Poezie 2 (1807)

Díl druhý, Bohuslav Tablic

Diplomatická verze Ediční verze
Poezye. Od Bohuslava Tablice.
Díl druhý.
S povolením cýs. král. censury.
veVe Vacově 1807. u Antonína Gotlíba pryv. knihtlačitele.
[a] Vysoce Urozenému Pánu, Panu Michalovi Žarnocaymu Slavných Stolic Nitranské, Trenčanské, Liptovské a Turčanské Soudní Tabule Assessorovi, Panství Bráneckého Spoluvládaři, cýrkve Senické a Přítržské výborně zasloužilému Inšpektorovi, literního pak umění horlivému a povědomému milovníku, Pánu a Patronu mně laskavě příznivému.
Tobě, slavný Mecenáši, Libě zavnižzavzniž líra má, Do věnce nechť růže snáší Slávie Ti upřímá. Ten, jenž na bojiště táhne Nabroušený nesa meč, Zdali věnce nedosáhnenedosáhne, Krvavou když stropí seč? [c] Krutě hlavy lidem sráží, Nevinnou krev vylívá; Celý svět ho předce váží, Basníř o něm zazpívá. Zdaž Ty, ješto špatné bludy, Jak rek statný, porážíš Pravdou, železnými trudy, Na pověru nevražíš, Tyli méně zasluhuješ Krásných věncův, nežli rek, Ješto nad něj zvelebuješ Vlast svou, Nebi činíš vděk? [d] Ty, jenž v vlasti rozněcuješ Světlo božské moudrosti, Umění květ rozšiřuješ, Učené máš v vážnosti, Krásné štěpy Slavininy Štědrostí svou políváš, Zahrady tak Minerviny Urodnější činíváš. Tobě sluší růže snesti, Tobě písně zapěti, Tobě krásné věnce plésti, Tobě sloupy stavěti! [e] Chaterné přijm zpěvy vděčně Od vlastence věrného, Pamět Tvá kvést bude věčně U potomstva vděčného. poníženýPonížený služebník a ctitel Bohuslav Tablic.
[f] Předmluva.
Laskavé prvního dílu mých poezyí od mých milých vlastencův přijetí pohnulo mnou, abych s vydáním dílu druhého neprodléval, ale jej co nejdřívě do tisku odevzdal. Teď již vytlačeného svým milým krajanům podávám s tou důvěrností, že y tento díl s touž vděčnou myslí, s kterouž první jest přijat, přijmou, a ze zrůstu naší literatury spolu semnou se těšiti budou. Snažil pak sem se v tomto druhém dílu, tak jako v prvním, jméno učených a pro svůj milý národ a jazyk otcovský horlivých Slováků z propasti smutného zapomenutí vytrhnouti, a památku jejich u vděčného potomstva v požehnání zachovati; přitom pak básněmi větším dílem původně složenými mysl krajanů svých vyrazyti, a je spolu k milování národu a jazyka svého otcovského podlé možnosti podnítiti. Jak mnoho na této cestě, mých a ostatních horlivých a k psání kněh se přičiňujícých Slováků snažností, naše literatura zýská, toho, ne- [g] Předmluva. moha se do budoucnosti nahlédnouti, božské všudy všecko řídícý prozřetedlnosti, kteráž tak nad naším, jako nad jinými národy bdí, a dříve aneb později k květu mu dopomůže, k rozhodnutí zanechávám. Mně dosti k velikému potěšení to poslouží, jestli y vydáním těchto básní zarostlá cesta česko-slovenské literatury v naší milé Slávii poněkud se proklestí a přímější učiní, a láska k naší výborné otcovské řeči a literatuře v srdcy mnohého studeného Slováka obžive. Bůh dejž, aby se tato toužebná všech dobrých vlastencův žádost v plné míře naplnila. Psal sem v Kostelních Moravcých dne 20. Ržíjna Léta Páně toho, kterého
DokonaL CtnI Foks, a reInštI zpIkLI se NěMCI.
Spisovatel.
[h] Obsah dílu IIho. Str. Paměti Cžesko-Slovenských BasnířůvBásnířův, aneb Veršovcův, kteříž se buďto v uherskéUherské zemi zrodili, aneb aspoň v Uhřích živi byli. Ostatní skladateleskladatelé zpěvů století XVIIho.XVII. Martin Kruzyus.I Ondřej Radič a Petr HrabovskýHrabovský.III Adam Plintovic Varhaník Žilinský, a Jeremiáš Lednický.VI Michal Láni Kněz Vrbovčanský.VI Danyel SydoniusSydonyus Trstenský Kněz v Liptově.VIII Danyel Kerman kněz Turoloucký.X Cena zpěvů Básnířův stoletíStoletí XVIIho Slováckých.XII Skladatelé zpěvů století XVIIIho.XVIII. Matěj Bél.XII Danyel Kerman Superyntendent.XX Jiří Ambrozyus Superyntendent.XXXII Jan Lovčáni Kněz Tomášovský.XXXVII Pavel Jakobei Kněz Modranský.XLIII Samuel Hruškovic SuperyntendentSuperyntendent.XXXIXXLIX Jan Bohumíř Ertel.LII Matěj Bodo, Sl. Gemerské Stolice Soudní Tabule Assessor.LIII Jan Blázyus starší Kn. Trenčanský.LV
[i] Obsah. Str. Jan Blázyus mladší Kn.K. Velko-PalužskýPálužský.LVIII Jan GlozyusGlózyus Pondělský.LX Pavel Doležal.LXII Jan Chrastina učitel dítek v Prešporku.LXVI Matěj AugustyniAugustini.LXX Danyel Stránský.LXXII Martin Lauček.LXXII Pavel Tešlák Kn. Oroslanský.LXXVIII
Poezye. Lubinský z Lubiné a Rozyna Milovská.3 Jakub Žibřid z ŽibridovaŽibřidova.13 Kolozpěv při pití ocelivého punče.50 Csövár. Hrad Raškův.56 Na smrt Alžběty Mayerové.66 Pláč starce.68 Učená Panna.71 Oves vyhynulý.72 Společné k radosti se probuzování.74 Elegie na smrt D.D. P. Pavla Ježoviče.77 Arya k pohřebu Ježovičovu složená.93 Na odchod U. P. Zuzany Laučekové a její téhož jména dcerušky ze Skalice.95 Zlaté Poutko.101 Probuzení k trpělivosti.108 Chvály boží.110 Píseň svadební.111
[j]
Paměti Cžesko-Slovenských Básnířův, aneb Veršovcův, kteříž se buďto v Uherské zemi zrodili, aneb aspoň v Uhřích živi byli.
Ostatní skladatelé zpěvů století XVII.
§. 1. Martin Kruzyus.
Martin Kruzyus byl rodem z Cžech z Bukova, jenž mnohá vystál v vlasti své přenásledování, byv rozličným školám v Cžechách představen. Naposledy z vlasti vypuzený, do Lešna Polského se vystěhoval, kdež přes 9. let školu učil, odtud těžkým losem ssoužený do Bardiova přešel, a brzo [I] od Prešovanů knězem tří vesnic ustanoven byl. R. 1638 na kněžství byl posvěcen, a téhož roku byl již v Kakašovcých knězem. Kdyz Jan Wéber Apatykář Prešovský své amuletum t. j. Zprávu krátku a potřebnou o Moru v Levoči u Vavř. Brevera r. 1645 v 12. vydal, své svegruši ji dedykovav, náš Martin Kruzyus představil této knížečce veršíky podepsav se, jakz níže se můž spatřiti: Minister Kellemesiensis. Ty pak veršíky jsou následujícý:
Když Smrt, Mars v uherské zemi Střelbou svou lid hubí, pléní, Wéber, z lékařské zbrojnice Střelby mocné na tisýce Zvlášť proti smrti stavíte, A střelbu její kazýte. Smrt za to se rozhněvala, Štůs domu vašemu dala. A však y hned ustoupiti Musyla, y dále jíti. Posavád lékařství vaše Nemocným prospěšné zdá se. Y zdravím slouziti chcete, Jímž knihy dobré píšete. Již chcete y zelinami Nás hojiti y knihami, Y z zelin y z kněh nemalou Budete míti pochvalu. II A když nemocným sloužíte, Y zdravím tak, jakž umíte, Nemocným, zdravým budete Milý y na druhém světě.
Martinus Crusius Ecclesiae Kellemesiensis minister.
Y sám Jan Wéber Apatykář Prešovský takto za předmluvou veršuje:
K čtenáři.
Co Staří o moru psali, Co za lékařství dávali Proti moru, teď v krátkosti Předkládá se a v sprostnosti. Ač ne všem vděčné to bude, Snad y hanění neujde, A však Staří pravdu mají, Všechněm nám jí podávají. Protož Starých drž se stále, Jedenkaždý a s tím Vale.
§. 2. Ondřej Radič a Petr Hrabovský.
Ondřej Radič byl Munkačské tvrze, aneb pevnosti Kommendant, jenžto v dvojím této tvrze obležení hrdinské doká- III zal zmužilosti. Důležitějších o něm zpráv nemám. Jemu se připisuje v cytaře Tranovského ona ranní píseň: ach přenejdobrotivější &c. Petr pak Hrabovský z Hrabova byl Hradu a Panství Budetina v Trenčanské Stolicy Zprávce, muž času svého převzáctný, náboženství a škol, zvláště pak školy Bardiovské, znamenitý nápomáhatel. Jeho pracý a nákladem vyšla na světlo knížečka: „Manuale Latino Hungarico-Slavonicum ad praxin pietatis ordinatum ac ex variis devotionum Libellis collectum opera & sumtu Generosi ac Nobilissimi Domini Petri Hrabowszky de Hrabova, Arcis & Bonorum Budetin Praefecti, &c. Viri pientissimi, de Ecclesiis Evangelicis, notanter vero de Schola Regiae ac Liberae Civitatis Bartphensis optime meriti. Typis Mandatum Bartphae. Excudebat Georgius Sambuch 1663. in 12„ 1) Latinské modlitby (mimo Martina Wagnera Superyntendenta, jeho bratra Ržehoře, Linharda Wagnera Bardiovského Kněze, Samuele Kesnera Bratrstva Lublovského Staršího, Pavla Kraye Moravana, cýrkve Bardiovské Sloven. Nacý kněze, ——— 1) První vydání této kníhy vyšlo také v Bardiově 1657. u I. Klösa. IV a E. S. všech v latinských verších, na 6. listech s tytulním, gratulacý) 118 stranek zaujímají. Uherských modliteb můj exemplář v sobě neobsahuje. Slovenských pak jest tento tytul: „Poklad duchovní z modliteb nábožných nedělních y každodenních shromažděný, k vůli všem pobožným jmenovitě urozeného a pobožného Pana Petra Hrabovského z Hrabova &c.„ ostatní díl tytulního listu v mém exempláři scházý. Tato knížka obsahuje v sobě na 352. stránkách modlitby v samých rýmých, z nichžto jedné novoroční litery G. S. S. představeny jsou, bezpochyby jméno skladatele jejího vyjadřiti majícý. Hned za ní následuje píseň za Ščastný Rákoš L. P. 1655.„ kterou, zdaž Hrabovský aneb někdo jiný složil, jistiti nemohu. Jeden z veršův nepočítaných této písně takto zní:
Tatara, Turka, také Muškovíty, Na uzdě zdržuj y jiné zlosyny, Ať tvé Křesťanstvo vojnami nezhyne, Prv než svět mine.
V §. 3. Adam Plintovic Várhaník Žilinský, a Jeremiáš Lednický.
O prvním po mnohém učených mužův naň se dotazování, nic sem zvěděti nemohl, mimo to, že okolo r. 1650, byv výborný Muzykář, v Žilině Varhaníkem byl. Protokol Trenčanských cýrkví, žádné o něm zmínky nečiní. Od něho nacházý se v Cytaře Tranovského 10. písní, z nichž 5. jest původních, ostatní pak z německého M. Kryst. Kaymanna, Jana Franka, Zygmunda Wayngertnera, a Alberta Markgraběte Brandenburského, jedna pak z Polštiny, jsou přeloženy. Jeremiáš pak Lednický jeden z Radních Pánů Sv. Kr. města Levoče, živ byl okolo r. 1672. († 1685.) Byl syn Jiřího Lednického nejprv Žilinského Kantora, potom Vařínské školy Rektora, zatím pak Dyakona aneb Kaplána cýrkve Veličnanské v Oravě okolo r. 1633. Od něho máme 23. písní, z nichž 14. jest původních.
§. 4. Michal Láni Kněz Vrbovčanský.
Byl Jana Bolešovského Faráře syn, a Pavla Dyakona neb Kaplána Di- VI váckého, zatím pak r. 1673. Velko-Uherčanského v Tekovské Stolicy kněze bratr. Liternímu umění se vyučil ve vlasti a v Tubinku, kdež 2. léta pobyl. Navrátiv se, stal se Rektorem Skalické škoyly r. 1668, ale po dvou letech, roku totiž 1670. dne 1ho Cžervna byl skrze M. Martina Tarnocýho Superyntendenta v Divácých na kněžství do cýrkve Vrbovčanské posvěcen. Odtud opět po dvou letech nepříznivými okoličnostmi přinucený s Janem Michalidem Skalické cýrkve knězem a s nekterými jinými muži do německé země se vystěhoval. Tam s Pavlem Májorem školy Ilavské Rektorem Frankský a Švabský kraj prošed, ve Wircpurku y s svým tovaryšem do vězení se dostal, v němž s oběma tvrdě nakládáno. Přopuštěn odšel do Slezka, zatím do Lužic. V Žitavě se zdržujícýho čeští v Gebhardsdorfě bydlícý vyhnancy r. 1678. za kněze povolali, kdež až do r. 1686. sloužil. Potom však dostav od cýrkve Vrbovčanské povolání, do své vlasti se navrátil, a tuto cýrkev do smrti řídiv okolo r. 1708. skonal. Tento muž se veršovstvím v svém vyhnanství také obíral, kteréž mu, jako mnohým jiným, trápení jeho ulevovalo. Od něho nám pozůstal: „Jana Eychorna VII duchovní zbraně, y pokladův věčných pokojík, přeložený skrze Láni Michala Vrbovskýho (ve Vrbovcých byl, ne ve Vrbovém kněz) v Uhřích, nyní v Gebhardsdorfě Cžeských exulantů kněze. IV. Díly 1682. 1683. v 12. 1718. 8. 4. Díly. V této kníze se mnohé modlitby ve verších nacházejí.
§. 5. Danyel Sydonyus Trstenský Kněz v Liptově.
Byl rodem z Moravy z Přerova. R. 1635. byl do Liptova do cýrkve Trstenské povolán, byv ze své vlasti vypovědín. Cestu jakožto z vlasti již vypověděný konaje, na loupežné vojáky natrefil, z nichžto jeden vytáhna meč, když Sydonyus ránu, pravou ruku nadloživ, odvrátiti chtěl, téměř všecky prsty oubohému uťal, takže jen ukazovatelem a palce polovicý péro v psání zatím vedl, ale však, jakž Burius Krupinský jeho kmotr v Drobtech svých připomíná, dosti zřetedlně psal. Okolo r. 1640. z cýrkve Trstenské do Grenické cýrkve v Spiši povolán byl, kdežto r. 1645. na morovou ránu, která tehdy mnoho y kněží y jiného stavu lidí usmrcovala, umřel.
VIII Že y tento muž verše skládal, dá se z Cytary Tranovského vydání 3ho znáti, ku kterémuž verše své připojil, a tyť, poněvadž z pozdnějších vydání vypuštěny jsou, nebude snad věc zbytečná zde pro milovníky veršovství napsati. Jsou pak tyto:
Na Kancyonál tento. GEnžbys rád člověče, vděčně Oslavoval Boha věčně, Radímť, chystej se zde k tomu, GIstý bývej v božím domu Usazuj se při učených Spívati vždy uč se od nich, Teď máš Kancyonál hodný Rád vněm čti po všecky své dny. Ach y z něhoť v den soužení Nabudeš k nebi toužení, Odženeš ďábla z domu ven, Smrdíť mu nábozná píseň! CYngával tak David svatý, U Soule, zmizl Duch klatý. Tohoť kunštu následovník, Ej teď jest Boží služebník SSIpy satanské zavrácý Na zpět touto svatou pracý, Spěvy uzitečné složil, Každý hleď, abys jich užil, Y zde, y tam Bohu sloužil. Daniel Sidonius in Ecclesia Trstinensi Minister.
IX §. 6. Danyel Kerman kněz Turoloucký.
