
Sladce zavzněl, ze sna hlubokého
Probuzen byv –, vytřel sobě oči –, pak vstal.
Do zlatohlavových šatů slouzy
Oblékli ho –, lisou jeho hlavu
Ozdobili pudru nasypavše na ní,
Mastí černou dlouhé jeho fúzy
Natřeli a v tomto stavu
Rytíř svým se hostem, vstříc jim vyšed, klaní.
Vlídní hosté hluboce se skloňují
Před nim, zdvořile mu vinšují
Ržkouce: že se nad vší míru těší,
Radostného svátku jména svého
Ve zdraví že dočkal, života mu veselého
Přejíc, aby jeho zemská léta,
Jako tichý potok mezy květinami,
Plynula, by požil dlouho světa
S radostnými živobytí hodinami,
Po časném pak obcování
Aby s cherubíny měl své radování.
Sotva rytíř skončil poděkování,
Když krom všeho nadání
Kočí biči tleskli venku převelice,
Až všem v uších zavznělo,
Tu vše přede dvéře letělo,
Co? a kdo to? vidět chtíce,
A aj! dvadcet kočárů y více
Stálo u vrat, panstva mnoho,
Houfně šli k nim převlídně je vítajíce.
Z daleka tu jeden z hostí slavných
Na Žibřida volá: živ buď! živ buď Kube!
To byl rytířův bratr, jehož od předávných
Neviděl let, a že v divné čubě
Všecken zavinut byl, nemohl jej poznati,
Až když pilně pohlédl mu do očí,
Vida, že má bílé levé obočí,
Tu jej objímaje začal líbati.
Po otazu krátkém v sprostnosti
Jako zdraví slouží? jako se vám v cestě
Vedlo? Martin – neb to jméno jeho bylo –
Odpověděl v mírné krátkosti.
Zatím začal, co kde v kterém městě
Viděl pamětného, a co se mu přihodilo
Vypravovat, kterak v Španyelské zemi
Sylní jinoší se s divokými býky bijí,
Nejsylnějším mezy všemi
Vítězné se věnce z bobků vijí;
Pyšné Španyelky jak mladé máslo cpají
Do dlouhých střev, na lokty je prodávají,
Kterak v slavném Ržímě s přenesmírnou radostí
Massopůst se ročně, tak, jakž nikde jinde, slaví,
V Angličanech jezdcy rychlí, zdraví
Na klusacých krásných s větrovou jak rychlostí
K vytknutému cýli v závod běhají,
Sotva se jim nohy země týkají.
Jaká divákům se radost v srdce leje,
Vítěznému koňi jaká čest se děje;
Kterak nevěřícý Syamčané
S vybranými voly podobnou hru strojí,
Pověrčiví Japančané
S sesnulými svými na hranicy táhnou,
Ostrým nožem k břichu sáhnou,
Ač y kruté smrti nátura se bojí,
Nemilosrdně je sobě párají,
Vlastní střeva lítě trhají,
Nechají se vrcy v plamen zžíravý
S mrtvým, jejžto milovali,
By ho smutně nenechali
Samého jít na druhý svět,
Živobytí svého kazý nejkrašší květ
Jsouce k pokrevnosti více, než my, laskaví.
Potom začal vypravovat,
Jak mu s přepamětnou domácností
Zvláštní dokázali Irokézy poctivosti,
Znal je k nebi vychvalovat,
Že jej s dceruškami překrásnými,
Jiní se ženami spanilými
Do postele měké uložili,
Milého tak hostě znamenitě ctili.
Ržekl. A aj kobědu již zvonili,
Hned se všickni schopili,
Povolání heslem ke tabuli,
Každý za ruku ved ochechuli.
Posedali bez meškání,
Bez modlení, bez žehnání,
Co jen rozum lidský od váře
Smyslet může, vše to mistrná ruka kucháře
Mlsným hostem předložila.
Nesmírnáť tu hojnost byla
Divočiny uhoněné
V pyšných lesých Sytňanských,
V Čabrackých y Březňanských,
Na výborný způsob připravené.
Co jen v světě roste výborného,
Vína Burgundského, Šampaňského,
Španyelského z Alkantáry, Malagského,
Cyperského, Tokajského,
Opatřil to rytíř za nesmírné peníze,
Ale – – vypůjčené na blíze.
