Jakub Žibřid z Žibřidova.

Jakub Žibřid z Žibřidova. Výstražná báseň. Smutné následky zlého vychování.
Bujná rozpustilost nešlechetnosti, Kteráž každodenně hejsá, hrá a hýří, Aniž za svou mrzkost před ctnostictností se pýří, K jaké vede srdce převrácenosti, Chlipná nestydatost světských rozkošníků, Venušiných služebníků, Kteříž od tancův k hrámhrám, od her k tancům letí, V kavárnách a krčmách hříšné dni své světí, Jichžto srdce radost z bídy lidské mívá, Kterak prutem božím potrestána bývá; Jak se přirozenost na hřešícým těle Mstí, jak Venuše sy postel bídy stele, Příklady zlých otcův, nerozšaffných matek, Kterak hříchu sýmě v srdce dítek sejí, Vrchovatou mírou čírý jed doň lejí; 13 Kterak marnotratcův přicházý v zmař statek, Posléz, kterak v zboží postavené douffání, Když se zlato stratí, padá v zouffání, To vše tato báseň jasně ukazuje, Výstrahu všem Uhrům svatou představuje. V Žibřidově starobylé dědině Nedaleko od Šťávnice baňské, V strašných horách, jenž se táhnou k Krupině, Ležícý, žil rytíř, jehož jméno panské Jakub Žibřid z Žibřidova*) bylo, VšeVše, co s nim se divně přihodilo, V starých letopisých není doloženo, Ni to, kterak v Hontě hrozné bídy množil, Jakých Slovák v Uhřích ještě nebyl dožil, V žádném spisu není obsaženo, K známosti to lidské tradicý jen přišlo, Na světlo pak tiskem teprv nyní vyšlo. ——— *) Žibřidov jest starástará, na pomezý Hontské Stolice ležícý, a jako cýrkev filialní k Královcým přináležejícý dědina. Zdá se, že ji Hussyté v čas Hussytské války založili, a jí jméno ŽibridovŽibřidov, snad od svého některého vůdce, aneb držitele jejíhojejího, dali, kteréž staré českého rodu jméno není Cžechům ne- 14 Muž ten, jestli vážné jméno muže Jej tak ctít můž, jako trn ctí růže, Mrhal život v měké lenivosti, V hříšné k dobrým dílům nepříčinlivosti, Stroje denně marné tance, kvasy, Y v ty nejsvětější časy, Nevšímaje sobě bohaprázdný toho, Zdaž jest svatý Advent, aneb smutný půst, Jako v pivné krčmě v domě svém dal hůst, Plativ muzykantům ročně peněz mnoho. Jeho dům byl jenom zběři milovné, Hany páchajícý sydlo, Tu se sešli s všech stran panny šperkovné, Karbaník tu míval milé bydlo, Špatné tovaryšstvo lstivých lichevníků, Cti y jmění rovně zlostných loupežníků, Zyštné řemeslo své u Žibřida konalo, Chasu sobě rovnou svolalo, Peníze kdo donesldonesl, prázdný odsud vyšel. ——— známé. Ostatně y jiné české familie v rozličných časých v Uhřích se usadilyusadily, k. p. Mikuláše Kostky, jenž byl Pánem na Střežicy a Lietavě, a Čecha z Levic, jenž někdy Levickým panstvím vládl. Byl pak Hussýta, jenžto jednou y v proboštví Ipelssaské se byl uvázal, y je za čas držel. 15 Dobré mravy již se dávno byli Odtud odebrali z bytu bezbožnosti. Tito rozkošnícy Venuši a Bacha ctili, Neznajíce studu svaté nevinnosti, Náhodou když ctnostný musyl tudy jíti, Nechtělli se pohoršiti, Stydlivé své oči musyl zamhouřiti, Převrácenost jejich noc sy ze dne Dělávala, přes noc jedli, pili, hrali, Do svitání tancovali, Zpilí, jako břevna, spali do poledne, Krásné mimo jdoucý dívky vábívali K tancy, nechtícý jít sýlou schytávali, Po tancy pak s schytralostí Vodili je do temnosti Pokojů svých, mistrně připravených k tomu –, Do propasti toho domu, Do níž čistá Panna nechtíc padla, Byvši bídně zhanobená, V tábor Venušin jít přinucená, Jako ulomená vichrem růže svadla. V tom jim slavný rytíř předek vedl, Starý vůdce, porušený z cela, Jenžto na tisýce krásných dívek svedl, Hanbou přikryl čistá jejich těla, Znalť ho každý z plešivého čela. 16 Jeho Paní, rovných kunštů mistřině Nad Laiši*) skušenější, Nad Tesbitskou Frynu**) podvodnější Z Vídně rodem jakás němkyně, Bylať tváři snědé, konopnatá švihlicešvihlice, Rouchem šarlatovým krásyla se bujnice, Každý den své rusé vlasy,vlasy Křtaltovati dala na vysoko, Sukni, by ji ledví stála na široko, – Jakož němkyní byl obyčej v ty časy – Z obou boků podestlala poduškou, Bedra opásala vyšívanou fertuškou, Ňadra, ctnost jež ženám káže zastírati Nevinného studu zástěrou, Nestydatá z polovice odkrývala. ——— *) Laiše (Lais) byla Koryntská nevěstka. **) Fryna (Phryne) byla pověstná Tesbitská nevěstka, tak velmi krásná, že podle jejího obrazu všecky Venušiny podobizny v celé řecké zemi dělány byly. Jednou za příčinou své bezbožnosti před vrchnost obeslaná, ne tak pomocý Hyperyeda svehosvého obránce, jako raději svou spanilostí svítězyla a absolvována byla. Ona svým mrzkým handlem tak mnoho peněz zýskala, že město TébeTébe, od Velikého Alexandra pobořené a zkažené, znovu za ně postavit a opraviti dala. Viz Atenea kn. 3. Plin. 34. 