Arya.

Arya.
Tak, jako strmá řeka vvlývá A nejprudčejší vítr letí, Y času zemského nám ubývá, Jsme děti –, muži –, potom kmetikmeti. Jak mnoho z řeky časnosti,časnosti Již vběhlo v moře věčnosti! Ach! kdež jsou dnové naší mladosti, V nichž kvetli jsme, co krásné růže? Co snové, přeběhli nám v rychlosti, Zdaž který Král je stavit může? TenTen, jenž nám svitl k radosti Den, můž se zmrknout k žalosti. A zdaliž věku, zdaliž hodnosti, Zdaž zásluh šetří smrti kosa? Ach! ona stíná děti v mladosti, Král hyne, jako ranní rosa, Když k slávě běží hrdina, Aj zní: „že padl„!padl!“ novina. Teď na márách muž leží výborný, Jenž Bohu u oltáře sloužil, Jejž míle krášlil duch vždy pokorný, Jen po Ježíši stále toužil, Y zdaliž jest to jaký div, Že k němu šel, tu něnínení živ? 93 Zdaž nemá věrný slouha odměny Tam dostati, kde věčný jest Máj? Zdaž těžký kříž vzýt nemá proměny? Zdaž nám on cestu neklestí v ráj? O blaze snášejícým kříž, Když Bůh tu nakládá jim tíž. Zdaž na trninách růže nekvete? Zdaž rek se šrámy nehonosý? Zdaž se mu krásný věnec neplete, Když pro vlast těžké břímě nosý? Zdaž kdož ctně v boji skonává? Y svět mu pocty nedává? Jak hrozné podnikal Job trápení, Když Bůh ctnost jeho zprůbovat chtěl! Jak slavné bylo vynahražení Ran, kterých bolest krutou trpěl! O blaze ctnému Jobovi! O blaze Ježovičovi! Nu! nesme břímě kříže zmužile, Jenž posyluje naší víru, Jen trpmež vždycky nezasloužile, Neb vina vrší kříže míru, Y nám se věnec uvine, Když Bůh nás k sobě přikyne. 94