Byl narozen v Přivizy z otce Jana Kermana toho času Přivizské školy Rektora 2) matky pak Anny Paulinich. Dokonav běh školský r. 1650. dne 17. Unora skrze Dubrávia Superyntendenta na kněžství byl posvěcen v Senicy pro cýrkev Blesovskou (Belesz). Odtudto byl do Mijavy povolán, kteréž povolání y přijal, ale r. 1659. skrze H. Františka Nádašdiho z této cýrkve byl vypovědín, kterýž y chrám evanjelický odňal; roku však 1661. obdržel povolání do Boboty, kteréž y přijal. Odtud po některém čase dostal se za kněze do Motešic, roku pak 1663. do Sadku (Csizik) vsy Nitranské Stolice, ale téhož roku odtud za příčinou vpádu Tatarského do též Stolice y s těhotnou manželkou svou utíkati musyl, na kteréžto ——— 2) Tento Jan Kerman byl nejprv kněz v Motešicých, potom v Fraštáku, zatím v Podolí (Leßete) tak v Čachticých a naposledy v Dřítomé, kdež r. 1646. 7ho Cervna zemřel. Jemu nastoupil Samuel Kerman vlastní bratr Danyele Kermana Superyntendenta. X cestě manželka jeho Danyele syna, zatím pověstného Superyntendenta porodila. R. 1664. stal se na Turelouce knězem, ale y odtudto po vzetí chrámu evanjelického, při němž y usmrcení Jana Baršoně Protonotáře dosti nešťastně se přihodilo, do vyhnanství jíti musyl, a až do r. 1683. se pokrýval, kteréhož však roku opět se na Turoulouku navrátil, kdež y roku 1687. skonal. Byl on muž neobyčejné sýly těla, jakž y syn jeho Danyel v vypsání živobytí svého otce, kteréhož v rukopisu pozůstavil, vypravuje. 3) Od něho v Tranovského kancyonálu jediná píseň: „Kryste dobrý Pane„ se nacházý. ——— 3) O jeho sýle neobyčejné to se připomíná, že při příležitosti česání ovoce s stromů, dospělého a velikého muže na řebříku stojícýho od jednoho stromu k druhému podlé líbosti překládal, a příliš veliká břemena velmi lehce zdvíhal y odnášel.
XI § 7. Cena zpěvů Básnířův Století XVIIho Slováckých.
V poetském ohledu na větším díle tyto zpěvové malou cenu a platnost, mají, vyjmouc písně Nudozerynovy Eliáše Lániho, Joachyma Kalinky, Jiřího Tranovského a Adama Plintovice, kteréžto nad jiné lepší jsou. Větším dílem pospolitá a obecná, a z husta, jakž to y tehdejší věk sebou nesl, mistycká myšlení, prostočistá a pouhá někdy proza, rýmem, na větším díle planým, nedbale přiodíná, jsou jejich charaktery aneb znamení. Onen duch, který člověka, od země jakoby vzhůru pozdvihuje, málo v které z nich věje, odkudž ani v srdcy člověka, když je zpívá, nebývá onen oheň náboznosti zazžen, který tak velmi vzdělání duše nápomáhá.
Skladatelé zpěvů století XVIII.
§. 8. Matěj Bél.
Hned z počátku tohoto století povstali mezy Slováky znamenití muži, kte- XII říž literatuře česko-slovenské, jakžkoli se jim veliké překážky vstříc kládly, horlivě nápomáhali, jejichžto požehnaná památka až po dnes ve vlasti naší, zvláště mezy Slováky, míle kvete. Mezy nimi hlavní byl Matěj Bél, kterýž se až do dnešního dne na obloze literatury vlasti naší uherské, tak jako na nebi hvězda prvního řádu neb velikosti stkví, nad nějž sotva ještě učenějšího a spolu příčinlivějšího muže vlast naše zrodila. Byl pak narozen v Očové dne 24ho Března r. 1684, z otce Matěje, matky pak Alžběty Cesnakové. Prvním počátkům literního umění v domacý Očovské škole se vyučil, a poněvadž školní Učitel vyborné při něm dary znamenal, dal y s jinými muži rodicům tu radu, aby jej do škol vyšších vypravili. Tito tedy jej do Lučence vyslali, kde toho času František Bulovský z Dulic školu pro zemanské dítky byl založil. Tu od svých prostopašných spoluučedlníků nebezpečně v hlavu raněný, aby takovým nešťastným příhodám vyhnul, do Kalinovské školy odešel, kdežto onemocněv domů se navrátil. Vyléčivše ho rodičové, vypravili jej do Dolní-Střihové, kdež za dva roky v literním umění pěkně prospíval. R. 1695. dostal se do B. Bystři- XIII cké školy, kdež ho Jan Pilařík učil. Po půldruhém létě, chtě se v němčině lépe pocvičiti, odjel do Prešporka, nebyv ale s touto školou, ana byla klesla, spokojen, r. 1700ho do Wesprýma se odebral, kdež se v uherské řeči cvičil. Po roce s synem jakéhosy zemána do Pápy odjel, odkud opět se do B. Bystřice k svým předešlým učitelům k Buryusovi a Piláříkovi navrátil, kteříž jej hebrejské a řecké řeči y jiným uměním vyučili. R. 1704, když Rakočtí B. Bystřice dobyli, odjel do Háli Magdeburské, kdež u Braythaupta mravní Teologii, u Antona polemice, u Frankeho uvedení do písem S. Starého Zákona, u Michaelisa řeči hebrejské, u Raynbeka hebrejské akcentuacý, u Trybechova řecké řeči, u Budeusa Filozofii, u Tomázyusa právu přirozenému, u Ludvíka právům zemským a u staršího Stryka právům cýrkevním se učil. Po dokonání běhu akademického dvojí obdržel povolání, do B. Bystřice, y do východního Fryslandu, ale horka nemoc, do kteréž upadl, odchodu jeho překážela. Ozdravěv, radou Opata Braythaupta do Klosterberku u Děvína (Magdeburg) odešel, kdež klášterskou školu učiti pomáhal; poněvadž ale Bystřičané opět ho povolávali, tedy r. 1708 přijav toto povolání, do své XIV vlasti se navrátil, a navracuje se domů, v Berlíně a ve Vratislavě s Učenými se obeznal. Když do B. Bystřice dojel, hned jej někteří Páni Knížeti Rakocýmu za dvorského kazatele poroučeli; on ale stal se Konrektorem školy, a pomocníkem ouřadu kazatelského, na který ho Štěpán Pilařík Superyntendent posvětil. Po smrti nejstaršího při Bystřické cýrkvi kněze, stal se kazatelem u S. Alžběty 4) byv spolu y Bystřické školy Rektor, kteréžto rektorství y po ——— 4) Paměti hodné jest, což se o Bélovi jakožto Bystřickém knězy vypravuje. Musyl totiž jednou podlé povinnosti svého ouřadu jednoho kuruce, aneb Rakocýmu sloužícýho vojáka od cýsařských chyceného a k smrti odsouzeného na popravu zprovázeti. Což když učinil, a nešťastného toho člověka podlé vší možnosti potěšoval, obžalován jest u Haystéra nejvyššího cýsarského vůdce, v B. Bystřicy toho času se zdržujícýho, žeby zločincy takových potěšení byl podával, z jakovýchžby se dobrým právem zavírati mohlo, že Bél s Rakocým drží, jemu přeje, jeho prospěchu hledá, cýsaři pak nevěrný jest. Dokládá se, že toto obžalování tak fortelné bylo, že mu Haystérus uvěřil, a Béla jakožto odbojníka a cysaři nevěrného na smrt odsouditi umínil. Zvláštním ale XV vzetí evanj. kostelů zadržel. R. 1710. dne 8ho Ledna zasnoubil sobě Zuzanu Hermanovu, r. 1714. přijav rektorství prešpurského gymnazyum, kteréž s pojednáním de ludo bene ac prudenter instituendo, aperiendoque začal. R. 1716. měl povolání do Šťávnice za prvního německého kazatele, ale poněvadž Prešporčané ho zdržovali, slíbivše mu u sebe fáru, tedy y dále v Prešpurce zůstal, kdež potom r. 1719. v Neděli XIV. po S. Trojicy v skutku se stal Sl. B. Kazatelem. Ouřad Kazatele při prešporské německé cýrkvi 30. let s velikým požehnáním božím konal, až do r. totiž 1749, v kterémž, dne 29. Srpna, život svůj cýrkevních y literarních pracý plný dokonal, byv oud Londynské, Berlínské y jiných učených společností. Z jeho osmerých dítek sotva jacý potomcy jsou živi, mimo pověstného Wi- ——— řízením božím se stalo, že kdosy z důvěrných Haysterových přátel, jenžto Béla dobře znal, a jeho sobě vysoce vážil, zvěděv o té věcy, s Haystérem o tom promluvil, Bélovu y obšírnou učenost, y znamenitou cýsaři oddanost a věrnost schválil, a tím způsobem Béla z největšího nebezpečenství smrti, kteréžto ortel již naň měl uveden býti, šťastně vychvátil. XVI Wittenberského hystoryka Šreka, jenžto jest vnuk Bélův, z jeho dcery Eufrozyny, kteráž se za Wolfganga Šreka Vídenského kupce byla vdala –, ale y tento dětí nemá. Živ jest ale, a bude náš Bél v svých spisých y po mnoha stoletích, y tehdy ještě živ, když z nynějších mnohých a slavných rodů ani památky nepozůstane. Horáni, kteříž jeho život vypsal v díle I. str. 251 takto jej opisuje „byl muž prostřední postavy, těla něco subtýlného, mocý k vykonávání pracý stálých, tváři podlouhlé, čela vysokého, nosu orličího, řeči líbezné, očí bystrých, vlasů, než ošedivel, požlutlých. Srdce pak byl upřímého a příjemných mravů. Při něm se v štěstí vlídnost, v neštěstí stálost zjevovala.„ Byl pak Bél největším veškeré, zvláště pak vlastenské literatury přítelem, psav knihy ve všech řečech, které v uherské zemi v užítku jsou. Obšírné poznamenání jeho spisů nalezá se v Klaynově výš cytované kníze, v kterézto se y život Bélův v díle II. str. 38–54 vypisuje. Své mateřské řeči, v níž y listy Slovákům psával 5) hor- ——— 5) Jeden takovýto list Bélův y v mých rukou se nacházý. XVII livým byl náš Bél milovníkem, jejímuž rozšíření a zvelebení celý čas svého dospělého věku příčiňlivě nápomahal. Y svým nejmilejším krajanům Slovákům pěkných památek pozůstavil vydav následujícý knihy: 1. Biblí S. v Hále Magdeburské r. 1722, na kterémž vydání on a Kerman společně pracovali. Bél pak předmluvu k němu složil. 2. N. Zákon v Hále u Štěpána Orbana r. 1709 kterému též pěknou předmluvu představil. 3. Jana Arnda Rajskou Zahrádku L. P. 1720. v 12. str. 624. a 4. registra. 4. Liber memorialis latinitatis probatae & exercitae Christophori Cellarii, hungaricis & bohemicis sententiis ac proverbiis, atque indice instructus. Lipsiae in 8vo maj. 5. Flos medicinae scholae salernitanae. Posonii 1721. On se y veršovstvím obíral. Matěj Bodo v knize své: Zvuk evanjelium věčného a t. d. (Viz níže §. 15tý) jednu z písní Bélových nám zachoval. V mých pak rukou nacházejí se svadební Bélovi verše, kteréž pod tímto tytulem vytlačiti dal: „Přátelstvím Hygey s Teologii tovaryšstvím, Herrmann Leidenfrostské svadebné vesselí, které roku XVIII 1726 dne 8ho Ledna slavné svěceno bylo, ozdobiti chtěl nových Manzelův Bedlivý Ctitel (t j. Mathias Belius Compater byl zajisté Hermanovských dětí krestným otcem) v Prešpurce u Jana Pavla Royera na archu vytisknuté. Na průbu veršovství Bélova jedna y druhá štroffa zde se klade:
Dvě sestry pod nebem jsou velmi spanilé V kráse, též y v ctnostech příliš ušlechtilé, Jest obydlé jejich společně tak milé, Že se rozloučiti nechcý žádné chvíle.
Začali se o těch Učení smlouvati, Otázku rozumem svým rozvazovati; Mohlliby někdo jednu znich pojati, Tovaryšství zruše druhou zanechati.
Mnozý lékarové Hygeu milují, A Teologii málo považují, Odtud zajisté jde, že se usylují Těch (ty) nazpět táhnouti, jenž ji oblibují.
Než Aesculapia kteří sobě váží, A s jeho potomky tovaryšství drží, Tak sobě zvolují Peonové zboží, Že je Teologi velmi vděčně množí.
Neb bez té známosti kdo může poznati Příčiny nemocy, neb zlé rozeznati: XIX Kdo stvoření božské hodně prohlídati, Tajnost přirození kdo může vypsati?
Často lékař musý s těmi obcovati, Jenž obyčej mají Boha zapírati, Těch aby jak Křesťan mohl uzdravovati, S lékařstvím modlitbu má svou spojovati.
Příklad toho Lucas Caesarius slavný Nech jsou Zenobius, Antiochus mravný Ty sám Pane Herrman zjevný buď v tom svědek, Jenžs ty sestry líbil, co s nimi zvázaný. &c.
§. 9. Danyel Kerman Superyntendent.