8. 17 Kolik od života rána k večeru Svedla, nemoh žádný spočítati. Žibřid tři měl syny porušené cele, Vilím nejmladší, hned od dětinství směle, Po nemravných stezkách otce zlostného, V službě Venušině sšedivělého Kráčel. Deset roků mělměl, když sousedovy Dcery, služebnice Žibřidovy, Hrozně sobě na něj stěžovaly, Ržkouc: že Vilím věčně shání, Že prý svévolný jest, ač se každá brání, Ledacos že předce páchat nepřestává, Hned je štípe, hned jim frčky dává, A y jiného cos –, řekly, dělá, Že prý malý Vilím pomora jest celá. Vždy to rodičoverodičové s smíchem přeslyšeli, Březovým když prutem chlapce švihat měli. Karel jeho bratr byl již dospělejší, Ale mnohém zlotřilejší, Do Šťávnice baňské dán byl k cvičení V krásném užitečném umění, To mu v dětinství hned dáno heslo, Že má zpravovati jednou země veslo. Při kartách však radši, nežli v škole seděl, Sotva latinskou řeč jaksy lámat věděl; Ale Marjáš uměl dobře hráti, 18 Dokonále tancovati, Zmrhav peněz mnoho, dělal hrozné dlouhy, Naposledy skrz své nectné slouhy Po celičkém městě peněz k půjčce hledal, Žádný ani babky marnotratcy nedal. Dobrých učitelů věrné prosby, Pěkná slova, časem přísné hrozby,hrozby Byly daremné, pak aby nezkazyla Zprašivělá ovce celé školní stádo, Kteréž na zlé pastvy časem chodí rádo, By se mravní zhouba obmezyla, Professoři, jenž své milovali žáky, Žibřida a jemu rovné v peří ptáky,ptáky Zasloužile nejprv strestali, Bez komendacý jej potom vyhnali. Víc ho rodičové cvičit nedavše, Létat ptáka kam, jak sám chtělchtěl, nechavše, Svaté rodičovské povinnosti,povinnosti Z hříšné lehkomyslnosti Zanedbali. Karel stal se zlobivějším, Znamenal den každý skutkem ohavnějším; Po veškerém Hontě, jako duch zlý bloudil, K krásným pošetile děvuškám se vloudil, Mnohá švárná panna v čistotě sy vila Věnec, který při něm utratila. Ludvík nejstaršímu Žibřidovu synu Ržíkali, jenž tím měl větší vinu, 19 Čím byl vyspělějšívyspělejší. Rozkošné byl těla Postavy, co buk, a vysokého čela, Od mladosti outlé připravován k tomu, V Marsověby službě do svatého domu Slávy vstoupil, hrdinskými skutky Vítěze cti nabyl, veda kruté půtky S nepřáteli vlasti. Dán jest do černého Pluku, jenžto reka přeslavného Matyáše Krále slavné jméno nosyl, Jen že tím se Ludvík nikdý nehonosyl. Nebyl zvyklý vojenskému Pořádku, ne na hodinu vstávat, Ani k živobytí počestnému, Ráno obyčej měl do děvítidevíti spávat, Celé boží nocy za ženskými běhal, V krčmách s nevěstkami léhal, Na tisýckráte se opil, Zpilý hrozné bouře, kam jen přišel, tropil. Jednou při nevěstce smělý sok ho pohanil, Jejž hned napráhna meč těžce poranil. Jindy přišel domu, jako huba, napitý Bez širáka, mečemeče, všecken ubitý, Brzyčko se dostal k profosovi, Potom pod palice kapralovy, Zatím sevřín železnými pouty, Pomrskán byl do krve až pruty, Naposledy dostav propuštění, Navrátil se k otcy, odnesl pohanění. 20 Mělť y dcery Žibřid dvě, z nichž Běta Asy čtrnáctiletá Byla mladší, zrůstu vysokého, Vlasů černých, jenž se přes ramena Míle kadeřili, spouštějíc se po kolena, Nosu orličího, čela vznešeného, Krásné růže stále skvetaly Na veseleveselé její tváři, V mladosti té ranní záři Labutí se ňadraprsy míle zdvíhali, Její černé oči, veliké a jasné, Lásku v každém srdcy budili, Cynobroví rtové k políbení loudili, Summou, děvče bylo jako anděl krásné, Ržeč pak její sladká, jako med, Všechněch vnitřnosti pronikala hned. Ale pěkná holkaholka, nastojte! již byla Nakvašená jedem chlipnosti, V mladičkém tom věku řídké rozmařilosti, Jenom lásky v srdcy čila, Bez mužského ssoužila ji dlouhá chvíle, Z rána věku svého došla toho cýle, Kterého kdo důjde, po něm již jest veta, Jináč rozkoš byla uherského světa. Starší bylo Francka, jako nectné máti Jméno, jenž se nebes nechtěla nic báti, Ač jí přirození krásy nepřálo, 21 Posuňky předc hanebnými, Ržečmi