Břinkají již plné vínem cklenice,
Víc jich vyprázdnili, nežli tisýce
Za Kubovo zdraví, za paní y jejich dítky
Statně pili, vinšujíce,
Aby, jako roztomilé kvítky,
Kvetli utešeně, stále,
Vlasti ke cti, nebi k chvále,
By nic nermoutilo jejich očí, líce.
Konfekty již právě přinášejí
Rozmanité, – než aj! jakýs přetemný
Hlas jest slyšet, jakýž duch ten podzemný
V Hamletovi Šekspírově vydal –
Strachem blednou všechněch líce,
Rytíř omdlel, strachu jiným přidal.
Hned tu od tabule běžejí
Někteří ven, zvědět chtíce,
Co to za přesmutný, temný hlas,
Žibřidův jenž rmoutí přeradostný kvas?
Za hlasem jdou –, jenž je k jedné světnicy
Přived v zádu domu postavené,
K službě Venušině schválně připravené,
Pozorují –, slyší hlas ten přežalostný –,
Vejdou – a aj! Karel s jakous mladicý
Má tu strašnou rvanicy.
Tento svůdce dívek zlostný,
Když se najed, napil do své dobré vůle,
Ukradl se chytře od tabule,
Tak tu přemilenou děvušku,
Z Šipic Rychtárovou dcerušku,
Ješto kopou vajec k slavným hodům
Vděčivši se chtěla pána zemského dům
Poctit, zvábil v pokoj podvodně,
Ržka ji: poď sem holko, směle, svobodně,
Máš vzýt slušné podarování
Za své dnešní cesty spěšné konání.
Bystrá panna, zrůstu vznešeného,
Dlouhých kaštanových vlasů,
Černých, jako trnky, očí,
Za mladým hned pánem skočí,
Děvčete jí v kráse podobného
Nebylo v tom kraji toho času;
Krev a mléko přirození
Na rozkošné tváři její rozlilo,
Obé spolu míle spářilo.
Karel hned v tom okamžení,
Jak s ní v pokoj vkročil, zámek spustil,
Milé děvče nevypustil.
Ctná se panna sestrašila,
Poloumrtvá na zem padla,
Růže tváři její svadla:
Neb jí tento zlostník násylí chce činiti.
Ona zmocnivši se vstala,
Co jen hrdlo stačí, křičí,
Ale nejde pomoc ničí.
Do poslední kapky krve se míní brániti,
Mnohou těžkou ránu dala
Pěstí nepříteli svému,
Loupežníku hanebnému.
Karel pohrůžkami, sliby chce ji zýskati,
Nadarmo vše –, dívka dobře zachovalá
V pannenské své ctnosti byla stálá.
Již ji zloch ten míní svázati,
Když ti od tabule přiletěli,
Klíčkem dvéře odevřeli,
Karel ohledl se –, a v tom okamžení
Mladá dívka, jako ptáče,
Ješto v klece v zajetí svém skáče,
Hledá dírky, nalezna ji, letí pryč:
Tak y naše děvče dveřmi ven,
Jako když se prudce hodí mič,
Prchá, neslyševši jiného nic, jen
Hrozné toho lotra zlořečení.
Uletělť pták! Karlovi se posmívali
Bezbožnosti jeho svědkové,
Vrátili se k tabuli,
Vyprávěli hostům příběh, šprymovali,
Rytíři se dálo vše to povůli,
Oni y on rovní dívek svůdcové.
Když se do pchání až nasmáli,
Od tabule s hurtem povstali,
Poživše y rozmanitých nápojů
Pro strávení masných jídel,
Jedni snažně hledali sy pokojů
Soukromných a Venušiných bydel,
Jiní skočným tancem kratochvílili,
Jiní tabák smudili,
Jiní krásné slečny vedli na procházku
Do zahrady za branou hned domu
Ležícý, kdež v chladném stínu stromu
Prošedše se spočívali,
Ach! y nevinnost svou tady pochovali.
Přenešťastnátě to procházka,
Na níž chlipná, ošemetná láska
Truchlivý hrob kopá milé nevinnosti,
Doň ji pohřbuje bez milosti.
Celé dni již marně kvasyli,
V hrách a tancých drahý mařili
Čas, jen hříchy shovadilými
Každou znamenajíc hodinu,
Všickni řečmi oplzlými
Pronášejíc výstupků svých novinu.