Otec jeho byl svrchu připomenutý Danyel Kerman Turoloucký kněz, matka pak Anna, Danyele Masnýcya, kněze Kostolnenského dcera, z níž r. 1663 v Mšeně, když s mužem před Tatary utíkala, narozen byl. Liternímu umění se nejprv v Sobotišti učil, kdež toho času Martin Novák Rektorem byl; zatím ho rodičové do Ilavy poslali, kdežto ho Pavel Májor, potom do Trenčína, kdež jej Jiří Holvajd, r. 1665 z Přivize tam povolaný Rektor, učil. Když jeho otec do vyhnanství jíti musyl, te- XX dy syna svého do Obdokovec (Nagy-Bodók) poslal, kdežto se u dvora Sv. Pana Jiřího Beriniho, jenž dítkám svým pryvátního učitele držel, v literním umění cvičil, zatím pak ke dvoru P. Ujffalušího, a jeho v Divácých bydlícý dcery P. Jana Seliniho vdově přešel, kdež ho Láni, Beláni, Važan, a Zelenka s velikým prospěchem učili. Roku 14ho svého věku vypravil se do Vratislavy, kdežto ho M. Martin Hanken a Melicher Waisen učili. Odtud do Lipska odšel, kdež Šercerův a Albertiho učedlníkem byl. Roku 18ho svého věku přestěhoval se do Wittenberka, kdežto až do r. 1683 Dayčmana zvláště poslouchal, pod jehož zprávou potom y dyssertacý aneb pojednání de vocatione ministrorum Ecclesiae vydal. Po svém z německé země do vlasti se navrácení stal se Rektorem v Ilavě na místo svého učitele Pavla Májora r. 1683. Po vzetí chrámu Ilavského, když se škola rozprchla, stal se Mošovským Rektorem. Po smrti svého otce šlakem poraženého r. 1607 od Turoloučanů povolání obdržel, byv skrze Jakuba Zabelera Superyntendenta a kněze v Bardiově dne 28ho Cžervna posvěcen. R. 1690 stal se knězem v Mijavě, kdež až do r. 1700 v pokoji zůstával, jat po- XXI tom skrze Jiřího Erdédiho v zámku Čachtickém ostříhán byl. Odtud vyvázev do Wittenberka odešel, kdež tlačené svědectví své statečnosti, aneb komendacý obdržel, zatím do Berlína odjel, kdež y dvoru v známost přišel. R. 1704 když vojna kurucká (tak se jmenuje vojna mezy Františkem Rakocým a Leopoldem Velikým vedená) propukla, do vlasti Mijavy se navrátil, a v několika dnech roku totiž 1705 dne 22 Listop. povolání do Žiliny obdržel, r. 1706 v neděli Jubiláte na sněmě Ruženberském byl za Superyntendenta od shromážděného na témž sněmě rytířstva zvolen (za kterou příčinou těžce sobě nad tím kněžstvo v listě Štěpánovi Pilaříkovi Šťávnickému psaném stěžovalo) a tamž od Štěpána Pilaříka Superyntendenta v Šťávnicy, inštalován, kteřížto sněm on potom svou důstojností řídil. Zatím byl od R***ho k K***vi XII. poslán, aby mu důležitosti náboženství evanjelického poroučel, kterýž ale byv sám nešťastný v bitvě u P***, kamž ho až Kerman sprovázel, nic svým jednověrcům pomocy nemohl. Kerman tedy do Uher se navrátil, okolo r. 1711. praporce Kurucův posvícel a až do r. 1731 v Mijavě sloužil, a jak svou, tak y jiné okolité evanjelické cýrkve, Přítrž- XXII skou, Turolouckou, Vrbovčanskou, Krajnanskou, Bzynskou dlouho svou opatrnou prozřetedlností y podarováním, kteréž rozličným pánům činil, zdržoval. On mezy všemi učenými Slováky tohoto století největších zásluh na literatuře slovenské nabyl. Jakžkoli zajisté pracemi svého ouřadu zaneprázdněn byl, předce ustavně knihy spisoval, ač y všech pro těžkost těch bouří plných časů vytisknouti dáti nemohl. Jsou však předce následujícý jeho spisové vytištěni: 1. Actus inaugurationis vexillorum to jest, posvěcování zástav, když P. Urbanus Celder P. Rakoczy Ferenca jednoho regymenta Obršter vojenskou expedycý konati maje osm nových zástav do chrámu Žilinského přinesti dal. 1707 v Březnu učiněné. Vytištěné v Žilině v Impressý Dadanské skrze Wilhelma Kaudera. 2. Kniha života t. j. Ržeč Zjev. S. Jana kap. III. 5. v pohřebním kázání nad Panem Janem Dadanem meštěnínem Žilinským, též Kněhtlačitelem držaná. v Žilině 1704. v Impressý Dadanské skrze Václava Krolopa. 3. Dvojí Katechysmus Učení Křesťanského pro mládež větší y menší v otázky a odpovědi uvedený, nyní pak XXIII skrze nejznamenitější řeči písma svatého vysvětlený s připojeným Symbolum Atanázyovým s modlitbami a písněmi nejznámějšími, nejpotřebnějšími a nejpochopitedlnějšími. Vytištěný L. P. 1738. v 12 v Uherské Skalicy 1782 v 12. str. 467 a registr. 4. Agenda ecclesiastica slavonica t. j. Práce cýrkevní, kterou evanjeličtí kněží a učitelové v Království Uherském při službách božích vykonávají. s. l. 1734 Tištěné pod zprávou Jiřího Ambrozýho Superyntendenta, když Dan. Kerman již v žaláři seděl. 5. Anti-Dubnicay. Manhu? Co jest to za mannu skrytou, kterouž P. St. Dubnicay plebán Teplanský na světlo vydal s. l 1718. 6. Biblí Svatá t. j. všecka písma svatá starého y nového Zákona v Hále Magdeburské 1722. Na tomto vydání Kerman a Matěj Bél společně pracovali; vydali pak tuto biblí nákladem Slézského Hraběte Jindřicha Erdmana Henkela z Donnersmarku, ač již r. 1682 Svobodná Paní Kateřina Sydonia Revayova, Matyáše Ostrožita manželka outraty k podobnému biblí sv. vydání přislíbila. V rukopisu po něm pozůstaly mezy jinými tyto knihy:
XXIV a) Rudimenta Grammaticae Slavicae, quibus primum literarum affectiones, deinde recte legendi, inprimis autem scribendi ratio, praeterea Declinationum & Conjugationum conspectus, nec non succincta constructionum, rhythmorum & carminum methodus traditur, in gratiam Slovaciorum, lingua Slavico-Bohemisante utentium, eandemque excolere volentium concinnata. Kniha k vytlačení přihotovená. b) De Slavorum origine dissertatio e ruderibus historiarum eruta. M. S. Str. 59 v 4tu. Ostatní jeho latinské knihy a rukopisy viz v knize P. Sam. Klayna Nachrichten von den Lebensumständen und Schriften ewangelischer Prediger in Ungarn. Leipzig und Ofen. 1789. v díle IIém str. 314 až do 323. Obzvláště rád se Kerman veršovstvím obíral, verše podle latinské prozodye příkladem Benedyktiho z Nedožer skladaje. Na průbu se z jeho hexametrů zde ty kladou, které k tomu cýli byl složil, aby Matouše Michaloviče Světlonosu 6) byli představeni: ——— 6) Celý tytul této knihy v rukopisu zůstalé jest tento: „In nomine Jesu! Světlonos Cžeský
XXV Chvála budiž tobě náš předobrý Bože z tak velikého Dobrodiní, že neklesl náš y do konce jazyk. Náš jazyk obzvláštní, starodávný dosti, Slovanský, Jenž jazyků plodná jest v světě mátě jiných. Cžeský, chorvátský, russký, polský y moravský, Bulgarský, Srbský jsou z něho, jsou y jiné. Jest mezy šesti jazyk nejhlavnějšími, Slovanský, Cýsařským poručen vážně je v bulli synům Však čím slavnější byl, y jest, tím více zanedbán, Mámu řeči písmem dítky převýšily svou. Od dítek bxby se mámě jazyk mohl sostřiti Matouš Michalovič 7) krajanům svým přeje Světlonosem. Dejž jemu Bůh, aby své užitek mohl shlédati práce, Všech světlou cestou jíti potomně viděl. ——— cestu do češtiny ukazujícý, t. j. ukázání sumovní, jak se jazyk český má právě čítati, vyříkati a psáti: zpravený pro národ Slovenský v Uherské zemi bydlícý, z něhož v jednom týdni, Slovák vtipný a
XXVI Po svém ze žaláře Cžachtického zamku do Wittenberka ujití, r. 1700 složil, „novoročný dar poetický, když slovoutný a vysoce vzáctný muž Pan Johannes Baltazar někdy Pražský, nyní pro pravdu boží Dražďanský měštěnín, mydlář, a cýrkvé české Collator chvalitebný, památku obojího jména svého sobě připomínal, při koncy starého a při začátku milostného léta:
Dej Pane náM kraCžet v tvé Cestě, pokojně a šťastně, kterýžto poetický dar připomenutému Janovi Baltazarovi Krystian Pešek, ze Žitavy ve Wittenberku toho času študyrujícý ofěroval„.) Tyto verše pro řídkost tohoto spisu, ve Wittenberku u Jana Háka 1700 tlačeného, líbilo se zde pro potomstvo napsati: ——— soudný, můž se se naučiti česky čítati, slova rozeznávati a psáti, a z pulerování svého jazyka se porozkochati. 7) Matouš Michalovič Sečenský z Nitranské Stolice byl Jana Michaloviče a Žofie Štrhové syn. Doma jej Pavel Sutoris, v Kremnicy Jiří Cagáni kantor slov. cýrkve, v Ružemberku Jan Benedykti, v Prešově Jan Byringer, Jan Sartoryus Konrektor, Jiří Kuryani a
XXVII Odplatu má v nebesých má též v světě tomto pobožnost, Štít zde pavěza je Bůh, tam pak y světlo milým. Ještě konečně nebyl, kdož douffal v Pánu zahanben, V ohni, na vojně, vodách, byť v smrti stínu vězel, Judas z bytvy vyšel, Lot z ohně, David z smrti stínu Nic vody, šelmy, Židé, Pavlu nemohli škodit, S kým jest Bůh, tomu všecko musý, což jest v světě sloužit, Též v dobré musý zlé proměnit se jemu. Bylby zhynul, kdy nebylby zhynul v Babiloně Manasses, Neštěstí k štěstí jest dopomohlo jemu. Když byl sám zanechán, Eliáše skrz anjely vzal Bůh, Vlasti zbaven zemské, vlast v nebi rychle našel, ——— Jan Mateides Rektor učili. Tento poslední jej J. Amosovi Komenskému toho času v Potoce pověstnému Professorovi za písaře komendoval, jemuž Michalovič za XXVIII Jan kdy na Patmos ušel, zjevení měl: Baltazar hvězdou, (Jakž se praví, z tří Král) Krále nového našel. Když Ty na Pána hledíš Boha, ctný muži, z rána mladosti, Ach! blaze jest ti, neb on hrá mile sáhna, s tebou. On jak otec syny v kázni drží, však v srdcy nosý svém Oddělujeť, předivným svým by vozyl je vozem. Kdyžs y Ty vlast zanechal vzáctný Patrone pro Krysta, Zdaž Krystus tě nechal bez slova světla? zboží? Dům, jako Jobů, tvůj ohradil všelikým požehnáním, Až k závisti cyzý žes v zemi zkvetl, jak Izák, ——— 1 1/2 léta v odpisování jeho rukopisů slouživ, v literním umění, zvláště v češtině, znamenitě prospěl, odkudž potom y sám Kerman při spisování kněh, obzvláštně své gramatyky české se ho radíval, jakž se to z jednoho listu téhož Michaloviče Kermanovi r. 1698 psaného, který v rukou mám, poznati davá. XXIX Zlé roky dal dokonat při zdraví též v létu milostném, Jména žes y příjmí zase památku dožil. Já se také z toho velmi těším, též tvého radostně V Wittenberku milém jména památku světím. Bůh jenž jest naších dnů dlouhost, rok tobě tento Dejž y začít, y konat k své cti a tvému zboží, Dejž Tobě v něm dny milé, jak v svém domě s Svými milými, Tak by spatřil věcy též, v cýrkvi y v obcy dobré. Nechť se milost a pokoj potká v nich, pravda spravedlnost, V pravdě milostné tak všecky by býti mohli. Tvých pak dílo rukou buď šťastné, dům jako Jobů, Též Obedů ohrazen buď jako město Dotan. Nechť k němu zlého nijakž nepřicházý, rána ni žádná, Nechť neškodí jemu smrt, různice, pláč, hlad, oheň, XXX Pak kdy budeš pln dnů Jan, svěť v nebi léto milostné, S Baltazarem k věčné vlasti navrať se, přejit. 8)
V Tranovského Kancyonálu 6 písní od něho z němčiny D. Lutera, M. T. Klausnicera, Královny uherské a české Marye a Hermana přeložené se nacházejí. A jistěby tento velmi pro česko-slovenskou literaturu horlivý a učený muž mnohem více ještě byl k zvelebení, našeho mateřského jazyka učinil, kdyby nastojte, r. 1731 za příčinou jistého Václava Mlinaříka Moravana, o němž, žeby ďáblem posedlý byl, pověrčiví lidé pravili, s kterým se Kerman často modlívaje, s bouřenou jeho mysl upokojil, nebyl jat a do žaláře v Prešpurském zámku dán, v kterémž y skonal r. 1740 dne 17 Zaří. Y v žaláři s zpěvy se těšil, zvláště pak onu od sebe z němčiny Královny Marye přeloženou píseň: „Mámli předce kříž svůj míti, světu byti v nevážnosti„ a t. d. často zpívával, nýbrž y v žaláři písně skládal. ——— 8) Superyntendent Kerman na svém těchto veršův exempláři, kterýž v rukou mám, svou vlastní rukou plevejsem napsal: Hos ego versiculos feci, tulit alter honores. XXXI Praví se, že mu kdosy do žaláře píseň o Janovi Nepomuckém, pěknou notu majícý napsanou donesl, kterouž on přejinačil v onu známou píseň: Na čest Ježíšovu zpívám píseň novou a t. d. Když v Uhřích nelze bylo kněh vydávati, tedy se jeho přičiněním v Žitavě nejpotřebnejší tlačily k. p. Kancyonál Kleychův r. 1727, jehož on na tisýce exemplářů v Nitranské Stolicy rozprodal; Augšpurská Konfessý r. 1720 a jiné. Ostatně Kerman byl muž vážný, výborně učený a přitom vývluvný. On jako Superyntendent, důstojenství svého, a kněžstva sobě svěřeného, moudře y proti zemanům zastávati a práv cýrkví evanjelických, pokud v ty těžké časy možné bylo, rozšafně obhajovati uměl.
§. 10. Jiří Ambrozyus Superyntendent.
Byl Oravec z Dolního Kubína pošlý rodu zemanského, syn Ondreje Ambrozýho, matky pak Zuzany Kubačkaich. Grunt své literní známosti založil doma, měv učitele Michala Piku a Zacharyáše Petroviče, za kterým posledním do Leštin odešel. R. 1712. odešel za pří- XXXII činou německé řeči do Kežmarku, kdežto Jiří Bohuss jeho učitelem byl. R. 1715 do Debrecýna a Diosegu se vybral, nebyv ale přijat ani v jedné z těchto škol, náhodou do Berzetína přišel, a tu u kalvínskeho rektora za 1 1/2 léta se uherskému jazyku učil, radou Martina Regisa Rožňavské cýrkve ev. kněze, kterýžto mu všelijak nápomocen byl. Zatím mínil do Šoprona, y do Rábu na učení odjíti, nemoha ale cýle svého dosáhnouti, šel do Prešova, kdežto jej Samuel Mateides nejen do školy přijal, ale y hospodu mu dal, zvěriv mu některých zemanů syny k vyučování. Když se zde jeho způsobnost k vyučování dítek okázala, zvolen byl za veřejného gramatistů u školy prešovské učitele, a tu sesbírav něco peněz po dvou letech, léta totiž 1718 na vysoké Wittenberské školy odešel. Odtud o 3. roky domů se vrátil přes Vratislavu, kdež do nemocy upadna, tu nějaký čas se zdržoval. Ozdravěv ale, když se přes Slézsko a Polsko do Oravy navracoval, v Bialé pod tím zámyslem, žeby evanjelický kněz byl, chycen, a do Krakova před kněžský soud zaveden byl. Svědkové z Bialy pozvaní svědčili proti němu, že v horách podlé způsobu evanjelického služby boží konal, svě- XXXIII dectví toho přísahou potvrzujíce. Na smrt tedy byl odsouzen, y čas k jeho odpravení určen, ano y oděv, v kterémž na popravu veden býti měl, proň shotoven. Mezytim, dokud pře jeho vedena byla, přátelé jeho poučení o nebezpečenství, v kterémž vězel, na spěch do Krakova jeli s listem od Viceišpana Oravské Stolice, y zámku Oravy Komendanta, a tiť ho od smrti, jejížto ortel již na něm vyveden býti měl, šťastně osvobodili. Propuštěn byl pod tou výminkou, aby jak živ do Polska nepřišel. Vyvázev z nebezpečenství do vlasti se s práteli navrátil, brzo Rektorem Necpalské školy učiněný. Zde tři léta stráviv, r. 1724 do Vrbovec za Sl. B. Kazatele odešel, kdež na vydání Byblí S. přičinením Danyele Krmana tlačené, y on pracoval. Tu y do stavu manželského vstoupil, zasnoubiv sobě Kateřinu Benedyktovu Bystřicanku. R. 1733, po obmezené svobodě náboženství z Vrbovec vypovědín, do Přítrže se odstěhoval, kdež po třiletém vdovectví po druhé se oženil. Zatím obdržev od mnohých cýrkví povolání, r. 1738 povolání Štitnické cýrkve přijal. Po jeho do Štitníka příchodu brzo tam morová rána propukla. R. 1741 stal se v Před- a Zátisý Superynten- XXXIV dentem, a podlé povinnosti tohoto svého ouřadu poslední v století XVIII. vizytacý konal. Brzo potom, léta totiž 1746, po svém z Bystrenského bratrského konventu se navrácení, v ten den po svátku Petra a Pavla, v kterýžto svátek posledníkrát služby boží na filialní konal, zánět hrdla (anginu) dostal, k němuž se y zlopůsobná zymnice připojila, a tať všecku jeho těla sýlu vyváživši dne 5ho Cžervence jej usmrtila. Památka tohoto učeného, výmluvného a pobožného muže az po dnes v jeho spisých pozůstává, kterež následujícý vydal: 1. Katechysmus učení křesťanského pro mláděž větší y menší s připojením knížečky modlitebné 1738 v 12. s. l. 2. Gruntovní vysvětlení katechysmu s připojením řečí písem svatých potěšujícých. Léto, kteréhož vyšla tato kniha, ani místo, kde byla tlačena, není poznamenáno. 3. Rozebrání částek katechysmu D. Martina Lutera s. l. 1742 4. Příprava k smrti s přípojením jiných užitečných knižeček 1742 v 8u a v Prešporku r. 1778 u Packa v větším 8u str. 443 pod zprávou Michala Instytorysa Mošovského, kterýžto y předmluvy k novému vydání přidal, v kteréž XXXV o této knize toto mezy jiným praví: „kdyby bl. p. Pan Jiří Ambrozyus kromě této jediné knihy žádné jiné paměti nebyl po sobě zanechal, jistě, že pro ní samou bylby hoden, abychom jej sobě y v jeho hrobě a prachu draze vážili„ Onyno k této knize přidané knižecky jsou následujícý:
a) Nepřeplacené lékařství duše v pokušení vnitřním neb duchovním postavené ze slova božího, podlé některých německých Autorů, zvláště pak M. Krystyana Scrivera pokladu duše v německém jazyku vydaného vybrané. v Prešpurku u Packa 1777, str. 142. b) Přemyšlovaní o morovém nakažení s přídavkem modliteb k tomu bídnému losu přináležejícých. Tamž u téhož, a téhož roku tištěné. Str. 88. c) Sumovní zpráva, kterak se Křesťan, před, při y po zpovědi a večeře Páně užívání chovati má. Tamž, u téhož r. 1778 tištená. Str. 154. Na koncy jsou písně, mezy nímiž se jedna od Jiřího Ambrozyho z němčiny přeložená a jedna od něho &c. ponapravená: ach přenejdobrotivější. a t. d. nalezá. Všecky zde vytlačené písně stran 296 zaujímají mimo registrum.