svými oulisnými,oulisnými Svedla krásných chlapcův nemálo. Často nestydatá sama běhávala Za jinochy nočně, hochů shledávala, V dvamecýtma letech byla Bez manžela třetí dítě porodila, K zlému se vždy měla ochotněochotně, Běžela tak v zahynutí klopotně. Nad to choval rytíř dvadcet služebníků,služebníků V zlotřilém svém panském domě, Ale šlechetného neměl, kromě Samých porušených obšitníků. Dobrá mátě dcerku – ač to dcery mrzý – Mnohá ctnostným srdcem milé mátimátě shrzý, Před tou zlostnou zběří vystříhati Musela, hned z mládi v uzdu pojímati, Jinák brzo v té se svodné pasti Octnula a padla do propasti. Také dobrý otec svého nevinného Syna, co dvou očí, chránit musyl, Aby do osýdla nešťastného Neupadl, v něm se nezadusyl, Jakož mnohý jinoch smutně zkusyl. Předce zhoubě této velmi málo hochů, Málo krásných dívek ušlo v Žibřidově, Ani vdané ženě, ani mladé vdově, 22 Když jen byla strojná trochu, Neodpustili ti zlostní svůdcové, Nebezpečných leček pilní strůjcové. Kousek kvasu mnoho nakvašuje těsta, Často prudký oheň všecky města Ulice a pyšné domy zapaluje, Když se vítr vztěká, moc svou rozšiřuje, Se střech na střechy zas pláchy ohně věje, Plamen na široko na daleko seje, Nejslavnější domy v okamžení zžírá, Všecko kolem v prach a popel sstírá: Tak y nepravost se po městech a dedináchdědinách, Anobrž y po velikých krajinách Rozchodí, svým jedem milliony nakažuje, V bezednou je propast pohřižuje, Ctitele své vede jako na provaze, K tisýcerým hříchůmhříchům, k jejich věčné zkáze. Tak y ŽibridovskéŽibřidovské příklad bezbožnosti, Celý kraj ten bydlo předtím blaženosti, Zvláště milou nezkušenou mládež Z gruntu zkazyl, takže bujnost, nízká krádežkrádež, Opilství a sváry, vraždy, ukrutnosti, Zhovadilé ohavnosti, Za které se ctnostný zapířiv se styděl, Každý v okolí tom rozmáhat se viděl. Hřích sám vraždným katem nešlechetných bývá, Na hřešícým těle ukrutně se mstívá, 23 Tak y v přenešťastném Žibřidově bylo, Milé přirození tu se proměnilo, Na jinochů lícech svadly krásné růže, Pěkné ondy dívky, jako stěna, zbledly, Mladé ženy sžlutly, ssnědly, Na tváři se všechněm povraskala kůže, Vztěkaly se krutě neslýchané nemocy, Eškuláp v nich nemoh žádné dáti pomocy, Žibřidované se časně sestarali, V polovicy věku bídně umírali. Velmi dlouho nebe milostivé,milostivé Shovívalo Žibřidovi zlému, Polepšení hříšných že jest žádostivé, Tamní kněz to kázal zboru svému, Tenť y rytířův dům s milou upřímností K obrácení často věrně napomínal, Prosyl, žehral, ruce k nebi zpínal, Kazatele šetře vážných povinností. Z Bůhdarma vše. Rytíř s lehkomyslností Všemu, dobrý kněz co pravil, Smál se, žerty s hroznou svévolností Z božího sy muže stroje, Aniž nebes již se boje Byl rád, když se ho jen brzo zbavil, Zlosti vršil zatvrdile, Letěl k hříchům shovadile. Svaté vypovědi nic již neplatily U rytíře nešťastného, 24 Již se přehluboce byly vkořenily,vkořenily Žádosti zlé v černé srdce jeho; U zlobivé jeho ženy Svatá stratila ctnost z drahé ceny, Každé dobré slovo,slovo bylo při něm, při ní,ní Drahá perla, jenž se mece svini. Ale blížili se přísné soudy boží K sydlu bezbožnosti krokem malým, Jenž když bezpečně se nepravosti množí, Na otroky hřícha časem nenadálým Doléhají, jestli nebes shovívání Drahý poklad zlostně potupují, V propast bezbožnosti sebe pohřižují, Zpečujíc se zlostně vydat na pokání. Tak y na Žibřidov bez nadání, Po zmrhaném drahém času v zlosti, K nebi volajícý o mstu hanebnosti, Po laskavém nebes s trestem prodlévání, Naděje když všecka pominula kání, Dolehl trest slušný, když tenten, který třese Nebem, na ramenou veškeren svět nese, Ortel jemu vyřkl spravedlivý, By se každý člověk, tvor y každý živý,živý Báti učil soudu jeho přísného, Nekajícým strašného. Mínil jednou rytíř jména svého slavit Svátek –, poslední den Žibřidovy slávy! 