Bylo slyšet ve vsy matek naříkání
Nad dcerami zprzněnými,
Otcův přežalostné bědování
Nad dítkami shubenými.
Krásné panny Žibřidovou slotřilostí
Straceného věnce plakaly,
Žalobou svou s smutnou čitedlností
Vysokému nebi skládaly,
Prosyc, aby nebe spravedlivé
Přísným soudem přispíšilo,
By se lidstvo polepšilo
Spatřovaním tváři boží zůřivé.
Gruntové se nebes pohnuli
Nad hořekováním děvčí nevinnosti,
Znectěné když panny v slzách plynuly,
Pláč jich vstoupil do výsosti
Nebes –, již y vyřkl s trůnu důstojného
Ortel ten, jenž slovem světy boří,
Pokynutím oka svého
Millionů štěstí kazý, tvoří.
V den, v němž narozchodnou hosté stolují,
Od západu slunce zdvíhají se mračna,
K Žibřidovu táhnou, kdež se stavují,
Krásný den své tratí jasnosti,
Zemi přikrývají hrubé temnosti,
Totě věc všem přezázračná.
V Marsově jak škole vycvičený vůdce,
Žádostí když bitvy srdce jeho hoří,
Armádu svou šiky kunštovnými
Stahuje, by nepřítele škůdce
Setřít mohl s muži udatnými;
Pak se přihotoviv s opatrností
Hřímá kusy, ohněm pálí, mečem stírá,
Nepřátel krev cedí bez lítosti,
Vše, co žije, krutě hubí, moří;
Tak tu nebeský rek sylné vojsko zbírá,
Na větrových křídlách k Žibřidovu táhne,
K vraždné zbroji trestu sáhne,
Připadá naň s hrozným blýskáním,
Jako z tisýce děl velkým hřímáním,
Házý ostré střely do rozkoše domu,
V němžto Žibřidovi hosté hodují,
Tito rukama již lomí, bědují
Pozdě! nebe zůřivého
Pohrůžky jsou pravé tak, jak sliby jeho.
Jeden z rachotícých hromů
Stolícý houff na zem porazyl,
Cklenice y okna vesměs pokazyl.
Omráčení hosté již, co snopy, leží,
Hned k nim letí ouřednícy,
Panstva věrní služebnícy,
Spěšně, jako vítr, pro hojiče běží
Do Krupiny –; než aj! vtom se strašný povik stal,
Že se kaštíl ohněm sňal,
Hoří! hoří! všecko lidstvo křičí,
Oči slepnou, co se blýská,
Přesmutně se na zvon tříská,
Předce nejde pomoc ničí.
Rozhněvané nebe střelami
Hazý stále, jako vojsko pumami,
Všecky světa živly spolu krutě misý,
Omdlévá tu jeden, tam se jiný křísý;
Jiný reta! reta! zouffaje sy volá,
Darmo! mocy boží žádný neodolá.
Nebe již sy koule s ledu připravuje
V oblacých –, prv strašný vicher povzbuzuje,
Zatím začne nevídaným stříleti
Ledovcem, a honem s pole běžícý
Ovec stáda bečícý,
Brávy, skoty, lidi usmrcuje,
Nic, co žije, nešanuje,
Bezčísla je viděti jest ležeti.
Již, již začínají blčeti
Dvéře večeradla panského,
Věrné slouhy vidět k pánům běžeti
Vzbuzeným teď z omráčení tvrdého,
Tiť však nemohou se pohnouti,
Žalostně jen: ach! ach! ouveh! stonají,
S lkáním k slouhám volají:
Nedejte nám, jsteli z Boha, zhynouti.
Tudíž skočíc nejsylnější muži
Tito hromem poražené lidi
Vynášejí, kaštíl klidí,
Ale žravý plamen, kterýž okny, dveřmi švihal,
Ze všech stran je lízal, stihal,
Panskou bolestně jím spálil kůži.
Na dvůr, jako dříví, kládli je;
Pálivost jím ohně bezpečného místa
Jinde nedopřála –. Darmo se tam člověk kryje,
Dědina kde celá vzteklým ohněm hoří.
S strašným hřmotem se již kaštíl boří,
Přesmutná to pro rytíře hodina,
Popelem již lehla celá dědina.
Z města hojič o půlnocy běží
Přímo k lidu, jenž vně popálený leží,
Jejžto oheň, když se kaštíl bořil,
Vysoptěným uhlím více zmořil,
Raniv oudy jeho čitedlné,
Byloť naříkání nevypověditedlné.