XXXVI Y ve funebrálu Jakobeiho jedna píseň od Ambrozyho z němčiny D. Hermana ab Elsnich přeložená, totiž: „prodlěváš můj Ježíši a t. d. se nacházý. 5. Jádro Křesťanského evanjelického učení s. l. v 4tu L. P. 1745. str. 1668 mimo čtvery registra – Všecky tyto knihy buďze v Břehu aneb v Wittenberku tisknouti dal.
§. 11. Jan Lovčáni Kněz Tomášovský.
Rod Lovčanovský 9) od času reformacý až po naše časy užitečných vždycky mužův zvláště evanjelické cýrkvi podával. Mezy tyto muže při- ——— 9) Nejstarší tohoto pamětného rodu příběhy do století XVI. přináležejí. Odkud pak Lovčánové (aneb snad lépe Lovcanové) pošli, zdali z Čech, či Moravy aneb z Slézska, z kterýchžto zemí mnozý staří y rytířští rodové do Uher se dostali, přišli, aneb jsouli starožitní uherské Slávie obyvatelé, není jisto. Z počátku reformacý Tymoteus Lovčáni v Sl. Zvolenské Stolicy bydlel, kterýž se v mladosti své k kněžskému ouřadu hotovil, byv muž v XXXVII náleží y Jan z téhož rodu pošlý, o němž řeč jest. Narodil pak se tento muž roku 1678 z otce Jiřího, nejprv Střihovského, zatím pak Lipčenského v Sl. Zvolenské Stolicy kněze, kdež i ——— písmích otcův cýrkevních velmi zběhlý; z neznamých však příčin od svého oumyslu odstoupiv, obcy, neví se v jakém ouřadu, sloužil. Tento muž, slyšev o Luterovi, do Wittenberku se vybral, chtěv ho z bludů přesvědčiti, a na cestu pravdy přivesti, ale od Lutera brzy zyskaný, za tři léta nejpilnějším jeho byl posluchačem. Když rytířský rod Madáčovský způsobného dítek učitele domovního od Lutera žádal, tedy poslán jim Tymoteus Lovčáni, kterýž časně ne jen Madáčovský, ale y slavný Balašovský rod, jehožto dvoru na Hradě (Kek kö) zatím pryvatním se stal učitelem, cýrkvi evanjelické zýskal. Nechav těchto panských dvorů, cýrkev Cerovskou reformoval, a grunt evanjelického učení v Stolicy Nongradské založil, odkud Klayn v díle IIhém na stránce 393 v notě 289 ne bez příčiny tvrdí, že rod Lovčanský od času reformacý evanjelickým cýrkvím vždycky cýrkevních učitelů podával. Tento Tymoteus tři zplodil syny 1.) Tymotea IIho 2.) Krystoffa. 3.) Jiřího. α) Z Tymotea IIho pošli ti, kteříž v XXXVIII r. 1706 zemřel. Roku 1765 dne 11ho Unora stal se Jan Lovčáni knězem cýrkve Tomášovské, zatím pak y řečníkem, a notářem Nongradského Bratrstva. Když r. 1704 dne. 28. Března na konventě Cerovském pod zprávou Svobod. P. Jana Bohumíra Hellenbacha držaném M. Stěpán Pilařík za Superyntendenta Baňského okolí času Kurucké vojny zvolen a tamž y inštalován byl; tedy y Jan Lovčáni k tomu shromáždění byl deputyrován (Viz ——— hořejších Uherské země Stolicých, v Nitranské, Trenčanské, a někteří y v Slézsku a v Moravě sloužili k. p. Jan Lovčáni učitel školy Uhersko-Brodské v Moravě, jehož dvojí latinské verše viz in actis concordiae inter Paulum Kyrmezerum Pastorem & Decanum Hunnobrodensem & inter Seniores eorum, qui vulgo Valdenses adpellantur, impressum per Valentinum Farinolam Anno Domini 1580. jehož snad syn aneb vnuk byl Martin Lovčáni Bratrstva Trenčanského Senyor, jemuž Mikuláš Přividěi (Přivizský) ve Vratislavě se učícy Uher epigrammata Hiobi Trusii darovav, toto do knihy napsal: Martino Lovczani Fraternitatis Trenchiniensis Seniori donat Nicolaus Privigyei Bresl. Hungarus MDCLXXXIX. Tento XXXIX Klayna díl Iní, str. 287, a 288 notu 248.) Zatím přešel náš Lovčáni na Lešť, a tu se Starším Nongradského Bratrstva stal. Roku 1734 když z ustanovení Karla VI. Superyntendentové opět voleni byli, tedy v Baňském okolí Sam. Michalides Kn. Bystřické Slovenské cýrkve, Jan Mičinský cýrkve Kostolno Moravské a Jan Lovčáni na tento ouřad kandydováni by- ——— Lovčanského rodu kmen zcela vymřel. β.) Krystoff Lovčáni a jeho syn byli Jelšavské cýrkve v Gemerské Stolicy kněží, jakož D. C. H. Pan Valaský v letopisých Jelšavské cýrkve poznamenal. Z jeho potomků byl Jiří Lovčáni Knězem v Hnoušti v Malém Hontě, ješto r. 1674 před soud do Prešpurka byl poslán, kdežto revers podepsal syce, navrátiv se však, v nocy do Tissovce jel, a chrám evanjelikům toho času odňatý navrátil. O této jeho opovážlivosti viz protokol Bratrstva Malo-Hontského na rok 1674. Krom tohoto, z kmene Krystoffova y více kněží v Gemerské a Malo-Hontské Stolicy sloužilo, a až po dnes týž kmen, ač zklesl, v Jelšavě ještě trvá. γ.) Jiří Lovčáni stal se v Zvoleně knězem (viz Jana Rybiniho Mem. August. Conf. díl I. str. 521) On byl přítomen na sněmě Kremnickém, r. 1577 dne 7ho Června držaném, na němž rožličná cýrkevní ustanovení všech XL li, r. 1735 Michalides v Garamsegu inštalován, při kteréž příležitosti Pavel Severini kněz Garamsecký z kancle, a Jan Sexti Kremnický kněz (latinskou) řeč od oltáře drželi, jakž o tom protokol Nongradského Bratrstva na rok 1735. svědčí. Roku ——— sedmi baňských měst (tato města jsou: Kremnice a Novábaně v Tekovské, Bystřice a Lubětova v Zvolenské; Šťávnice, Pukanec a Belá v Hontské Stolicy) se týkajícý učinena jsou, kterážto y Jiří Lovčáni, s jinými jedenacti kněžími podepsal. (Viz Klayna díl II. str 145 notu 96. num. 11.) Roku 1580 byl opět sněm dne 16ho a 17ho Března v Kremnicy držán, na němž y Jiří Lovčáni přítomen byv, jeho ustanovení podepsal, ale brzo zatím byl z cýrkve této vypovědín. (Viz Klayna díl IIhý str. 145, notu 97. num. 26). Tohoto Jiřího Lovčániho syn Tymoteus téhož jména IIItí L. P. 1593, dne 8ho Prasynce od Egydya Hunnyusa pro cýrkev Šťávnickou na kněžství byl posvěcen, a tento r. 1615. dne 6ho Unora obdržel od Krále Matyáše IIho zemanství pro sebe a svou manželku Kateřinu, a pro své syny y dcery Tymotea, Krystoffa, Elizea, Rebeku, Kateřinu a Justynu. Kmenové Tymotea téhož jména IVho a Krystoffa IIho vymřeli. Elizeus stal se Knězem v B. Bystřicy u sv. Alžbety, a tři syny zplodil α. Jiřího. β. Matěje γ. XLI 1741. po smrti Samuele Michalidesa († r. 1740 dne 22. Listopada) byv na inštalacý nového Superyntendenta Jeremiáše Pilaříka Dačolomského kněze, z kancle horlivou řeč držel. Roku 1755. obojí ouřad za příčinou svého sešlého věku a s nim spojených mdlob složil, a r. 1756 zemřev v sakrystyi chrámu Lešťanského jest pochován. Živ byl přes ——— Jana, kteréhož posledního kmen vymřel. Jiří narodil se v B. Bystřicy L. P. 1634, dne 9ho Máje, z otce, jakž řečeno, Elizea, matky pak Žofie Ryntelové. Tento Jiří byl otcem Jana Lovčániho Tomášovského kněze. Matyáš zplodil syna Matěje, téhož jména IIho, jenžto odšed z Baňské Bystřice a krejčovství se vyučiv k strejcy svému Janovi do Tomášovec se odstěhoval okolo r. 1710, odtud pak do Lučence, kdež sy dům koupil, odešel, zplodiv čtyři syny a) Jiřího b) Martina c) Samuele d) Jana. Jiří stal se hrnčířem v Lučency a Jiřího blanáře y Pavla koželuha pozůstavil. Martin zasnoubiv sobě nejprv Maryi Kuzmániho Maškovského kněze dceru, po její pak smrti Zuzanu Olikovu z Pukance, zplodil s touto poslední Pavla, Martina, Samuele a Jana. α) Pavel Lovčáni r. 1755 narozený dokonav školní běh r. 1775 rektorem Ožďanské školy XLII 77. let. Nenechal žádných dítek, ale památka jeho po dnes v písněch od něho složených, z nichžto dvě se v cytaře Tranovského nacházejí, pozůstává.
§. 12. Pavel Jakobei.
Byl narozen v Přítrži r. 1695 dne 9ho Ledna z otce Adama Jakobeiho Přítržské cýrkve nejprv rektora, zatím pak y kněze, matky pak Anny Benedyktové. ——— se stal, roku pak 1783. dne 4. Prasynce na kněžství do cýrkve Horňo-Peťanské jest posvěcen, kteréž cýrkvi až po dnes s velikým štěstím a požehnáním božím slouží. Tento se svou třetí manželkou Evou Tébusovou zplodil Tymotea Vho. β) Martin se r. 1765 narodil. Tento r. 1791. navrátiv se z Wittenberku, r. 1792 stal se rektorem školy Ratkovské, a r. 180 na kněžství do cýrkve Betlárské blíž Rožnavy jest posvěcen. γ) Samuel krejčovství se vyučiv, v Jelšavě řemeslem svým se živil, jehož první manželku rozenou Benkárovu, když plantu (přísadu) sadila r. 1772 dne 24. Června hrom zabil. Tento také několiko synů pozůstavil. δ) Jan se stal hodinářem, a chodě po světě svým kunštem se živí. XLIII Až do 13ho roku jeho věku, sám otec, byv tehdáž školy Přítržské učitelem, v literním umění jej cvičil, zatím pak vypravili jej rodičové do Necpalské, potom pak y do Březnanské školy. Odtudto za příčinou německé řeči, jížto se vyučiti chtěl, do Prešporka odešel, zatím pak do Levoče, a odtud do Kežmarku, z kterýchž škol domů se vrativ, stal se Mijavské školy druhým učitelem. Pobyv zde jeden rok, do Vážonu k Blatonu (Balaton) se odebral, kdež se za 1 1/2 roku v uherčině cvičil. Zatím obdržel povolání za rektora na Březovu, a tu za dvě léta, shromaždiv něco peněz do německé země se na vysoké školy vybral, nejprv však v Žitavě za některý mesýc v řeckém a židovském jazyku se pocvičil. Z Žitavy odebral se do Wittenberku, kdežto v filozoffském a teologickém umění a v východních jazycých se cvičil. Po svém z Němec domů se navrácení, nějaký čas u matky se zdržoval, až potom na rekomendacý Jana Skultétiho za Sl. Božího Kazatele slovenské Modranské cýrkve na místo Danyele Kiriniho povolán, a r. 1721 dne 19. Cžervna na Mijavě skrze Danyele Kermana Superynt. posvěcen byl. Zde půl druhého roku ouřad konaje zasnoubil sobě za manželku Zuzanu Palum- XLIV biňovu, Samuele Palumbiniho Středanské cýrkve u Nitry Sl. Božího Kazatele, a Zuzany Kačeryus, kteráž zetě přežila, dceru, s kterouž 12 let živ byl, zplodiv s ní patero dětí, totiž Jana, 9) Samuele, Zuzanu, Annu a Juditu, z nichžto Samuel a Judita spolu y s matkou otce do hrobu předešli. Po smrti své první manželky téměř jeden celý rok zymnicý trápín byl. Ozdravěv ale, nezadlouho do druhého manželství vstoupil s urozenou Pannou Annou rozenou Žarnocaých, urozeného někdy Pana Pavla Žarnocaiho, matky pak uroz. Judity Jesenákové z Přítrže dceru, s nížto r. 1735 dne 4ho Ržíjna oddán byv, za 17 let, kteréž s ní ziv byl, patero dítek zplodil, totiž: Pavla, Samuele, Michala, Krystynu a Evu, šesté pak po smrti otcově se narodilo. Pavel však a Michal a obě dcery prv zemřely, jediný Samuel pochoval s matkou otce, r. 1752. Živ byl 57 roků 6 měsýcův a 24 dní. Ouřad Sl. B. Kazatele 31 let ——— 9) Mistr Jan Jakobei stal se zatím knězem a inšpektorem cýrkve Budišínské v Lužicých, kdež v Vandalském y Německém jazyku kázával. Po něm jediná dcera Johanna Krystyna pozůstala v Budišíně zivá. XLV konal, byv ne jen horlivým lidu sobě svěřeného učitelem, ale y kněh pro národ slovenský pilným spisovatelem. Vydal pak následujícý knihy:
1. Znamenité řeči písma s. k vysvětlení Katechysmu D. M. Lutera. s. l. 1723. v 12u str. 196. 2. Zahrádka Duší Nemocných, v níž se nacházejí mnohé zdravé, vonné a spasytedlné byliny, jimž se zarmoucená srdce lidská, a duše, v bídě, nouzy, protivenství a nemocy postavené, občerstviti a hojiti mohou. Přidáno jest ku koncy krátké naučení, kterak se člověk v každém neštěstí, y při hodině smrti chovati, a čím se v čas protivenství a kříže těšiti má. Leta Paně 1733. s. l. (v Puchově) v 12u str. 112. 3. Velmi důležité příčiny proti hodování a opilství, smilství a nestydatosti, sváru, závisti a lakomství s. l. (v Puchově) Léta Paně 1724. 4. Duchovní domácý hodiny z německého jazyku přelozené od Pavla Jakobeiho. L. P. 1727. (v Puchově.) 5. Evanjelický Funebrál obsahujícý v sobě písně pohřební y jiné příhodné, staré y nové, které se zpívati mohou netoliko při pohřbu kterých- XLVI koli lidí vůbec, ale také y při pohřbu lidí rozličného věku, stavu, povolání a losu obzvláštně s připojením některých latinských písní v Prešpurku. 1783. V této knize jedenácte písní od Pavla Jakobeiho se nacházý větším dílem původních. 6. Modlitebný Poklad obsahujícý v sobě modlitby křesťanské horlivé, a nábožné jak sváteční a nedělní, tak též všední, k všelikému času a k rozličným potřebám obecným y obzvláštním sloužícý od Pavla Jakobeiho. Nákladem V Kleycha s. l. v Žitavě 1732 str. 1122 krom registrum. 7. Ortographia Bohemo-Slavica. 1742 in 12mo. item Pestini. 1795. Tuto knižečku někteří Jakobeimu, jiní ale Bélovi připisují. 8. Cžasné a nenadálé světa opouštění vysoce urozeného, P. Ondřeje Stupavského z Holíče, a Kr. Města Pezynka obyvatele, který L. P. 1726 dne 27 Maje – tento svět opustil – všem zarmouceným a truchlivým pozůstalým k potěšení, z příležitosti textu Něděle Rogáte, u Jana XVI. v 28 s politováním považuje a rozjímá Paulus Jacobaei. v Prešpurku u Jana Pavla Royera.