25 V ten čas shrnuli se k němu lidu dávy, Vlastenec y cyzý zvyk se u ňějněj stavit, Vinšuje mu každý usty velmi mnoho, Dlouhověkost, stálé zdraví, Slávu, hodnost, mysli pokoj pravý, Jen že sotva který v srdcy přál mu toho. Dávno již náš rytíř k přeradostnému Tomu svátku přípravy tak velké činil, Jaké nikdý předtím: nebo mínil Učinit čest zvláště bratru milému, Jenž se z předalekých krajin světa Vrácel šťastně právě téhož léta, Kvas ten měl se díť y k jeho přivítání. Dnem již před Jakubem hosté slavní,slavní Valili se k Žibřidovi s všech stran, Přiletěli k němu známí starodávní, Mnozý z krevných přátel, jeho příbuznosti, Dvorané je v gále u odevřených bran,bran Přivítali s zvláštní k službám ochotností. Krásné muzyky již libé hlasy zněli, Z Ďarmot, jakž se praví, hudce měli. – Neb již od dávného času,času Noví Maďarové v tomto krajském městě,městě Líbezného hudby hlasu Šetřili a měli herskou hudcův chasu –. Tak se začínali stkvostné radovánky Dosti slavně u rytíře zpupného, 26 Již sy pyšná rozkoš rozbíjela stánky, Zvuk již rozlíhal se zpěvu libého, Brzy vrtcý slouzy dlouhé stoly přikrývali, Zvonkem k posedání hostí povolali, Pak hned po večerním kvase Začalo se v sýni marné tancování, Ve světnicých stratné v karty hrání, Bylo vidět rejry, slyšet vřesky, třesky, Výskat, šprymovati mnohý uměl hezky. Zatím nad nimi když sna moc vítězyla, Bachova pak sýla hlav jich naklonila, Na nocleh šli o jitřním čase. Vzešel ten den, jehož záře ranní S jakou velebností u svitání Nebe pozlatilapozlatila, z hostí žádný Neuhlídal; všickni hlubokým snem Opojeni byvše, leželi co kláty, Těžké měvše hlavy, ruce, hnáty Procýtili s velikým dnem, O jich hříších svědčil oblíčej jich zrádný. Rytíř, jenž v svém smilném pokoji spal, Libým huslí zvukem, kterýž v dveřích jeho Sladce zavzněl, ze sna hlubokého Probuzen byv –, vytřel sobě oči –, pak vstal. Do zlatohlavových šatů slouzy Oblékli ho –, lisou jeho hlavu 27 Ozdobili pudru nasypavše na ní, Mastí černou dlouhé jeho fúzy Natřeli a v tomto stavu Rytíř svým se hostem, vstříc jim vyšedvyšed, klaní. Vlídní hosté hluboce se skloňují Před nim, zdvořile mu vinšují Ržkouce: že se nad vší míru těší, Radostného svátku jména svého Ve zdraví že dočkal, života mu veselého Přejíc, aby jeho zemská léta, Jako tichý potok mezy květinami, Plynula, by požil dlouho světa S radostnými živobytí hodinami, Po časném pak obcování,obcování Aby s cherubíny měl své radování. Sotva rytíř skončil poděkování, Když krom všeho nadání Kočí biči tleskli venku převelice, Až všem v uších zavznělo, Tu vše přede dvéře letělo, Co? a kdo to? vidět chtíce, A aj! dvadcet kočárů y více Stálo u vrat, panstva mnoho, Houfně šli k nim převlídně je vítajíce. Z daleka tu jeden z hostí slavných,slavných Na Žibřida volá: živ buď! živ buď Kube! 28 To byl rytířův bratr, jehož od předávných Neviděl let, a že v divné čubě Všecken zavinut byl, nemohl jej poznati, Až když pilně pohlédl mu do očí, VidaVida, že má bílé levé obočí, Tu jej objímaje začal líbati. Po otazu krátkém v sprostnosti Jako zdraví slouží? jako se vám v cestě Vedlo? Martin – neb to jméno jeho bylo – Odpověděl v mírné krátkosti. Zatím začal, co kde v kterém městě Viděl pamětného, a co se mu přihodilo Vypravovat, kterak v Španyelské zemi Sylní jinoší se s divokými býky bijí, Nejsylnějším mezy všemi Vítězné se věnce z bobků vijí; Pyšné Španyelky jak mladé máslo cpají Do dlouhých střev, na lokty je prodávají, Kterak v slavném Ržímě s přenesmírnou radostí Massopůst se ročně, tak, jakž nikde jinde, slaví, V Angličanech jezdcy rychlí, zdraví Na klusacých krásných s větrovou jak rychlostí K vytknutému cýli v závod běhají, Sotva se jim nohy země týkají. Jaká divákům se radost v srdce leje, Vítěznému koňi jaká čest se děje; 29 Kterak neveřícýnevěřícý Syamčané S vybranými voly podobnou hru strojí, Pověrčiví Japančané S sesnulými svými na hranicy táhnou, Ostrým nožem k břichu sáhnou, Ač y kruté smrti nátura se bojí, Nemilosrdně je sobě párají, Vlastní střeva lítě trhají, Nechají se vrcy v plamen zžíravý S mrtvým, jejžto milovali, By ho smutně nenechali,nenechali Samého jít na druhý svět, Živobytí svého kazý nejkrašší květ Jsouce k pokrevnosti více, než my, laskaví. Potom začal vypravovat, Jak mu s přepamětnou domácností,domácností Zvláštní dokázali Irokézy poctivosti, Znal je k nebi vychvalovat, Že jej s dceruškami překrásnými, Jiní se ženami spanilými Do postele měké uložili, Milého tak hostě znamenitě ctili. Ržekl. A aj kobědu již zvonili, Hned se všickni schopili, Povolání heslem ke tabuli, Každý za ruku ved ochechuli. Posedali