Každý trnul hrozným strachem!
Hojič spaleniny račím prachem
Posypal a pacyenty zavezt poručil
Do Krupiny, aby jich zde nemučil.
Odjeli když ráno, přiběh spěšný posel
K Žibřidovi s smutným psáním,
Bez odpočinku jel za ním,
Dohoniv ho kdesy v hustém lese
Křičí na kočího: že list nese,
Žibřid z nevolí řek: co pak chce ten osel?
Z Královec byl Žibřidova statku,
Tam měl rytíř dobrou matku,
Kteráž večer věku svého
Bezbožností dítek nešťastného
Trávila tam v hořké žalosti
Smutné dočekavši starosti.
Před dvanácti roky synu odevzdala
Dědinu tu, čehož pozdě litovala.
Tať mu psala: veškeren že jeho statek
Přišel ohněm v smutný zmatek.
Proti Žibřidovi všudy nebe táhlo,
Všudy hromy na něj práhlo,
Ohněm mstilo z vysokosti
Zlehčeného práva svaté ctnosti.
Zatím rytíř dojel do Krupiny
Hojit své y dítek spáleniny,
Sotva den tam upěl s svými
Nešťastnými domacými,
Listové když došli z Polichna y z Abelově,
V nichžto psáno, „že na tomto rytířově
Přeobšírném, krásném statku
Vše jest v neslýchaném zmatku,
Oheň z nebe padlý že tam panské domy
Strávil, tam že tloukli neslýchané hromy,
Ledovec že skoty, brávy krutě pobil,
Mnohé domy vicher v špatný rům že zdrobil“,
Když tak neštěstí se na neštěstí množí,
Rytíř poznal prst v tom mocný boží.
Největší zlé na něj ještě čekalo,
Tichým krokem však se přibližovalo,
Předávno se rytíř s Čechem pravotil,
Než y v právě hrom proň rachotil.
Pře se skoncovala k jeho neštěstí,
Dovršila jeho neřesti.
Usouzeno, aby Žibřid Čechovi*)
Veškerého statku polovicy odevzdal;
Nechtělliby, aby se mu mocý vzal.
Spěšná pověst brzo zaletěla
Do Vídně y do Budína,
Do Tokaje, do Trenčína,
Vše, co s rytířem se dálo, pověděla.
Doběhli hned opatrní věřitelé,
Zoubožených lidí trapitelé,
Ržkouce: plať nám dluhy! Těch pak bylo více
Nežli vlasů na rytíře hlavě,
Vídeňským jen kupcům přemnohé tisýce
Dlužen byl, a Tokajčanům
Mnohem víc, y Budínčanům,
A kdo říct vše muže, komu –.
Rytíř myslel, že mít převeliké dluhy,
Držet mnohé zahálivé sluhy,
Slouží Pánům k znamenité slávě.
Do panského svého domu
Na věru vše kupoval,
Ročně velikých sum půjčoval,
Ouroků svým věřitelům neplatil,
Lhůtné půjčky nevrátil;
Z všech stran dotíráno naň,
Víc se žádný neujímal zaň.
Krajská Vrchnost prohlásyla,
By se hlůza věřitelů celá
V určitý den shromáždila,
Práv svých dokázati měla.
Brzo valili se věřitelů houffové
S auscygli y obligatoři,
S vtipnými y prokuratoři,
Jenž práv jejich jasně dokazují,
Než že přenesmírní byli dluhové,
Ledva pořisk z seker dosahují.
Nešťastný tu rytíř svlečen všeho
Byl, jakž právo rozkazovalo,
Do exekucý mu z jmění jeho
Ani panské hnízdo nepozůstalo,
Ani pro bezbožné jeho domacý,
Přestala tu všechněm dřevní rekracý.
Chudý rytíř se již zpamatoval,
Špatných výstupků svých olitoval,
Ale pozdě! těžký trest již nésti
Pro své hrozné musyl výstupky,
Neměl ani bídné chaloupky,
Do nížby byl mohl v zymě vlézti.
Vyhnán z domu s mrzkých hříchů společnicý
Léhat musyl na ulicy
Ten, jenž v kaštíli svém na hedbavných peřinách
Hříšné rozprostíral hnáty,
Žebře nyní po sousedních dědinách,
Sotva měl již dobré šaty,
Z bot mu vyhlédali paty,
Měl v tom dosti kruté katy!