XLVII Tyto zásluhy, kterých Jakobei na cýrkvi y na literatuře nabyl, hodna jej učinily, aby po smrti Eliáše Móla za Superyntendenta kandydován byl. Byl pak náš Jakobei jeden velmi vážný muž postavy vysoké, těla sylného a tlustého, řeči pronikavé, srdce dobrotivého a lítostivého. 10) O dobré školy Modranské tak velmi pečoval, že když umřel, tedy se říkalo: „že s nim polovice patronů školy do hrobu lehla„ Neštěstí bídných velmi sobě k srdcy připouštěje, chudé žáky a exulanty zvlaštní dobročinností fedroval. Ržeči naší Slovenské zvelebení a rozšíření horlivě hledal, odkud Modranskému žákovstvu sám ortografii předkládal, a všelijak svému národu prospěti se snažil. Oby tohoto jeho chvalitebného příkladu Sl. Bož. Kazatelé, y v jiných městech, ješto gymnazya mají, následovali. ——— 10) Dobré a bližním pomáhati žádostivé srdce Jakobeiho y z tohoto příběhu se znáti dá: Když jednou v Modře oheň se sňal, a tamní ržímské cýrkve kněz v nebezpečenství zpálenu býti se nacházel, tedy náš Jakobei tohoto muže, an na dnu neb podagru stonav, choditi nemohl, na svá ramena vzav, na místo bezpečné odnesl.
XLVIII §. 13. Samuel Hruškovic Superyntendent.
Narodil se v Krupině při koncy předešlého století, z otce Emeryka, matky pak Rebeky rozené Zymánich. Nátura velmi pěknými dary jej ozdobila, štěstí pak mu zdařilé učitele dopřálo. V Krupině jej Jan Sartoryus, v Jelšavě, kamž zatím odešel, Ondřej Fabrycius školy Jelšavské toho času Rektor učili. Odtud do Šťávnice šel, kdež Martina Dubovského, a potom do B. Bystřice, kdežto Matěje Béla, Jana Májora a Pavla Symonydesa učitele měl, naposledy pak v Rožnavě onen pověstný Michal Mišovic v literním umění jej cvičil. Dokonav školní běh doma, r. 1717 do Wittenberku se vypravil, kdežto Wernsdorffa, Chladného, Jániho, a Šreera poslouchal, a v moudrosti y pobožnosti znamenitě prospíval. Po svém do vlasti se navrácení stal se dítek Jana Radvanského z Radvaně a Davida Špillenbergera domovním učitelem. R. 1720 byl do cýrkve Kostolno-Moravské povolán, kdež za 12 roků sloužil R. 1732 po smrti Eliáše Inštytorysa kněze Bystřického na jeho místo do Bystřice za kněze Slovenské cýrkve byl XXXIXXLIX povolán, kdež začasté y v německém jazyku sloužiti musyl. Odkud tak se německé cýrkvi zalíbil, že po odchodě Jana Bohumíra Ertla, jenžto povolání do Šopronské cýrkve obdržel, za kazatele německé cýrkve jednomyslně byl zvolen. Po smrti Jeremiáše Pilaříka v Baňském okolí Superyntendenta r. 1743 dne 10. Prasynce za jeho nástupníka byl kandydován, a r. 1744 dne 22. Ledna v skutku za Superyntendenta zvolen, y v chrámě Garamseckém k této hodnosti inštalován. R. 1746 podlé zemského práva, a dle žádosti patronstva evanjelického, cýrkve evanjelické navštěvoval, ale za tou příčinou dvakrát před soud do Prešporka byl obeslán, a na čas y obojího ouřadu zbaven, než r. 1748 dne 8ho Března od královského soudu opět za nevinného prohlášen. Téhož však ještě roku stížený prácemi, a rozličnými težkostmi ssoužený, dne 1ho Září zemřel, zanechav dvou dcer, z nichžto jedna se za Krance Bystřického kupce, druhá pak za Jana Martiniho Tomášovského kněze vdala. Vydal v Slovenském jazyku následujícý knihy: 1. Katechysmus D. M L. kterýž slove menší v nově přehlednutý a krátkými gruntovnými otázkami a odpovědmi rozebraný a vyložený k L cvičení sprosté mládeže v spasytedlné známosti a bázni boží, jak domovnímu, tak cýrkevnímu, a k slávě Hospodinově zpořádaný a vydaný, s obzvláštní předmluvou, o způsobu a užívání tohoto katechysmu. 1735. v 12. a v Šťávnicy L P. 1791. 2. Tranovského Cytaru Sanctorum rozmnoženou vydal, v Laubně 1745. vnížto se 88. písní od Hruškovice nacházý, z nichžto 8. původně složil, ostatní pak šťastně přeložil z němčiny D. M. Luthera, Gerharda, Naymana, Rysta, Sacera, Matěje Apellesa, Henřicha Helda, Justa Jesenia, M. Adama Tebezya, Kašpara Cýglera, Zachar. Týcya, Stegmana, Jana Anjela, Jana Hermana, Beniam. Šmolka, Kasp. Mellisandra, Mikuláše Selnekcera, Šimona Graffa, G. Šnégasa, Jana Matézyusa, Jana Franka, M. Kryst. Škryvera, D. Pavla Fleminga, Jana Pauliho, Jana Herm. Šayna.
On příkladu Benedyktiho z Nedožer a Kermanova následovav, y podlé latinské prozodye písně skládal, jakováž podlé zafického metrum složená píseň jest ona: Kryste obránce zboru křížového. LI a t. d. Jeho písně mezy nejlepší, ješto se v Tranovského sbírce nacházejí, přináležejí. O něm slušně Pavel Valaský píše: „že to byl Slovákům, co Němcům Gellert 10).
§. 14. Jan Bohumíř Ertel.
Byl rodem z Kremnice. Po dokonání běhu školního stal se r. 1724 knězem cýrkve Ožďanské. R. 1632 přešel do Baňské Bystřice, kdež y v německém y slovenském jazyku sloužil. Zatím r. 1737 byl do Šoprona povolán, kdež do r. 1758 živ byl. Zde svou jedinou dceru Janovi Rybinimu z Krenče, vsy Nitranské Stolice rodilému, toho času Šopronské školy rektorovi, potom ale Prešpurskému při cýrkvi Ev. německé Sl. božího kazateli zasnoubil. Od tohoto muže 11 písní se v Tranovského kancyonálu nacházý z němčiny Jana Rysta, Kašp. Naymana, Jana ——— 10) Viz: Conspectum reipublicae litterariae in Hungaria ab initiis regni ad nostra usque tempora delineatum a Paullo Walaszky, Posonii & Lipsiae 1785. str. 244 nota a. LII Franka, Benyamina Šmolka a t. d. přeložených. Jakobei pak v svém Funebrálu též nám jednu jeho z němčiny přeloženou píseň zachoval: Imanueli ctný, pobožných vůdce. a. t. d.
§. 15. Matěj Bodo, Sl. Gemerské Stolice Soudní Tabule Assessor.
Slouží to k zvláštní uherským zemanům cti a chvále, že se mnozý z nich uměním poetským obírali, verše v slovenském, jakožto v mateřském svém jazyku, skládavše. Do jejich počtu y Matěj Bodo přináleží. Jeho otec Ondrěj, byl knězem v Ržimabáni, děd pak jeho téhož jména na Klenovcy kněžský ouřad konal, byv spolu v Před a v Zátisý Superyntendentem. Náš Matěj začal běh školní doma, potom do B. Bystřice byl vypraven, a potom právům se vyučiv, byl jeden z nejznamenitějších vlasti naší Prokuratorů, stal se nejen mnohých slavných familií Fiškálem, ale Sl. Gemerské Stolice Tabule právní přísedícým, kteréž hodnosti toho času žadný z Evanjeliků krom něho a Kašpara Zontága obdržeti nemohl. Bydle v Štitníku byl zatím y za In- LIII špektora cýrkvi Gemerských zvolen. Byl zajisté muž učený a soudný, u něhož rozličného stavu lidé rady hledali y nalézali. Krom hrdelního uherského práva, kteréž r. 1757 latině v folio vydal, Hraběti Pavlovi Balašovi je připsav, v slovenském též jazyku následujícý knihy sepsal: 1. Zvuk evanjelium věčného, a pravdy nebeské hlasyté zvěstování, aneb zvučné a hlasyté vzývaní a zvelebování jména Hospodinova, to jest, písničky nábožné, jak na evanjelia a epištole nedělní, a evanjelia sváteční podlé textů obyčejných zpořádané, tak též y k jiným rozličným potřebám obecným y zvláštním přináležejícý s připojenými modlitbami složené a vydané skrze jistého Milému Bohu dobře známého Křesťana, roku Paně 1743 v podlouhlém 12. str. 375 a registrum 4 1/2 listu. Tato kniha 253 Bodových písní v sobě obsahuje, jen škoda, že dlouho pokryvána byvši ve vlhkém sklepě, jednoho archu, téměř cele pozbyla. 2. Obrana křesťanského náboženství. Kusý rukopis. 3. Poutník, na způsob labyryntu J. Amosa Komenského složená kniha, LIV v rukopisu u dědicův Bodových: Viz Ladisl. Bartolomeidesa memorabilia prov. Csetnek. Neosolii. 1799 str. 112–114.
§. 16. Jan Blázyus starší.
Jeho vlast, rodičové, učitelé v známost mi nepřišli. Zdá se však, že byl syn Ondřeje Blázyusa v Dřítomě z otce Jana Blažeje, matky pak Marye Přechových narozeného, byvalého nejprv kantora Trenčanského, zatím pak rektora Dubnického a potom kněze Kotěšovského, r. 1653 dne 9ho Prasynce skrze Joachyma Kalinku k tomuto ouřadu posvěceného. Tento Jan, o němž zde řeč jest, byl r. 1704 v Divácých knězem. R. 1705 dostal se do slovenské Lipče, odkud r. 1712 do Trenčína přešel. R. 1719 nechav ouřadu kněžského pro nedůživost, v Krenči u svých přátel až do r. 1749 dni svého života trávil, kdežto pod horou Tábor, jakž se o něm v Bodově Kancyonálu dokládá, písně skládal. R. 1749 přestěhoval se k synu svému do V. Paluze, kdež v Pánu usnul. V cytaře Tranovského se Janovi Blázyusovi 16 písní připisuje, z LV nichžto dvě jsou původní, ostatní pak přeložené z Jana Rysta, Benyamina Šmolka, Gerharda Opice, Naymana, Sauberta. V Funebrálu pak Jakobeiho do 20 písní od něho složených se nacházý. Krom těchto písní y následujícý knihy sepsal: 1. Jesu Benedicente! Apatečka duchovní y domovní zdržujícý v sobě výborná lékařství pro zachování duše y těla, v čas obecné pokuty a rány morové: poučujícý kterak se v takovém zarmouceném stavu a losu, k Bohu, k sobě, y k bližnímu chovati sluší: vše pak to Panu Bohu k chvále, a mně y tobě k pobízení k pravé pobožnosti a k křesťanské opatrnosti y povinnosti, v sprostnosti a upřímnosti srdce, vybraná; nákladem pak Bohu známých bohabojných, a bid bližních svých čitedlných srdcý na světlo vydaná, a k tomu ještě některými vroucnými modlitbami, nábožnými písničkami, též gruntovním potěšením D. J. G. (Doktora Jana Gerharda) opatřená L. P. 1739 s. l. (v Pouchově) str. 127. v 8u; v kteréžto knize devět od Blázyusa staršího složených písní se nacházý. Sepsal pak tuto knihu z příležitosti moru, LVI jenž r. 1715 v městě Trenčíně lid hubil. 2. Jesu Benedicente! Rozkoše aneb okrasa domu božího, to jest, duchovní nábožné a pronikavé arye, aneb písničky přerozkošné na všecky evanjelia nedělní y sváteční, kteréž se v cýrkvích Páně, celého roku ve dni nedělní a sváteční velmi příhodně a užitečně před čtením Sv. evanjelium u oltáře v chrámě (y doma také) zpívati mohou. Z větší častky složené v německém jazyku od P. Benyamina Šmolka též jiných některých mužův b. nyní pak k rozšíření Boží slávy a k vzdělání bližního do čistější slovenčiny přeložené r. 1745 s. l. v podlouhlém 12cy. 3. Jesu Benedicente! Milovníků písní duchovních rozkoše nové pod líbeznými tytulmi dvanácte drahých kamenů náprsníka aronova, a tolikéž podobných téměř základů duchovního Jeruzaléma s milostí a s pomocý boží, ke cti a chvále Pána Boha a k pravé nebeským srdcý křesťanských rozkošem kochání a oblíbení, jak v nově složené, tak pilně přeložené, upřímnou a ochotnou pracý za mnoha léta Jana LVII Blázyusa Sl. B. nej. L. P. 1743. str. 509 v podlouhlém 12cy. Jsou y některé modlitby připojeny, y registrum písní. 4. V knize v nře 3tím opsané odvolává se v předmluvě na svou knihu, kterou před některým časem vydal pod tytulem „Libé jádro písní nových s mnohým počtem zpěvů starých„ kterouž knihu viděti neměl sem příležitosti.
§. 17. Jan Blázyus mladší K. Velko-Pálužský.
Narodil se r. 1708 dne 8ho Srpna z otce Jana Blázyusa toho času v Zvolenské Lipči kněze, matky pak Evy Burešové. Počátkům literního umění doma vyučený, odjel do B. Bystřice kdež jej Egydius, zatím pak do Šťávnice, kdež ho Pellionis a Grebec učili. Odtud odšel do Rábu za příčinou uherské řeči, a tu jej Tomka Saský dobře pocvičil. Vyšším uměním jej Bér v Prešporku, zatím pak D. Bohumil Kranc a Jan Fřidřich Burg od r. 1727 ve Vratislavě učili. R. 1731 odešel do Witten- LVIII berku, kdežto v teologii Šreera, Caybicha, Vokenyusa; v filozofii Hollmana, Hassenyusa, Baumaystera a Torspeka; v filologii Šteffániho, a v pěkných uměních Bergera učitele měl. Maje se domů navrátiti vydal pojednání pod tytulem: Speculum doctrinae evangelico-christianae, kteréž v veřejné dyšputacý pod zprávou Šreerovou obraňovál, proti kterému když kdosy psal, náš Blázyus při samém svém z Wittenberku odchodě Schediasma apologeticum vydal. Vrátiv se do vlasti, od Šťávničanů povolání za rektora r. 1735 dostal. Když ale Šťávnická škola na gramatyku obmezena byla, r. 1737 dne 2 Prasynce do Kremnice za rektora byl volán, kteroužto školu 11 let šťastně řídil. Zatím však pro svou evanjelickou horlivost vypuzený, r. 1749 dne 6 Ledna, o šest dní po svém vypovědění dostal povolání do Velko-Paluzské art. cýrkvi, kteréž y přijal. Na ouřad kněžský jej Eliáš Mól v Modře Superyntendent L. P. 1749 dne 10. Unora posvětil. Umřel dobřezasloužilý muž v Velké Paluzy r. 1773. dne 14. Dubna. Tento muž se veršovstvím, příkladem otcovým probuzený pilně obíral. Mimo písně, které se od něho v cytaře LIX Tranovského a v funebrálu Jakobeiho nacházejí, pro svůj slovanský národ následujícý knihy vydal:
1. Celé srdce milosti boží, aneb vroucý a nábožné modlitby k času rannímu. L. P. 1756. str. 161 v 12cy. K této kníze připojen jest 2. Jazyk slovo boží zpívajícý aneb líbezné a pronikavé písničky k času rozličnému a k zvláštním potřebám zpořádané a na větším díle v nově složené. L. P. 1756. str. 272 v 12cy. Tu se rozličných písní v počtu 69. nacházý.
§. 18. Jan Glózyus Pondělský.
Tak se tento muž od své vlasti Pondělku, vsy Malo-Hontské, v níž narozen byl, jmenoval. Byl pak otec jeho Jan Glózyus cýrkve Pondělské kněz, kterýž ustanovení bratrstva r. 1651 podepsal, roku pak 1699 umřel. Jeho syn, o němž zde řeč jest, stal se r. 1700 knězem Rimabaňské, r. 1704 Radvanské, r. 1711 Kalinovské cýrkve. Z Kalinova do cýrkve Tissovské přešel, ale y této zanechav r. 1719 do cýrkve LX Assodské uveden byl, kdež asy do roku 1724ho živ byl. On se veršovstvím mnoho obíral, jakž o tom jeho kancyonál svědčí, který byv Tissovským knězem vydal pod tytulem: Etan hlasytě prozpěvujícý, aneb písničky nábožné k rozličným potřebám, y k rozličným časům celého roku, z nichžto jsou některé z německé řeči na slovenskou obráceny, jiné v nemalém počtu znovu složeny, a z těch mnohé y novými melodyemi obdařené, nyní pak již všecky vydané skrz Jafetového Jednoho Potomka. Byv na Assodě knězem vydal: Křesťana vždycky se modlícýho, aneb modlitby svaté k času celého roku z větší částky z novu složené skrz Jafetového Jednoho Potomka (t. j. Jana Glozyusa Pondělského. L. P. VstaVICžně se MoDLte: nebo to jest WVLe BožI, kterouž knihu Vys. Uroz. P. Janovi Podmanickému zemskému na Assodě Pánu dedikoval. Obě tyto knihy jsou v podlouhlém 12cy vydány. Y modlitby v této kníze se nacházejícý jsou rýmem, ač někdy planým, přiozdobeny. V cytaře Tranovského 10. písní z němčiny Henricha Helda, Michala Širmera, Pavla Gerharda, Pavla Ebera, Justa Sýbera, Kryst. Tycyusa a Štegmana od něho přeložených, v funebrálu pak Jakobeiho 18 od něho pů- LXI vodně, mimo jednu, složených se nacházý.