bez meškání, Bez modlení, bez žehnání, 30 Co jen rozum lidský od váře Smyslet může, vše to mistrná ruka kucháře Mlsným hostem předložila. Nesmírnáť tu hojnost byla Divočiny uhoněné V pyšných lesých Sytňanských, V Čabrackých y BřezňanskýchBřezňanských, Na výborný způsob připravené. Co jen v světě roste výborného, Vína Burgundského, Šampaňského, Španyelského z Alkantáry, Malagského, Cyperského, Tokajského, Opatřil to rytíř za nesmírné peníze, Ale – – vypůjčené na blíze. Břinkají již plné vínem cklenicecklenice, Víc jich vyprázdnili, nežli tisýce Za Kubovo zdraví, za paní y jejich dítky Statně pili, vinšujíce, Aby, jako roztomilé kvítky, Kvetli utešeně, stále, Vlasti ke cti, nebi k chvále, By nic nermoutilo,nermoutilo jejich očí, líce. Konfekty již právě přinášejí Rozmanité, – než aj! jakýs přetemný Hlas jest slyšet, jakýž duch ten podzemný V Hamletovi Šekspírově vydal – 31 Strachem blednou všechněch líce, Rytíř omdlel, strachu jiným přidal. Hned tu od tabule běžejí Někteří ven, zvědět chtíce, Co to za přesmutný, temný hlas, Žibřidův jenž rmoutí přeradostný kvas? Za hlasem jdou –, jenž je k jedné světnicy Přived v zádu domu postavené, K službě Venušině schválně připravené, Pozorují –, slyší hlas ten přežalostný –, Vejdou – a aj! Karel s jakous mladicý,mladicý Má tu strašnou rvanicy. Tento svůdce dívek zlostný, Když se najed, napil do své dobré vůle, Ukradl se chytře od tabule, Tak tu přemilenou děvušku, Z Šipic Rychtárovou dcerušku, Ješto kopou vajec k slavným hodům Vděčivši se chtěla pána zemského dům Poctit, zvábil v pokoj podvodně, Ržka ji: poď sem holko, směle, svobodně, Máš vzýt slušné podarování,podarování Za své dnešní cesty spěšné konání. Bystrá panna, zrůstu vznešeného, Dlouhých kaštanových vlasů, Černých, jako trnky, očí, Za mladým hned pánem skočí, 32 Děvčete jí v kráse podobného,podobného Nebylo v tom kraji toho času; Krev a mléko přirození Na rozkošné tváři její rozlilo, Obé spolu míle spářilo. Karel hned v tom okamžení, Jak s ní v pokoj vkročil, zámek spustil, Milé děvče nevypustil. Ctná se panna sestrašila, Poloumrtvá na zem padla, Růže tváři její svadla: Neb jí tento zlostník násylí chce činiti. Ona zmocnivši se vstala, Co jen hrdlo stačí, křičí, Ale nejde pomoc ničí. Do poslední kapky krve se míní brániti, Mnohou těžkou ránu dala Pěstí nepříteli svému, Loupežníku hanebnému. Karel pohrůžkami, sliby chce ji zýskati, Nadarmo vše –, dívka dobře zachovalá V pannenské své ctnosti byla stálá. Již ji zloch ten míní svázati, Když ti od tabule přiletělipřiletěli, Klíčkem dvéře odevřeli, Karel ohledl se –, a v tom okamžení Mladá dívka, jako ptáče, Ješto v klece v zajetí svém skáče, 33 Hledá dírky, nalezna ji, letí pryč: Tak y naše děvče dveřmi ven, Jako když se prudce hodí mič, Prchá, neslyševši jiného nic, jen Hrozné toho lotra zlořečení. Uletělť pták! Karlovi se posmívali Bezbožnosti jeho svědkové, Vrátili se k tabuli, Vyprávěli hostům příběh, šprymovali, Rytíři se dálo vše to povůli, Oni y on rovní dívek svůdcové. Když se do pchání až nasmáli, Od tabule s hurtem povstali, Poživše y rozmanitých nápojů Pro strávení masných jídel, Jedni snažně hledali sy pokojů Soukromných a Venušiných bydel, Jiní skočným tancem kratochvílili, Jiní tabák smudili, Jiní krásné slečny vedli na procházku Do zahrady za branou hned domu Ležícý, kdež v chladném stínu stromu Prošedše se spočívali, Ach! y nevinnost svou tady pochovali. Přenešťastnátě to procházka, Na níž chlipná, ošemetná láska 34 Truchlivý hrob kopá milé nevinnosti, Doň ji pohřbuje bez milosti. Celé dni již marně kvasyli, V hrách a tancých drahý mařili Čas, jen hříchy shovadilými Každou znamenajíc hodinu, Všickni řečmi oplzlými Pronášejíc výstupků svých novinu. Bylo slyšet ve vsy matek naříkání Nad dcerami zprzněnými, Otcův přežalostné bědování Nad dítkami shubenými.,shubenými. Krásné panny Žibřidovou slotřilostí Straceného věnce plakaly, Žalobou svou s smutnou čitedlností Vysokému nebi skládaly, Prosyc, aby nebe spravedlivé Přísným soudem přispíšilo, By se lidstvo polepšilo Spatřovaním tváři boží zůřivé. Gruntové se nebes pohnuli Nad hořekováním děvčí nevinnosti, Znectěné když panny v slzách plynuly, Pláč jich vstoupil do