Předtím v vyhledaných jídlech stkvostný,
Půst měl nyní přežalostný.
Zatím brzyčko ho zlostní synové
Opustili, dva se stali vraždní lotrové.
Karel rozpustilý tanečník,
Matěj v krčmách válečník
Dlouho po hornatém Liptově
Zbíjíc oba krvavé mordy tropili,
Bohaté y chudé krutě loupili,
Na svadbě až potom Čertově*)
Jati byvše, v těžkých železých
Schválně posláni jsou do Bystřice,
Kdežto, jakž se praví, na křížových pomezých
Odplatu jim dali šibenice.
Otec jejich bídný žebral v Bystřicy,
Vedeni když byli městem ulicý,
Hned se, poznavše ho, při něm zastavili,
Otcy špatně namluvili
Ržkouc: pse starý, pročs nás lépe neschoval?
Proč sy z mládi synům folkoval?
A tu hrozná proklínání,
Až všem vzhůru vlasy vstávali,
Z zlořečené huby vyštěkli,
V tvář mu nectně plvali,
Totě bylo hrozné potrestání!
Nad nímž přítomní se velmi ulekli.
Sňatá s šibenice poškrcených těla
Kati čtvrtili, a na odivu lidu
Na potupné koly spínali,
Tisýcové dívali se na jich bídu,
Výstrahu tu každá duše měla,
Všickni shruzou popravniště nechali.
Nejmladší syn Vilím v Vídni v špitáli
Zhynul, kdež ho zkaženého franckou nemocý
Pro milosrdenství boží přijali,
Tvář mu jedovaté rány
Téměř zcela byli sežrali,
Žádný v světě lék mu nebyl k pomocy.
Bídu jeho hroznou nelze pověděti,
Strach byl naň jen pohleděti,
Každý říkal, že již u smrti jest brány.
Často zlý syn otce zlého památku
Připomínal sobě s hrozným proklínáním,
Často vzpomínal y na matku,
Ale s rovným požehnáním.
Zatím rány jeho když se rozjítřili,
Na nejvýš ho spotvořili,
Umřel nešťastný zloch v hrozných bolestech,
Nikdý neslýchaných neřestech.
K smrti blízek otcy bezbožnému
Po obšitníkovi vzkázal;
„Že on jest ten lotr nešlechetný,
Jenž své děti řetězem bid svázal,
Že jen mravu jeho hrozné porušení,
Převracené dítek vychování,
Bezstoudné jim folkování
Přivedlo ho do těch muk a pohanění;
Na něj že chce žalovati,
Před trůnem když božím bude státi.“
Nestydaté dcery rovný konec vzali.
Chlipná Franca v pivné krčmě přebývala,
Bez rozdílu s všemi psyce obcovala,
Hříšný handel vedla s vlastním tělem.
Všech přichlácholivši s nestydatým čelem
Byloť srdce její nenasytedlné.
Jednou s bojovníky Venušinými
V nestoudnosti vycvičenými
Celé boží nocy hřešila –,
Hrdinové rozrušení nevypověditedlné
V jejím chlipném těle učinili,
Pěkná Běta menší viny
Neměla. Tať s Marsovými syny
Do pověstné Peště odjela.
Dlouho s nimi hrala hříšná bujnice,
Kaprála předc posléz svésti věděla,
Jenž ji pouze pro velikou krásu
Za bid společnicy sobě zasnoubil,
Nevinnou svou duši tím jen zahubil.
Nebo po nedlouhém času
Jemu nevěrná se stala,
Zvyklá hřešit cyzoložnice
Hany pachat nepřestala.
Její manžel hodině té zlořečil,
V níž se jí byl darem prvním zavděčil.
Byl již hrnec mastí navřel,
Pachl ní, až se y v kusy rozrazyl,
Často ji y profos do temnice zavřel,
S ní však vlastní duši téměř pokazyl.
Umělatě kunšty nešťastnými,
Ržečmi, co med, lahodnými
Svést y dobré lidi ulisnice lstivá,
Stříct se musyla ji každá duše živá.
Ale míru nepravosti,
Níž se nectně zhanobila,
Dovršiti pospíšila.
Dobrý muž ji snášel dlouho dosti,
Prosyl, hrozyl, časem přísně trestal;
Ale y on déle trpět přestal.