§. 19. Pavel Doležal.
Tento na literatuře česko-slovenské výborně zasloužilý muž narodil se v svob. kr. městě Skalicy. Odbaviv menší školy, soukeníctví se v své vlasti vyučil, ale když do Šoprona na vandrůvku odešel, opět se k můzám navrátil, jejichžto potom věrným až do smrti byl ctitelem. Když v Šoproně běh školní dokonal, a vyučiv se uherskému jazyku v Rábě, zatím na vysoké školy do německé země odešel, odkud navracuje se v Lužicy u jakéhosy zemana za několika roku pryvátním dítek byl učitelem. Po svém do vlasti se navrácení, stal se v Němeš-Cžově Jahnem. Pobyv zde pár roků, potom do Prešporka odešel okolo r 1738, a tu až do r. 1743 děvčata při školách evanj. učil. Odtudto odešel za dvorského kazatele do zemanského Podhradí k V. U. P. Alexandrovi Příleskému; poněvadž ale tomuto konání služeb božích v jeho dvoře se zbraňovalo, tedy r. 1746 náš Doležal do Necpal odešel, LXII kdež asy do r. 1760 ouřad Sl. B. Kazatele konal. Odtudto vypovědín, proto, že na cýrkve filiální vybíhaje, tam y vel. sv. oltářní přisluhoval, na Bocy se odstěhoval, kdežto do smrti kazatelem slova božího byl. Což mu od ouřadu času pozbylo, to vše literatuře slovenské vděčně obětoval, vydav následujícý knihy:
1. Grammatica Slavo-Bohemica, in qua praeter alia, ratio accuratae scriptionis & flexionis, quae in hac lingua magnis difficultatibus laborat, demonstratur. Posonii 1746 in 8vo. Matěj Bél pěknou předmluvu této gramatyce představil. 2. Donatus Latino-Slavicus. Pos. 1748. 3. Byblí svatá rytmovními sumovníky představená, jichž slova v tom pořádku se nalézají, že litery na místě jistém postavené, počet Kapitoly neomylně, a kde nevyhnutedlná potřeba toho vyhledává, y knihu, z níž rytm takový vzat jest, dosti zřetedlně ukazují: čím všem milovníkům písma svat. obzvláštně školní mládeži k pamatování na řeči a skutky boží Příležitost Dává Se. (t j. Paulus Dolezal Sakolcen- LXIII sis) L. P. 1745 s. l. str. 97 a příd. listy 2. v 12cy. Na průbu Doležalova veršovství líbilo se z této Byblí rytmovní několiko veršův pro milovníky zde napsati:
Kniha Kazatel.
1. Marnost! Pomijí, odcházý 2. 4. Všecko, mudrování kazý 12. 2. Zahrady, Čeled y domy 5. 7. Shledávej v dobrém svědomí. 24. 3. Čas Wšemu, hovado v světě 1. S námi zaroveň se plete 19. 4. Zle Gednomu; y dobří dost 8. 4. Trpí: což jest krále hodnost? 13. 14. 5. V chrámě Lehkost, a starání 1. Mnohé, hodno jest kárání. 10. 6. Lakomec Maje, hlad snáší 2. Y slavných smrt pryč zanáší 6. 7. Lepší Než olej, jest jméno 1. Dobré: uži, což svěřeno. 8. Královských Rečí ostříhej 2. Na bezbožné se nedívej. 13. 9. Jeden Stav hříšných y svatých 2. Živ buď vessel ve dnech zlatých. 7. 10. Důstojný Blázen těžká věc, 6. Těžká y jeho mnohá řeč 14. 11. Chléb Pouštěj Po vodě, na soud 1. Pamětliv jsa vessel pobuď 9. LXIV 12. Mladý před zlým casem zmeň se, 1. Ať soud věc dobrou přednese. 14.
4. „Sama učícý abeceda a tak zpořádaný Slabikář, že podlé něho y nejmenší žáček k čtení písma snadno přiveden býti může, a to tím spíše, čím méně ke koncy hnán bude. NB. V tomto druhém vydání (jehož odpis jen v rukou mám, tlačené této knihy nikde dostáti nemoha) vynechává se desatero Božích přikázaní, šnešení apoštolské y modlitba Paně, jako y propovědění vzatá z evanjelií nedělných, poněvadž onono dítkám ještě časněji známo býti má, místo toho pak modlitby rytmovní za užitečnější a příjemnější k čtení malým dítkám býti uznávám. Vytištěná roku 1756.„ Tento slabikář to zvláštní do sebe má, že vněm obrázky jsou těch věcý, kteréž se v něm jmenují, a jejíchžto jména se dítky čísti učí. k. p. Adam, Bečka, Cep, Dům, Eva, Ferule, Jelen, Had, Ihly, Kalich, Lev, Metla, Nůž, Oko, Péro, Quadrat a t. d. jsou namalovány, jako y před každým veršíkem, kteřížto zde podlé abecedy položeni jsou, obrázek té věcy, o LXV níž verš zní, se nacházý. Jeden y druhý veršík zde se pro milovníky veršův klade. Na literu I. tento veršík stojí:
Ihly nejvíc škodí kůži, Zlý jazyk ženě y muži. na R. Ryba vždy jen vodu pije, Duše slovem božím žije. na S. Sekera vyvrácý stromy, Hněv boží bezbožné domy. na T. Tele skáče v nemoudrosti, Jemu jest podobných dosti. na V. Věnec jen té panně svědčí, O které není zlých řečí. na X. Xantipa zlá žena byla, Y bez luhu muže myla.
V funebrálu Jakobeiho několiko písní od něho složených se nalézá. V rukopisu pak pozůstal od něho: „Život D. Martina Lutera podlé Masnýcyusovy knihy: vyvolená boží vinice, v verše uvedený.„ na osmi arších, kterýž rukopis v rukou mám.
§. 20. Jan Chrastina.
Narodil se v Pouchově, z otce Jana kněhtlačitele. Rodičové jeho, nau- LXVI čivše jej doma čísti a něco psáti, poslali jej do Trenčanské školy. Zde, měv výborného učitele Jana Herchla, v literním umění, zvláště pak v latinském a řeckém jazyku, nad mnohé jiné spoluučedlníky prospíval. Dobrý základ v Trenčíně položiv, aby se y v uherčině pocvičil, poslán byl léta věku svého 18ho do Rábu r. 1747 kdežto učedlníkem byv M. Jozeffa Torkoše rektora, zatím Šopronského kazatele, a Samuele Hajnocýho místo-rektora, v poetářství, řečníctví, Logice až do r. 1749. dne 17ho Března se cvičil, potom pak po vzetí evanjelikům chrámu y škol na rozkaz J. K. M. místodržícý rady, do Prešpurka se obrátil, a tam, nemoha pro syrobu a chudobu do německých škol vyjít, pod zpravou Jana Tomky Saského, muže znamenitého, u vychovávání mládeže šťastného a výborně zasloužilého až do r. 1757 setrvával Již těch časů největší oblíbení jak v latinském tak y v slovenském veršovství a v muzyce míval. Jeho ctnostným a chvalitebným se chováním pohnutý konvent cýrkve Prešporské, zprávu poslední klassy při tamním gymnazyum mu svěřil. A téhož času y korektorství slovanských v Prešporku vycházejícých kněh svěřeno mu bylo, LXVII v kterémž Jiřímu Melianovi 11) nastoupil. A tu Chrastina nemalých zásluh na slovenské literatuře nabyl. Již neboštík otec jeho byl jej v slovenské ortografii a v korygování kněh náležitě pocvičil, kteréžto známosti v Prešpurce vyborného užitku zakusyl. Knihy pod ——— 11) Mnozý muži na literatuře česko-slovanské korygováním kněh při Prešporském gymnazyum dobře zasloužili. Kdo ví, s jakovými nesnadnostmi ortografie slovenská, a skrz to y korektorství spojeni jsou, ten zásluhy těchto mužův uzná. Mně k známosti tito korektorové kněh slovenských přišli 1) Jiří Molitor z Javorníka Moravan, učedlník nejprv Jakuba Tubla Štitníckého rektora ze Skalice rodilého, zatím Vilíma Frydrycha Béra a Jana Tomky Saského Prešporského evanj. gymnazyum rektorů, a za několika roků při cýrkvi Prešporské Uhersko-Slovenské kostelník až do r. 1749 knihy korygoval. Zatím stal se některé školy v Uhřích rektorem. 2. Pavel Bordáč z Holíče rodu zemanského. Učil se nejprv v Přítrži, kdež toho času Ondřej Ambrozyus Oravec rektorem byl. Zatím odšel do Modry, kdež od Pavla Jakobeiho slovenské dobropísebnosti se vyučil, odtud do Prešpurka, kdež pod zprávou F. Béra a Tomky Saského tehdejších rektorů zůstával. Okolo r. 1752 LXVIII jeho zprávou v knihárně P. Landerera, od léta 1758 až do jeho smrti tištěné, patrně ukazují, že náš Chrastina známostí řeči česko-slovenské nad mnohé věku svého učené Slováky chvalitebně předčil. Jeho kalendář, který mnohé roky vydával, zvláště pro verše v něm se nacházejícý, veliké chvály došel, jejž on někdy Ezopovými fabulemi, jindy pak Taubmanovými žerty a Gelovými fraškami, jindy opět nejpamětnejšími celého roku se zběhlými příhodami, mravními propovídkami a naučeními o moudrém obcování ve světě s lidmi a t. d. pěkně přiozdo- ——— byla mu nejmenší škola při gymnazyum Prešporském k vyučování svěřena. Sesbírav peníze r. 1754 vyšel do Jeny, kdež se až do 1757 roku zdržoval. Po jeho do vlasti se navrácení Adam Rajčáni c. kr. Radce a u komory Uherské archyvář manžel Marye Plaťové představil jej svému pastorkovi Kašparovi Kubinimu za učitele, odkud po roce do cýrkve Belenské (v Spiši) odešel, kdež službu kazatele konal. 3. Jiří Melian z Turce, r. 1754 Bordáčovi v korektorství nastoupil y v učitelství nejmenší školy Prešpurské. Roku 1757 odešel za rektora. 4. Jan Chrastina. 5. Samuel Čerňanský nyní cýrkve evanj. Bátovské výborně zasloužilý Sl. Bož. Kazatel. LXIX biti, a prodajnějším učiniti uměl. Jeho rozprávky o Gelovi a Taubmanovi ve verších vydány jsou pod tytulem: Slovenští Veršovcy v Uherské Skalicy L. P. 1805.
§. 21. Matěj Augustini.
Jeho rodičové byli Eliaš Augustini syn Samuele Augustiniho Rutčanského kněze, matka pak Magdalena Regisova, a byl v S. Mikuláši v Liptově narozen. Učil se jednak doma, jednak ale v Šoproně pod zprávou Jana Kryštofa Dekarda tehdejšího Šopronské školy rektora. Zatím stal se rektorem školy Necpalské r. 1730, odtud však r. 1732 do Krajné cýrkve Nitranského bratrstva přešel. Téhož roku dostav povolání do Trenčína, přijal je, a odšel ze zvláštních příčin. Zde až do r. 1753 věrně pracoval, kteréhož mu syn jeho téhož jména nastoupil. Od něho v cytaře Tranovského jediná píseň: Skrz Adamů pád přetěžký a t. d. z němčiny Lazara Špenglera přeložená se nalézá. Mezytím y jiných spisů nám pozůstavil, v nichžto památka jeho po dnes trvá, totiž:
LXX 1. Přemyšlování svaté o trpělivosti křesťanské, a o tom, což ji na odpor stojí, totiž o netrpělivosti; aby srdce křesťanské onouno na každý den se ozdobovalo, ale této pilně vystříhalo, z písem svatých dobrým umyslem vyvedl, příklady rozličnými vysvětlil, a předložil Mathias Augustini, někdy cýrkve artykulárské Necpalské, nyní pak cýrkve art. Trenčanské S. B. K. s. l. (v Pouchově) L P. 1734 str. 311. 2. Přemyšlování o smrti. 3. Služebník Boha živého urozený a mnohovažný Pan P. Danyel Knogler Sl. a Svob. Kr. Města Trenčína vzáctný a dobřezasloužilý měštěnín, kterak z jámy Lvové t. j. z mnohonásobného a dlouhotrvanlivého kříže předivně a šťastně skrze smrt blahoslavenou dne 12ho Oktobr. Roku 1736 vyveden: a potom v kázání pohřebním, při mnohém shromáždění dne 14. Oktobr. všechněm zarmouceným, a nad smrtí jeho časnou bolestícým, ku potěšení zvláštnímu představen od Matěje Augustiniho cýrk. evanj. Trenč. S. B. K. str. 21. Na koncy jsou dvě elegie, jedna slovenská od Jana Turza Trenčanské školy LXXI toho času rektora, druhá pak latinská od Danyele Knoglera zprávce kůru a organisty při cýrkvi Šopronské, zesnulého syna.
§. 22. Danyel Stránský.
Jeho vlast, rodičové, učitelé v známost mi nepřišli. R. 1724 stal se knězem Sudickým. Zatím odešel do Kremnice, a odtud do Polichna, kdež od r. 1748 až do 1757 v ouřadu kazatelském sloužil. Od něho v Tranovského cytaře osm písní se nalézá z němčiny Jana Hermana, Michala Waisa, Bazyliusa Fertsa, Henřicha Alberta a M. Jiřího Mich. Pfeferkorna přeložené. V Jakobeiho funebrálu jedna původní od něho složená píseň se nacházý: Již jest dosti, ach vezmi mou duši a t. d.
§. 23. Martin Lauček.