výsosti Nebes –, již y vyřkl s trůnu důstojného Ortel ten, jenž slovem světy boří, 35 Pokynutím oka svého Millionů štěstí kazý, tvoří. V den, v němž narozchodnou hosté stolují, Od západu slunce zdvíhají se mračna, K Žibřidovu táhnou, kdež se stavují, Krásný den své tratí jasnosti, Zemi přikrývají hrubé temnosti, Totě věc všem přezázračná. V Marsově jak škole vycvičený vůdce, Žádostí když bitvy srdce jeho hoří, Armádu svou šiky kunštovnými Stahuje, by nepřítele škůdce Setřít mohl s muži udatnými; Pak se přihotoviv s opatrností Hřímá kusy, ohněm pálí, mečem stírá, Nepřátel krev cedí bez lítosti, Vše, co žije, krutě hubí, moří; Tak tu nebeský rek sylné vojsko zbírá, Na větrových křídlách k Žibřidovu táhne, K vraždné zbroji trestu sáhne, Připadá naň s hrozným blýskáním, Jako z tisýce děl velkým hřímáním, Házý ostré střely do rozkoše domu, V němžto Žibřidovi hosté hodují, Tito rukama již lomí, bědují 36 Pozdě! nebe zůřivého Pohrůžky jsou pravé tak, jak sliby jeho. Jeden z rachotícých hromů Stolícý houff na zem porazyl, Cklenice y okna vesměs pokazyl. Omráčení hosté,hosté jižjiž, co snopy, leží, Hned k nim letí ouřednícy, Panstva věrní služebnícy, Spěšně, jako vítr, pro hojiče běží Do Krupiny –; než aj! vtom se strašný povik stal, Že se kaštíl ohněm sňal, Hoří! hoří! všecko lidstvo křičí, Oči slepnou, co se blýská, Přesmutně se na zvon tříská, Předce nejde pomoc ničí. Rozhněvané nebe střelami Hazý stále, jako vojsko pumami, Všecky světa živly spolu krutě misý, Omdlévá tu jeden, tam se jiný křísý; Jiný reta! reta! zouffaje sy volá, Darmo! mocy boží žádný neodolá. Nebe již sy koule s ledu připravuje V oblacých –, prv strašný vicher povzbuzuje, Zatím začne nevídaným stříleti 37 Ledovcem, a honem s pole běžícý Ovec stáda bečícý, Brávy, skoty, lidi usmrcuje, Nic, co žije, nešanuje, Bezčísla je viděti jest ležeti. Již, již začínají blčeti Dvéře večeradla panskéhopanského, Věrné slouhy vidět k pánům běžeti Vzbuzeným teď z omráčení tvrdého, Tiť však nemohou se pohnouti, Žalostně jen: ach! ach! ouveh! stonají, S lkáním k slouhám volají: Nedejte nám, jsteli z BohaBoha, zhynouti. Tudíž škočícskočíc nejsylnější muži Tito hromem poražené lidi Vynášejí, kaštíl klidí, Ale žravý plamen, kterýž okny, dveřmi švihalšvihal, Ze všech stran je lízal, stihal, Panskou bolestně jím spálil kůži. Na dvůr, jako dříví, kládli je; Pálivost jím ohně bezpečného místa Jinde nedopřála –. Darmo se tam člověk kryje, Dědina kde celá vzteklým ohněm hoří. S strašným hřmotem se již kaštíl boří, 38 Přesmutná to pro rytíře hodina, Popelem již lehla celá dědina. Z města hojič o půlnocy běží Přímo k lidu, jenž vně popálený leží, Jejžto oheň, když se kaštíl bořil, Vysoptěným uhlím více zmořil, Raniv oudy jeho čitedlné, Byloť naříkání nevypověditedlné. Každý trnul hrozným strachem! Hojič spaleniny račím prachem Posypal a pacyenty zavezt poručil Do Krupiny, aby jich zde nemučil. Odjeli když ráno, přiběh spěšný posel K Žibřidovi s smutným psáním, Bez odpočinku jel za ním, Dohoniv ho kdesy v hustém lese Křičí na kočího: že list nese, Žibřid z nevolí řek: co pak chce ten osel? Z Královec byl Žibřidova statku, Tam měl rytíř dobrou matku, Kteráž večer věku svého Bezbožností dítek nešťastného Trávila tam v hořké žalosti Smutné dočekavši starosti. Před dvanácti roky synu odevzdala Dědinu tu, čehož pozdě litovala. 39 Tať mu psala: veškeren že jeho statek Přišel ohněm v smutný zmatek. Proti ZibřidoviŽibřidovi všudy nebe táhlo, Všudy hromy na něj práhlo, Ohněm mstilo z vysokosti Zlehčeného práva svaté ctnosti. Zatím rytíř dojel do Krupiny Hojit své y dítek spáleniny, Sotva den tam upěl s svými Nešťastnými domacými, Listové když došli z Polichna y z AbelověAbelově, V nichžto psánopsáno, „že na tomto rytířově Přeobšírném, krásném statku Vše jest v neslýchaném zmatku, Oheň z nebe padlý,padlý že tam panské domy Strávil, tam že tloukli neslýchané hromy, Ledovec že skoty, brávy krutě pobil, Mnohé domy vicher v špatný rům že zdrobil„zdrobil“, Když tak neštěstí se na neštěstí množí, Rytíř poznal prst v tom mocný boží. Největší zlé na něj ještě čekalo, Tichým krokem však se přibližovalo, Předávno se rytíř s Čechem pravotil, Než y v právě hrom proň rachotil. Pře se skoncovala k jeho neštěstí, Dovršila jeho neřesti. 