Jednou v městě maje pilné pořízení,
Odšel, a se v šenku vínem potužil
(Hospodský mu dobrým posloužil)
Pro těla, jakž říkal, posylnění;
Ale, tuše cosy, meškání své skrátil,
Při rozumu dobrém v kasárni se vrátil.
V byt svůj vkročiv – jaké vidění?
Milá žena v Venušině ležení
Nestydatě s kýmsy cyzoložila;
Než co suka mýdla toho zažila.
Ondřej – jejímu tak muži říkali –
Nad tím přenesmírně rozlícený,
Zármutkem y hněvem rozhořčený
Bez meškání vytáh veliký svůj meč,
Prv než s lože povstali,
Křížem rozťal muže cyzoložného,
Udělal tak neslýchanou seč.
Potok krve plynul z těla bujného.
Bětu pak svou snad jen pokáral?
Ne, ne! břicho její mečem rozpáral,
Svinul krvavé vnitřnosti
Na ostrý meč bez milosti.
Oběma tak krátká chvíle
Odměřila smutné cýle.
Zatím Ondřej sám se poddal vrchnosti,
Na smrt odsouzený dostal milosti.
Taktě krásná Běta smutný konec vzala,
V Pešti zlá památka po ní pozůstala.
Mátě její, jíž se celé tělo
Nesčislnými vředy rozjítřelo,
Ve Zvoleně u švagra sy chudého
Utočiště vyjednala bídného.
Na ní ve Zvoleně nemoc nevídaná,
Ano nikde v Uhřích neslýchaná,
Zjevila se, z jejího když těla
Od hlavy až k patě zkaženého zcela
Drobné mole v hrozném množství vylézali
Z vředů, jenž se na zlé kůži vypukali.
Přestrašný to následek byl hříchů!
Tělo trest ten neslo za smilství a pýchu.
Jako v stojaté a bařinaté louži
Voda kyše, kazý se a hnije,
Sotva žížnivý kdy pes z ní pije,
Posléze pak hmyzu ohavného
Milliony se v ní naplodí,
Z nichžto každý tisýce zas porodí:
Tak y smilství v lidském těle
Krev a zdravé zafty kazý cele,
Až v něm naposledy hmyz ten škaredý,
An se pod kůží co v hnízdě vylíhá,
Vředy, jenž se po veškeré kůži
Vyhazují, v millioních vybíhá.
Neplatí tu flajstry klásti na vředy,
Hmyz ten má zde byt svůj, v stojaté co louži.
Posléz Žibřidova opuštěná žena,
Na ulicy vyvržená,
Válela se ve dne v nocy
Nešťastnice bez pomocy,
Dlouho lkala v hrozných bolestech,
Až když žádaná smrt léku výborného,
Z vody Léte strojeného,
Žížnivé pít podala.
Bolest její časná cele přestala;
Octla však se v věčných neřestech.
Starý Žibřid dlouho s kabelí se vláčil,
Dokud překládati hříšné nohy stačil,
Potom v těle do kořen až opadlý,
Suchotinami jsa bídně vychradlý,
Pod starým, prý, plotem kdesy zcepeněl.
Každý zdráhal se mu nocleh dáti
Pro puch nakazytedlný,
Žádné živé duši nesnesytedlný,
Pod holičkým nebem musyl v zymě spáti,
Až y mrazem naposledy zdřeveněl.
Martin bratr jeho na dalekých cestách
Zvyklý sylně v karty hráti,
Chodit pilně po nevěstách,
Ty pak od něj zlato, stříbro bráti,
Nesmyslný! po krk se až zadlužil;
Neospalý trest však, jehož zasloužil,
Za patami jeho přímo kráčel.
Již se Martin v šarlát neobláčel,
Těžkou nouzy trpěv, věřitelé sum svých žádali,
A že platit nemoh, vše mu sebrali.
Tu již přestal v plané karty hráti,
Přestal stkvostně hodovati,
Než že všecko v marném jmění skládal douffání,
Upad bídník v hrozné zouffání,
Nemoha již denně kratochvíliti,
Bujné tělo krmit, Krásopaní sloužiti,
Nabil pistol kulkou sylně,
V čelo naměřil sy pilně,
Oheň dal, a hned se mrtvý vyvalil,
Zouffalstvím a vraždou víc se zakalil.