Jeho otec byl Jan Lauček byvalý celý čas svého dospělého věku notář a rychtář v S. Martině městečku Stolice Turčanské, matka pak Kateřina Malko- LXXII vic. Tento syn Martin se jim r. 1732 dne 19ho Máje narodil v témž městečku. Prvním počátkům literního umění sami jej poučivše r. 1740 do školy Necpalské ho vedli, v nížto jej nejprv Matěj Buoc, potom pak Matěj Pataky učili. Vyplniv tu šest let, odebral se r. 1747 do Prešporka, kdež pod zprávou Michala Peška a Jana Tomky Saského ve všeliké známosti šťastně prospíval. Chtě se uherskému jazyku naučiti radou učitele svého Tomky do Šářišského Potoku se vybral, kdež Davida Šárkáně, Michala Satmárýho a Štěpána Báňaiho učitele měl. R. 1752 odšel do Kežmarku, kdež se pod zprávou Samuele Minycha a Jana Májora dále v uměních cvičil. Odtud r. 1754. byl do Berzetína za kantora a učitele školy, roku pak 1750 dne 1ho Listopada do Kunové Teplice za kněze, obou cýrkví Uherských povolán. Zde sobě Annu Májorovu svou předtím učedlnicy zasnoubiv, dvě dcery s ní zplodil, totižto: Barbaru nyní V. U. Pana Michala Zontága Sl. Gemerské Stolice notáře, a Kateřinu D. C. H. P. Jana Banka cýrkve Roštárské Sl. B. Kazatele manželky. R. 1761 dne 10 Cžervence po smrti Jana Palčeka uveden byl do cýrkve Horňo-Slanské, toho času ještě s LXXIII Rejdovskou spojené. Zde r. 1764 dne 14ho Máje svou matku, r. pak 1769 dne 10ho Září svou manželku suchotinami vysušenou a usmrcenou pochoval. R. 1770 dne 10ho Dubna zasnoubil sobě Uroz. Pannu Zuzanu Šebekovu, s nížto Davida, Jonatana, Rebeku, Zuzanu a Johanu 12) zplodil. Vyplniv 22. let v Slané, nechal bratrstva Gemerského, ješto ho ouřadem nejprv řečníka, potom notáře a naposledy, y Místo-Staršího poctilo, r. 1783 odšel do Skalice, do kteréž evanj. cýrkve dne 5ho Máje byl uveden. Zde až do r. 1802 s velikým štěstím a požehnáním božím pracoval, kteréhož ale roku dne 9ho Unora běh života dokonal. Živ byl 69 let, 9 měsýců a 20 dnů. ——— 12) Z těchto dítek Martina Laučeka z druhé manželky zrozených, kromě Rebeky za D. C. H. P. Lešku, a Zuzany za Důchodního P. Fichtu vdané, žadné není již živo. David v Štitníckém inštytutě učitel, potom pak v Dobšiné rektor umřel r. 1798 dne 17 Dubna, věku svého 27. léta. Jonatan L. P. 1776 dne 7. Unora narozený vrátiv se z Wittenberských vys. škol stal se cýrkve Zelenické v Nitranské Stolicy knězem, zasnoubil sy L. P. 1800 dne 6 Máje Zuzanu, D. P. Jozéfiho Mijavského LXXIV Jeho pěkné dary, nímiž ho přirození ozdobilo, jako y pilnost, a věrnost jeho v konání cýrkevního ouřadu za 46 let dokázanou, jeho upřímost a šlechetnost, jeho bid lidských čitedlné srdce schválené nalezneš v vypsání jeho života k pohřebnímu kázání, které mu D. C. H. P. Michal Sepeši cýrkve Sobotišťské Sl. Božího kazatel držel 13) přidaném. Krom hystorye Henřicha Benkendorfa o desýti prvotních křesťanů přenásledováních z němčiny do uherské řeči přeložené, a r. 1787 v Prešpurku vydané, ——— Sl. B. na ten čas Kaz. dceru, r. 1806 dne 8. Unora na horkou zymnicy umřel. Byl výborný zelin zpytatel aneb botanykus. Johana pak r. 1801 v Skalicy v svém panenství na suchotinách zemřela. Sama všech těchto matka odstěhovavši se ze Skalice do Apaštoku, vdavši svou dceru Zuzanu, r. 1804 dne 8 Listopada tam v Pánu zesnula. 13) Toto kázání pod tímto tytulem na světlo vyšlo: Křesťanskému bojovníku připravená odplata při smutném pohřebování D. a V. U. muže Pana Martina Laučeka v Sv. a Kr. městě Skalicy cýrkve evanj. věrného Sl. J. Kaz. Roku 1802 dne 11ho Unora představená skrze Michala Sepešiho cýrkve ev. Sobotišťské Sl. B. K. v Uh. Skalicy L. P. 1804. str. 34. LXXV a krom rukopisů, odpisy rozličných cýrkevních protokollů, dyaryí, listů (k. p. Turzových na sta) popsání skrze rozličných Superyntendentů na kněžství posvěcených, následujícých kněh slovenských pozůstavil:
1. Vypsání života výborně učeného a slavného muže Gotharda Dobšinského a Levočského někdy rektora. 2. Zlatá Báně t. j. nábožné modlitby a písně, které jak Gvercy a Šteláři, tak y Havíři, anobrž y jiní bohabojní křesťané za požehnání baňské k Bohu se utíkajícý s mnohým prospěchem užívati mohou, jednak v nově složené, jednak také z němčiny přetlumočené a na světlo vydané od K. Martina Laučeka Sl. božího při cýrkvi V. Slanské a Rédovské kazatele. V Prešpurku u Fr. Aug. Packa r. 1776, v12. 3. Slovárně aneb konkordancý biblická, to jest, registr na celou biblí svatou pro snadnější jakýchkoli jmen, osob, měst, a míst jako též řečí a povědění písem svatých vynalezení, s mnohou pracý a pilností od Martina Laučeka jináče Gallik při cýrkvi evanj. Uhersko-Skalické Sl. B. Kaz. sesbíraný a sepsaný, pod LXXVI zprávou pak a s předmluvou Michala Instytorysa Mošocýho cýrkve evanj. Prešporské Uher. a Slov. Sl. B. K. vydaný v Prešporku L. P. 1791. nákladem a literami Šimona Petra Wébera –. Grunt k této knize, jakož mi řečeno, založil Májor test Laučekův, potom pak y P. Jiří Terray na ní pracoval. Má str. 935 v 4. 4. Katechysmus Ondřeje Šmála rozebraný. 5. Slzy učedlníků z (s.) očí jejich Krystem Pánem setřelé, nejprvnějším kázáním L. P. MDCCLXXXIII v neděli III. po Velikonocy, jenž slove Jubilate, aneb dne 11 Máje z obyčejného evanjelium u S. Jana XVI. napsaného ráno držaným v Sv. a Král. městě Skalicy, před shromážděním cýrkve evanjelické, nesměněného Aug. Vyznání se přidržejícý sprostně předložil Martin Lauček předtím Vyšňo-Slanské a Redovské v Sl. Stolicy Gemerské sjednocených Zborů, nyní pak Skalické cýrkve řádně povolaný kazatel, v Uherské Skalicy vytištěné u Jozeffa Antonína Škarnycla. 3. archy. – K témuž kázání připojeny jsou y 2. písně nábožné při nejprvnějších službách božských v svobod. LXXVII a král. městě Skalicy od ev. křesťanů L. P. 1783. dne 11. Máje zpívané, v Uherské Skalicy u téhož vytištěné. 6. Radostné prozpěvování stále spasení od cýrkve ev. v svob. a král. městě Uherské Skalicy v den posvěcení chrámu svého v nově vystaveného obětované v neděli 17tou po S. Trojicy t. j. 8. Ržíjna 1797. u téhož tištěné. Tyto, y v num. 5. svrchu opsané písně až po dnes se v Skalické cýrkvi zpívají.
§. 24. Pavel Tešlák.
Narodil se ve Zvoleně r. 1759 z otce Jiřího Tešláka, matky pak Evy Liptákové. Až do devatého roku sami rodičové doma ho vychovávavše, zatím do školy Garamsecké jej vypravili. Odtud radou Sextiho toho času Garamsecké cýrkve kněze, chtě se uherské řeči vyučiti, do Ožďan se odebral, kdež ho Krejčovic, a Jestrabini toho času Ožďanské školy učitel v literním umění vyučovali. Pobyv zde tři léta dvanáctého léta svého věku přešel do Šťávnice, chtě již v němčině se cvi- LXXVIII čiti, kdežto na učeném vlastency Janovi Severinimu zvláštního nalezl patrona. Odtudto do prešporské školy se přestěhoval, kterouž toho času Jan Jiří Strečko již řídil, jenž byv sám veliký humanysta mnohé humanysty v své škole zformoval, a našeho Tešláka, jehož výborné dary znamenav, zvláštně sobě liboval, a potom jako kněze vysoce vážil. Běh svůj školní dokonal v Jeně, kdežto prelekcý slavných Doktorů Grisbacha, Dederlaina, Eichhorna, Raicharda, Hallbauera, Ulrycha, Wideburga a Sukova y jiných poslouchav, znamenitě se v literním umění vycvičil. Navrátiv se do vlasti, r. 1783 skrze Jana Cžerňanského Baňského okolí Superyntendenta dne 13ho Listopada na kněžství do Velké Jasenové byl posvěcen. Odtudto r. 1884. přešel do Pojnik, zatím do Šťavnice, Pilíše, Oroslánu, kdezto dlouhý čas strádav k nemalé literatury slovenské škodě r. 1801 v panictví zemřel. On nám 14 původních, jednu z němčiny Kroneka, jednu z Šmolka a 3. z Gellerta přeložených písní, které všecky mezy lepší přináležejí, pozůstavil. Y některé přiležitné zpěvy k. p. při příležitosti vstupování do stavu manželského D. Pana Samuele Cžerňanského a D. P. Pavla Já- LXXIX šiho a t. d. podlé latinského metrum (nebo y latinské verše šťastně skládával, a byl v latině výborně vycvičený 12) složené, od něho nám pozůstali. Onyno jeho duchovní písně nalezneš v knižce: „Křesťanské modlitby a písně pro pocestné. Nákladem Štěpána Boboka sv. kr. Baňského města Šťávnice měštěnína vydané, v Prešpurku 1786. v 12cy.„
Ostatek v dílu třetím. ——— 12) O Tešlákové známosti řeči a poezý latinské svědčí jeho pěkná oda, kterouž památku výborně na vlasti zasloužilého muže Jiřího Strečka v srdcých nejen učedlníků jeho, ale všech dobrých vlastencův zadržel, a tať pod tímto tytulem na světlo vyšla: Ode ad beatos immortalesque manes viri sua aetate incomparabilis clarissimi doctissimique D. Joannis Georgii Strecsko gymn. A. C. Posoniensis Rect. et Professoris quondam meritissimi, Anno Christi M. DCCXCV ad diem 4. Nonarum Novembris vita defuncti. – Ut memoriam optimi praeceptoris & amici conservaret, nomine suo & aliorum canebat Paulus a Lapide Leonis Ecc. A. C. Minister. Comaromii, typis Valentini Weinmüller. in 3. 1. phil.
LXXX Poezye.
Díl II.
[1]
Lubinský z Lubiné a Rozyna Milovská. Nešťastné následky stracené nevinnosti.
Na krásné rovině u Senice, Tam, kde se široká sylnice kříží, Slyšet jest temný a žalostný hlas Na rolí, na které neroste klas, K tomu když místu se pocestný blíží. Studení větrové fičejí tam, Sova y pošmourná naříká v nocy, Strašlivě příšery burácejí, Těžké tam vozy se zpokácejí, Strachem všech poutníků mizejí mocy. Bloudícý ohňové blyštějí se, Tesklivě plápolá tichounký plamen, Slyšet y předivný podzemní chřest U hrobu, nad nímž se rozkládá břest, V kterémžto Rozynu přikrývá kámen. V Senicy bydlela neboštíčka Pod kázní přepřísnou tvrdého otce, Tvář jeho sškvrkla se zůřivostí, [3] K ctnosti však vedl ji od mladostimladosti, Přiměká matka k ní měla se krotce. Děvče když bylo se narodilo, – Truchlivé budoucých neštěstí heslo! – Krávy jich dojily červenou krev, Jehňátko zabila hromada dřev, Nádobí prázdné se do domu neslo.*) Jako strom u řeky tekuté roste, Rostla tak milostná děvuška krásně, Postavy vysoké, růžových líc Byla, jež krásylo lilium víc, Její pak očičky stkvěly se jasné. Křídlatá pověst se roznášela Daleko, široko o panně švárné, Spanilí mládency nabíhali, Na krásu, na jmění spoléhali, Námluvy k manželství staly se marné. ——— *) Až po dnes ještě trvá mezy Slováky ta pověra, že lidé pověrčiví vydávajíce se k. p. na cestu, neštěstí předpovídají z toho, jestliže je kdo s prázdnou nádobou předejde, aneb y jináč za znamení nastávajícýho jim neštěstí drží to, jestli kdo v jisté dnidni, k. p. na den nového roku, s prázdnou nádobou do jejich domu přijde. 4 Lubinský z Lubiné*) šťastnější sloul, Milovné Rozyny přilnulo k němu Srdce, an nad všecky krásnější byl, Bílounký, jakby se mlékem vzdyvždy myl, Havraní oči se jiskřili jemu. Na zámku nádherném na Lubiné Bohatý rytíř měl příbytek slavný, Hrad ten sy z mramoru postavit dal, Zlatem a stříbrem ho ozdobit znal, Umysl bez ženy zůstat měl dávný. Často však Rozynu navštěvoval, Na šesti koních se vozýval stále S nádherně oděným komonstvem svým, Rozyně líbil se takový dým, O něm co mluvila, bylo mu k chvále. Podvodný rytíř svůj umysl kryl, Nevinnou Rozynu k hříchu chtě svésti, Bleskem svým děvušku zaslepoval, Medovou řečí ji zavozoval, Bohaté dary ji poroučel nésti. Často se přísahou zavazoval, Že se jen s Rozynou manželstvím spojí, Věřila děvice lehkověrná, ——— *) Lubina jest ves v Slavné Nitranské Stolicy ležícý. 5 Ržeč ale byla to licoměrná, Rozumná panna se darmo tou kojí. Z jara s ní chodíval na procházku, V zahradě sedaje do tvrdé nocy; O samé lásce jen mluvíval vždy, Víte to nebesa co? jak? a kdy? K odporu děvečka neměla mocy. Zhanobil podvodník nešlechetný Děvče, co anjel, y krásné, y čisté, Uhasyl plamen svůj shovadilý, Vyvedl umysl pošetilý, Děvčino neštěstí bylo již jisté. Brzyčko vadly již růžičky ty, Předtím jenž na tváři bílounké kvetly, Rytíř víc nepříšel do Senice, K jiné se obrátil do Skalice, V městě se mrzuté klevety pletly. Sklamaná děvečka poznala se, Matka y tušila neštěstí její, Pověz mi, řekla jí, dceruško má, Co ti je? čehožs sy povědomá? Děvčeti perlové slzy se lejí. Předce, co kámen, jí neříká nic, Hořce jen naříká, tesklivě vzdychá, Slzy ty mateři zrazují hřích, 6 Z něho jen zkaženým rodí se smích, Nepravost bolestně svědomí pichá. Měsýc když zmladil se po třikráte, Morova sukně se děvčeti ouží, Boky se nevolné vyplňují, Sněhová ňadra se pozdvihují, Otec mněl, stráva že dobře jí slouží. Když ale devětkrát obnovil se Měsýc, již děvečka přílišně tlustne, Hedbavný kabát jí neobchodí, Nešťastná láska co nevyvodí, Krev v těle veškerém denně jí hustne. Prchlivý otec již zřetedlně Seznal, že dceruška v nectném jest stavu, Pochytil v hněvě svém třtenicy, Krutě zbil svedenou nešťastnicy, V čele jí ubohé probil y hlavu. Jdi, řek ji, smilnice nešlechetná Z domu ven! hříchem tvým zakaleného, Víc nechť tě oči mé nevidějí, Uši mé o tobě neslyšejí, Hledejž sy jinocha milovaného. A v tom ji vystrčil na ulicy, Svět byly přikryly mrákoty husté, 7 Studený vítr dul od půlnocy, Měsýc jí nepřišel ku pomocy, Městěčka ulice byly již pusté. Utíká přikrytá modřinami Přes pole, přes louky, přes hory bludné, Jako zvěř od honcův sestrašená, Volavcy myslivce zaplašená, Myšlení přenásleduje ji trudné. K Lubiné blíží se po pulnocy, Přímo jde k rytíři nešlechetnému, Na hradě vysokém v karty se hral S kuběnou, kterou sy na hrad svůj bral, Do sýně vstoupivši řečnuje k němu: Rozyna. Rozkošný rytíři, pohleď a viz Modřiny na tomto ubitém těle, Prchlivost nebe mne potrestala Za to, že tebe sem milovala, Otcovou rukou sem stlučená cele. Bijeli statečná v srdcy tvém krev, Naplniž sliby, ježs děvčeti činil, Vzýti mne za ženu neprodlívej, Před Bohem podvodu neužívej, ZnátZnáť nebe, semnou žes přetěžce zvinil. 8 Lubinský. Bláznice, řekl ji, nemůž to být, Abych sy rytíř jsa zasnoubil tebe, Můjby se zemanský zhanobil rod, Nebylby poctivý z tebe můj plod, Slavný jsa hluboce vrhlbych sebe. Mezytím děvice uspokoj se, Mužeš zde při panském pobýti dvoře, Za uředníka tě brzyčko vdám, Chcy potom obcovat s tebou y sám, V radost seť obrátí nynější hoře. Rozyna. Ha! muži nad všecky ukrutnější, Slouti chceš v krajině statečný rytíř, Nechtěllis sobě mne zasnoubiti, Neměl sy ze cti mne obloupiti, Ruše své sliby jsy ohavný šidíř. Kyž sy se na hradě propadl svém, Prv než sy k mrzkému hříchu mne zvábil, Kyžs mne prv ubohou, než sy mne zved, Nejprv když v Senicy viděls mnemne, hned Na prvním místě tom tulichem zabil. Ržekla a prchá již zoufajícý, Po horách Březovských, Mijavských bloudí, 9 Myšlení smutná ji nepokojí, Mocy jich děvice nevystojí, Bez rýmu básníře každý to soudí. Zatím se zbouřený pokojí svět, Černé se mrákoty s oblohy tratí, Studená vichřice utichuje, Rozum však děvčin se zamračuje, Jasného medle kdo světla mu vrátí? Hvězdičky třesouc se jiskří se zas, Tichounký měsýček rozkošně svítí, Dívka když zármutkem rozhořčená, Teskností nesmírnou obklíčená,obklíčená Bolesti blízkého porodu cýtí. Na roli ourodné porodila,porodila Na podzym synáčka roztomilého, Pláč jeho hrozně ji skormucuje, Zdá se, že z hříchu ji obviňuje, Zplozen jsa z spojení nepořádného. Schopíc se – odcházý – dítěte chce Nechat tu –, brzo však umysl mění, Krutými bolestmi přemožená, Trpkými starostmi utrápená, Nastojte! při zdravém rozumu není. Z mošničky nožíček vytahuje, Přímo ho do srdce dítěti vráží, 10 Umírá chlapeček v okamžení, Matka v tom ukrutné potěšení Cýtí, a hrobček mu kopat se snaží. Vložila nevinné děťátko v hrob, Svědomí její se budí v té době, Z přetěžkých hříchů ji obviňuje, V peklo ji nešťastnou odsuzuje, Zouffalá v lesýčku stěžuje sobě: Běda mně! co sem to učinila, Nectně sem smilstvím se poškvrnila, Věnec sem stratila utěšený, Běda mně, rod můj jest zhanobený. Vlastního dítěte vylivši krev, Nelitovala sem vlastních svých střev, Pláčem mne vinilo nešťastnicy, Běda mnemně ohavné vražedlnicy. Kyž mne tu roztrhá divoká zvěř, Ach! kyž mne zabije zbojníků zběrzběř, Věčná kyž přikváčí tuto mne noc, Kyž se hned dostanu ďablovi v moc. Kyž do mne udeří ohnivý hrom, Ach! kyž mne přivalí nejhrubší strom, Otevři země sese, pohltni mne, Nedej mi dočekat bílého dne. 11 Ržekla. V tom rukou svou zkrvavenou Vytáhši poznovu přeostrý nůž svůj, V ňadra ho vrazyla liliová, Cedí se krev její šarlatová, Umírá vzdychajíc: Spasyteli můj! Ospalou zemi když probudil den, Oráči nalezli bezdušné tělo, Poznali Rozynu zavedenou Lubínským, krví zde zakalenou, Divíc se, měla že probité čelo. Letí z nich jeden hned do městečka, Zanesl rodičům truchlivé heslo, Měla pak matička strašlivý sen, Ploula že na vodě samotná jen, Lodí pak nešťastně zlomila veslo. Srdce se svíralo mateřino, Smutnou když o dceře slyšela zprávu, Sstrašená vyjela bez prodlení, Přiběhla k studené v okamžení, Hlásý se věc již y městskému právu. Kněží se pochovat zpečovali Nešťastnou děvicy do hřbitova, K synu, jejž přátelé vykopali, Pod břest ji v tichosti pochovali, Proto tam každou noc naříká sova. 12 Slavíček ročně sem priletujepřiletuje, Nad hrobem jejím tu žalostně zpívá, Zpěv jeho proniká masso y kost, Mnohý sem přicházý slyšet jej host, Jen že se slavíček brzo zas skrývá.