40 Usouzeno, aby Žibřid Čechovi*) Veškerého statku polovicy odevzdal; NechtellibyNechtělliby, aby se mu mocý vzal. Spěšná pověst brzo zaletěla Do Vídně y do Budína, Do Tokaje, do TrenčínaTrenčína, VšeVše, co s rytířem se dálo, pověděla. Doběhli hned opatrní věřitelé, Zoubožených lidí trapitelé, Ržkouce: plať nám dluhy! Těch pak bylo více Nežli vlasů na rytíře hlavě, Vídeňským jen kupcům přemnohé tisýce Dlužen byl, a Tokajčanům Mnohem víc, y Budínčanům, A kdo říct vše mužemuže, komu –. Rytíř myslel, že mít převeliké dluhydluhy, Držet mnohé zahálivé sluhy, Slouží Pánům k znamenité slávě. Do panského svého domu Na věru vše kupoval, Ročně velikých sum půjčoval, Ouroků svým věřitelům neplatil, Lhůtné půjčky nevrátil; Z všech stran dotíráno naň, Víc se žádný neujímal zaň. ——— *) Čech byl pánem Levického Panství okolo r. 1488. 41 Krajská Vrchnost prohlasylaprohlásyla, By se hlůza věřitelů celá,celá V určitý den shromáždila, Práv svých dokázati měla. Brzo valili se věřitelů houffové S auscygli y obligatoři, S vtipnými y prokuratoři, Jenž práv jejich jasně dokazují, Než že přenesmírní byli dluhové, Ledva pořisk z seker dosahujídosahují. Nešťastný tu rytíř svlečen všeho Byl, jakž právo rozkazovalo, Do exekucý mu z jmění jeho Ani panské hnízdo nepozůstalo, Ani pro bezbožné jeho domacý, Přestala tu všechněm dřevní rekracý. Chudý rytíř se již zpamatoval, Špatných výstupků svých olitoval, Ale pozdě! tězkýtěžký trest již nésti Pro své hrozné musyl výstupky, Neměl ani bídné chaloupky, Do nížby byl mohl v zymě vlézti. Vyhnán z domu s mrzkých hříchů společnicý Léhat musyl na ulicy Ten, jenž v kaštíli svém na hedbavných peřinách 42 Hříšné rozprostíral hnáty, Žebře nyní po sousedních dědinách, Sotva měl již dobré šaty, Z bot mu vyhlédali patypaty, Měl v tom dosti kruté katy! Předtím v vyhledaných jídlech stkvostný, Půst měl nyní přežalostný. Zatím brzyčko ho zlostní synové Opustili, dva se stali vraždní lotrové. Karel rozpustilý tanečník, Matěj v krčmách válečník Dlouho po hornatém Liptově Zbíjíc oba krvavé mordy tropili, Bohaté y chudé krutě loupili, Na svadbě až potom Čertově*) Jati byvše, v těžkých železých Schválně posláni jsou do Bystřice, Kdežto, jakž se praví, na křížových pomezých Odplatu jim dali šibenice. Otec jejich bídný žebral v BystřicyBystřicy, Vedeni když byli městem ulicý, Hned se, poznavše ho, při něm zastavili, Otcy špatně namluvili ——— *) Svadba čertova sluje hora vysoká v Liptově. 43 Ržkouc: pse starý, pročs nás lépe neschoval? Proč sy z mládi synům folkoval? A tu hrozná proklínáníproklínání, Až všem vzhůru vlasy vstávali, Z zlořečenezlořečené huby vyštěkli, V tvář mu nectně plvali, Totě bylo hrozné potrestání! Nad nímž přítomní se velmi ulekli. Sňatá s šibenice poškrcených těla Kati čtvrtili, a na odivu lidu Na potupné koly spínali, Tisýcové dívali se na jich bídu, Výstrahu tu kazdákaždá duše měla, Všickni shruzou popravniště nechali. Nejmladší syn Vilím v Vídni v špitáli Zhynul, kdež ho zkaženého franckou nemocý Pro milosrdenství boží přijali, Tvář mu jedovaté rány Téměř zcela byli sežrali, Žádný v světě lék mu nebyl k pomocy. Bídu jeho hroznou nelze pověděti, Strach byl naň jen pohleděti, Každý říkal, že již u smrti jest brány. Často zlý syn otce zlého památku 44 Připomínal sobě s hrozným proklínáním, Často vzpomínal y na matku, Ale s rovným požehnáním. Zatím rány jeho když se rozjítřilirozjítřili, Na nejvýš ho spotvořilispotvořili, Umřel nešťastný zloch v hrozných bolestech, Nikdý neslýchaných neřestech. K smrti blízek otcy bezbožnému Po obšitníkovi vzkázal; „Že on jest ten lotr nešlechetný, „JenžJenž své děti řetězem bid svázal, „ŽeŽe jen mravu jeho hrozné porušení, „PřevracenéPřevracené dítek vychování, „BezstoudnéBezstoudné jim folkování,folkování „PřivedloPřivedlo ho do těch muk a pohanění; „NaNa něj že chce žalovati, „PředPřed trůnem když božím bude státi.státi.“ Nestydaté dcery rovný konec vzali. Chlipná Franca v pivné krčmě přebývala, Bez rozdílu s všemi psyce obcovala, Hříšný handel vedla s vlastním tělem. Všech přichlácholivši s nestydatým čelem Byloť srdce její nenasytedlné. Jednou s bojovníky Venušinými V nestoudnosti vycvičenými 45 Celé boží nocy hřešila –, Hrdinové rozrušení nevypověditedlné V jejím chlipném těle učinili, - - - - - - - - - - - - - - - Pěkná Běta menší viny Neměla. Tať s Marsovými syny Do pověstné Peště odjela. Dlouho s nimi hrala hříšná bujnice, Kaprála předc posléz svésti věděla, Jenž ji pouze pro velikou krásu Za bid společnicy sobě zasnoubil, Nevinnou svou duši tím jen zahubil. Nebo po nedlouhém času Jemu nevěrná se stala, Zvyklá hřešit cyzoložnice Hany pachat nepřestala. Její manžel hodině té zlořečil, V níž se jí byl darem prvním zavděčil. Byl již hrnec mastí navřel, Pachl níní, až se y v kusy rozrazyl, Často ji y profos do temnice zavřel, S ní však vlastní duši téměř pokazyl. Umělatě kunšty nešťastnými, Ržečmi, co med, lahodnými Svést y dobré lidi ulisnice lstiválstivá, Stříct se musyla ji každá duše živá. Ale míru nepravostinepravosti, Níž se nectně zhanobilazhanobila, Dovršiti pospíšila. 46 Dobrý muž ji snášel dlouho dosti, Prosyl, hrozyl, časem přísně trestal; Ale y on déle trpět přestal. Jednou v městě maje pilné pořízení, Odšel, a se v šenku vínem potužil (Hospodský mu dobrým posloužil) Pro tělatěla, jakž říkalříkal, posylnění; Ale, tuše cosy, meškání své skrátil, Při rozumu dobrém v kasárni se vrátil. V byt svůj vkročiv – jaké vidění? Milá ženážena v Venušině ležení Nestydatě s kýmsy cyzoložila; Než co suka mýdla toho zažila. Ondřej – jejímu tak muži říkali – Nad tím přenesmírně rozlícený, Zármutkem y hněvem rozhořčený Bez meškání vytáh veliký svůj meč, Prv než s lože povstali, Křížem rozťal muže cyzoložného, Udělal tak neslýchanou seč. Potok krve plynul z těla bujného. Bětu pak svou snad jen pokáral? Ne, ne! břicho její mečem rozpáral, Svinul krvavé vnitřnosti Na ostrý meč bez milosti. Oběma tak krátká chvíle Odměřila smutné cýle. Zatím Ondřej sám se poddal vrchnosti, 47 Na smrt odsouzený dostal milosti. Taktě krásná Běta smutný konec vzala, V Pešti zlá památka po ní pozůstala. Mátě její, jíž se celé tělo Nesčislnými vředy rozjítřelo, Ve Zvoleně u švagra sy chudého Utočiště vyjednala bídného. Na ní ve Zvoleně nemoc nevídaná, Ano nikde v Uhřích neslýchaná, Zjevila se, z jejího když těla Od hlavy až k patě zkaženého zcela Drobné mole v hrozném množství vylézali Z vředů, jenž se na zlé kůži vypukali. Přestrašný to následek byl hříchů! Tělo trest ten neslo,neslo za smilství a pýchu. Jako v stojaté a bařinaté louži Voda kyše, kazý se a hnije, Sotva žížnivý kdy pes z ní pije, Posléze pak hmyzu ohavného Milliony se v ní naplodí, Z nichžto každý tisýce zas porodí: Tak y smilství v lidském těle Krev a zdravé zafty kazý cele, Až v něm naposledy hmyz ten škaredý, An se pod kůží co v hnízdě vylíhávylíhá, Vředy, jenž se po veškeré kůži Vyhazují, v millioních vybíhá. 48 Neplatí tu flajstry klásti na vředy, Hmyz ten má zde byt svůj, v stojaté co louži. Posléz Žibřidova opuštěná ženažena, Na ulicy vyvržená, Válela se ve dne v nocy Nešťastnice bez pomocy, Dlouho lkala v hrozných bolestech, Až když žádaná smrt léku výborného, Z vody Léte strojeného, Žížnivé pít podala. Bolest její časná cele přestala; Octla však se v věčných neřestech. Starý ZibřidŽibřid dlouho s kabelí se vláčil, Dokud překládati hříšné nohy stačil, Potom v těle do kořen až opadlý, Suchotinami jsa bídně vychradlý, Pod starým, prý, plotem kdesy zcepeněl. Každý zdráhal se mu nocleh dáti,dáti Pro puch nakazytedlný, Žádné živé duši nesnesytedlný, Pod holičkým nebem musyl v zymě spáti, Až y mrazem naposledy zdřeveněl. Martin bratr jeho na dalekých cestách Zvyklý sylně v karty hráti, Chodit pilně po nevěstách, Ty pak od něj zlato, stříbro bráti, 49 Nesmyslný! po krk se až zadlužil; Neospalý trest však, jehož zasloužil, Za patami jeho přímo kráčel. Již se Martin v šarlát neobláčel, Těžkou nouzy trpěv, věřitelé sum svých žádali, A že platit nemoh, vše mu sebrali. Tu již přestal v plané karty hráti, Přestal stkvostně hodovati, Než že všecko v marném jmění skládal douffání, Upad bídník v hrozné zouffání, Nemoha již denně kratochvíliti, Bujné tělo krmit, Krásopaní sloužiti, Nabil pistol kulkou sylně, V čelo naměřil sy pilně, Oheň dal, a hned se mrtvý vyvalil, Zouffalstvím a vraždou víc se zakalil.