Jakub Žibřid z Žibřidova. Výstražná báseň. Smutné následky zlého vychování.
Bujná rozpustilost nešlechetnosti, Kteráž každodenně hejsá, hrá a hýří, Aniž za svou mrzkost před ctnostictností se pýří, K jaké vede srdce převrácenosti, Chlipná nestydatost světských rozkošníků, Venušiných služebníků, Kteříž od tancův k hrámhrám, od her k tancům letí, V kavárnách a krčmách hříšné dni své světí, Jichžto srdce radost z bídy lidské mívá, Kterak prutem božím potrestána bývá; Jak se přirozenost na hřešícým těle Mstí, jak Venuše sy postel bídy stele, Příklady zlých otcův, nerozšaffných matek, Kterak hříchu sýmě v srdce dítek sejí, Vrchovatou mírou čírý jed doň lejí; 13 Kterak marnotratcův přicházý v zmař statek, Posléz, kterak v zboží postavené douffání, Když se zlato stratí, padá v zouffání, To vše tato báseň jasně ukazuje, Výstrahu všem Uhrům svatou představuje. V Žibřidově starobylé dědině Nedaleko od Šťávnice baňské, V strašných horách, jenž se táhnou k Krupině, Ležícý, žil rytíř, jehož jméno panské Jakub Žibřid z Žibřidova*) bylo, VšeVše, co s nim se divně přihodilo, V starých letopisých není doloženo, Ni to, kterak v Hontě hrozné bídy množil, Jakých Slovák v Uhřích ještě nebyl dožil, V žádném spisu není obsaženo, K známosti to lidské tradicý jen přišlo, Na světlo pak tiskem teprv nyní vyšlo. ——— *) Žibřidov jest starástará, na pomezý Hontské Stolice ležícý, a jako cýrkev filialní k Královcým přináležejícý dědina. Zdá se, že ji Hussyté v čas Hussytské války založili, a jí jméno ŽibridovŽibřidov, snad od svého některého vůdce, aneb držitele jejíhojejího, dali, kteréž staré českého rodu jméno není Cžechům ne- 14 Muž ten, jestli vážné jméno muže Jej tak ctít můž, jako trn ctí růže, Mrhal život v měké lenivosti, V hříšné k dobrým dílům nepříčinlivosti, Stroje denně marné tance, kvasy, Y v ty nejsvětější časy, Nevšímaje sobě bohaprázdný toho, Zdaž jest svatý Advent, aneb smutný půst, Jako v pivné krčmě v domě svém dal hůst, Plativ muzykantům ročně peněz mnoho. Jeho dům byl jenom zběři milovné, Hany páchajícý sydlo, Tu se sešli s všech stran panny šperkovné, Karbaník tu míval milé bydlo, Špatné tovaryšstvo lstivých lichevníků, Cti y jmění rovně zlostných loupežníků, Zyštné řemeslo své u Žibřida konalo, Chasu sobě rovnou svolalo, Peníze kdo donesldonesl, prázdný odsud vyšel. ——— známé. Ostatně y jiné české familie v rozličných časých v Uhřích se usadilyusadily, k. p. Mikuláše Kostky, jenž byl Pánem na Střežicy a Lietavě, a Čecha z Levic, jenž někdy Levickým panstvím vládl. Byl pak Hussýta, jenžto jednou y v proboštví Ipelssaské se byl uvázal, y je za čas držel. 15 Dobré mravy již se dávno byli Odtud odebrali z bytu bezbožnosti. Tito rozkošnícy Venuši a Bacha ctili, Neznajíce studu svaté nevinnosti, Náhodou když ctnostný musyl tudy jíti, Nechtělli se pohoršiti, Stydlivé své oči musyl zamhouřiti, Převrácenost jejich noc sy ze dne Dělávala, přes noc jedli, pili, hrali, Do svitání tancovali, Zpilí, jako břevna, spali do poledne, Krásné mimo jdoucý dívky vábívali K tancy, nechtícý jít sýlou schytávali, Po tancy pak s schytralostí Vodili je do temnosti Pokojů svých, mistrně připravených k tomu –, Do propasti toho domu, Do níž čistá Panna nechtíc padla, Byvši bídně zhanobená, V tábor Venušin jít přinucená, Jako ulomená vichrem růže svadla. V tom jim slavný rytíř předek vedl, Starý vůdce, porušený z cela, Jenžto na tisýce krásných dívek svedl, Hanbou přikryl čistá jejich těla, Znalť ho každý z plešivého čela. 16 Jeho Paní, rovných kunštů mistřině Nad Laiši*) skušenější, Nad Tesbitskou Frynu**) podvodnější Z Vídně rodem jakás němkyně, Bylať tváři snědé, konopnatá švihlicešvihlice, Rouchem šarlatovým krásyla se bujnice, Každý den své rusé vlasy,vlasy Křtaltovati dala na vysoko, Sukni, by ji ledví stála na široko, – Jakož němkyní byl obyčej v ty časy – Z obou boků podestlala poduškou, Bedra opásala vyšívanou fertuškou, Ňadra, ctnost jež ženám káže zastírati Nevinného studu zástěrou, Nestydatá z polovice odkrývala. ——— *) Laiše (Lais) byla Koryntská nevěstka. **) Fryna (Phryne) byla pověstná Tesbitská nevěstka, tak velmi krásná, že podle jejího obrazu všecky Venušiny podobizny v celé řecké zemi dělány byly. Jednou za příčinou své bezbožnosti před vrchnost obeslaná, ne tak pomocý Hyperyeda svehosvého obránce, jako raději svou spanilostí svítězyla a absolvována byla. Ona svým mrzkým handlem tak mnoho peněz zýskala, že město TébeTébe, od Velikého Alexandra pobořené a zkažené, znovu za ně postavit a opraviti dala. Viz Atenea kn. 3. Plin. 34. 8. 17 Kolik od života rána k večeru Svedla, nemoh žádný spočítati. Žibřid tři měl syny porušené cele, Vilím nejmladší, hned od dětinství směle, Po nemravných stezkách otce zlostného, V službě Venušině sšedivělého Kráčel. Deset roků mělměl, když sousedovy Dcery, služebnice Žibřidovy, Hrozně sobě na něj stěžovaly, Ržkouc: že Vilím věčně shání, Že prý svévolný jest, ač se každá brání, Ledacos že předce páchat nepřestává, Hned je štípe, hned jim frčky dává, A y jiného cos –, řekly, dělá, Že prý malý Vilím pomora jest celá. Vždy to rodičoverodičové s smíchem přeslyšeli, Březovým když prutem chlapce švihat měli. Karel jeho bratr byl již dospělejší, Ale mnohém zlotřilejší, Do Šťávnice baňské dán byl k cvičení V krásném užitečném umění, To mu v dětinství hned dáno heslo, Že má zpravovati jednou země veslo. Při kartách však radši, nežli v škole seděl, Sotva latinskou řeč jaksy lámat věděl; Ale Marjáš uměl dobře hráti, 18 Dokonále tancovati, Zmrhav peněz mnoho, dělal hrozné dlouhy, Naposledy skrz své nectné slouhy Po celičkém městě peněz k půjčce hledal, Žádný ani babky marnotratcy nedal. Dobrých učitelů věrné prosby, Pěkná slova, časem přísné hrozby,hrozby Byly daremné, pak aby nezkazyla Zprašivělá ovce celé školní stádo, Kteréž na zlé pastvy časem chodí rádo, By se mravní zhouba obmezyla, Professoři, jenž své milovali žáky, Žibřida a jemu rovné v peří ptáky,ptáky Zasloužile nejprv strestali, Bez komendacý jej potom vyhnali. Víc ho rodičové cvičit nedavše, Létat ptáka kam, jak sám chtělchtěl, nechavše, Svaté rodičovské povinnosti,povinnosti Z hříšné lehkomyslnosti Zanedbali. Karel stal se zlobivějším, Znamenal den každý skutkem ohavnějším; Po veškerém Hontě, jako duch zlý bloudil, K krásným pošetile děvuškám se vloudil, Mnohá švárná panna v čistotě sy vila Věnec, který při něm utratila. Ludvík nejstaršímu Žibřidovu synu Ržíkali, jenž tím měl větší vinu, 19 Čím byl vyspělějšívyspělejší. Rozkošné byl těla Postavy, co buk, a vysokého čela, Od mladosti outlé připravován k tomu, V Marsověby službě do svatého domu Slávy vstoupil, hrdinskými skutky Vítěze cti nabyl, veda kruté půtky S nepřáteli vlasti. Dán jest do černého Pluku, jenžto reka přeslavného Matyáše Krále slavné jméno nosyl, Jen že tím se Ludvík nikdý nehonosyl. Nebyl zvyklý vojenskému Pořádku, ne na hodinu vstávat, Ani k živobytí počestnému, Ráno obyčej měl do děvítidevíti spávat, Celé boží nocy za ženskými běhal, V krčmách s nevěstkami léhal, Na tisýckráte se opil, Zpilý hrozné bouře, kam jen přišel, tropil. Jednou při nevěstce smělý sok ho pohanil, Jejž hned napráhna meč těžce poranil. Jindy přišel domu, jako huba, napitý Bez širáka, mečemeče, všecken ubitý, Brzyčko se dostal k profosovi, Potom pod palice kapralovy, Zatím sevřín železnými pouty, Pomrskán byl do krve až pruty, Naposledy dostav propuštění, Navrátil se k otcy, odnesl pohanění. 20 Mělť y dcery Žibřid dvě, z nichž Běta Asy čtrnáctiletá Byla mladší, zrůstu vysokého, Vlasů černých, jenž se přes ramena Míle kadeřili, spouštějíc se po kolena, Nosu orličího, čela vznešeného, Krásné růže stále skvetaly Na veseleveselé její tváři, V mladosti té ranní záři Labutí se ňadraprsy míle zdvíhali, Její černé oči, veliké a jasné, Lásku v každém srdcy budili, Cynobroví rtové k políbení loudili, Summou, děvče bylo jako anděl krásné, Ržeč pak její sladká, jako med, Všechněch vnitřnosti pronikala hned. Ale pěkná holkaholka, nastojte! již byla Nakvašená jedem chlipnosti, V mladičkém tom věku řídké rozmařilosti, Jenom lásky v srdcy čila, Bez mužského ssoužila ji dlouhá chvíle, Z rána věku svého došla toho cýle, Kterého kdo důjde, po něm již jest veta, Jináč rozkoš byla uherského světa. Starší bylo Francka, jako nectné máti Jméno, jenž se nebes nechtěla nic báti, Ač jí přirození krásy nepřálo, 21 Posuňky předc hanebnými, Ržečmi svými oulisnými,oulisnými Svedla krásných chlapcův nemálo. Často nestydatá sama běhávala Za jinochy nočně, hochů shledávala, V dvamecýtma letech byla Bez manžela třetí dítě porodila, K zlému se vždy měla ochotněochotně, Běžela tak v zahynutí klopotně. Nad to choval rytíř dvadcet služebníků,služebníků V zlotřilém svém panském domě, Ale šlechetného neměl, kromě Samých porušených obšitníků. Dobrá mátě dcerku – ač to dcery mrzý – Mnohá ctnostným srdcem milé mátimátě shrzý, Před tou zlostnou zběří vystříhati Musela, hned z mládi v uzdu pojímati, Jinák brzo v té se svodné pasti Octnula a padla do propasti. Také dobrý otec svého nevinného Syna, co dvou očí, chránit musyl, Aby do osýdla nešťastného Neupadl, v něm se nezadusyl, Jakož mnohý jinoch smutně zkusyl. Předce zhoubě této velmi málo hochů, Málo krásných dívek ušlo v Žibřidově, Ani vdané ženě, ani mladé vdově, 22 Když jen byla strojná trochu, Neodpustili ti zlostní svůdcové, Nebezpečných leček pilní strůjcové. Kousek kvasu mnoho nakvašuje těsta, Často prudký oheň všecky města Ulice a pyšné domy zapaluje, Když se vítr vztěká, moc svou rozšiřuje, Se střech na střechy zas pláchy ohně věje, Plamen na široko na daleko seje, Nejslavnější domy v okamžení zžírá, Všecko kolem v prach a popel sstírá: Tak y nepravost se po městech a dedináchdědinách, Anobrž y po velikých krajinách Rozchodí, svým jedem milliony nakažuje, V bezednou je propast pohřižuje, Ctitele své vede jako na provaze, K tisýcerým hříchůmhříchům, k jejich věčné zkáze. Tak y ŽibridovskéŽibřidovské příklad bezbožnosti, Celý kraj ten bydlo předtím blaženosti, Zvláště milou nezkušenou mládež Z gruntu zkazyl, takže bujnost, nízká krádežkrádež, Opilství a sváry, vraždy, ukrutnosti, Zhovadilé ohavnosti, Za které se ctnostný zapířiv se styděl, Každý v okolí tom rozmáhat se viděl. Hřích sám vraždným katem nešlechetných bývá, Na hřešícým těle ukrutně se mstívá, 23 Tak y v přenešťastném Žibřidově bylo, Milé přirození tu se proměnilo, Na jinochů lícech svadly krásné růže, Pěkné ondy dívky, jako stěna, zbledly, Mladé ženy sžlutly, ssnědly, Na tváři se všechněm povraskala kůže, Vztěkaly se krutě neslýchané nemocy, Eškuláp v nich nemoh žádné dáti pomocy, Žibřidované se časně sestarali, V polovicy věku bídně umírali. Velmi dlouho nebe milostivé,milostivé Shovívalo Žibřidovi zlému, Polepšení hříšných že jest žádostivé, Tamní kněz to kázal zboru svému, Tenť y rytířův dům s milou upřímností K obrácení často věrně napomínal, Prosyl, žehral, ruce k nebi zpínal, Kazatele šetře vážných povinností. Z Bůhdarma vše. Rytíř s lehkomyslností Všemu, dobrý kněz co pravil, Smál se, žerty s hroznou svévolností Z božího sy muže stroje, Aniž nebes již se boje Byl rád, když se ho jen brzo zbavil, Zlosti vršil zatvrdile, Letěl k hříchům shovadile. Svaté vypovědi nic již neplatily U rytíře nešťastného, 24 Již se přehluboce byly vkořenily,vkořenily Žádosti zlé v černé srdce jeho; U zlobivé jeho ženy Svatá stratila ctnost z drahé ceny, Každé dobré slovo,slovo bylo při něm, při ní,ní Drahá perla, jenž se mece svini. Ale blížili se přísné soudy boží K sydlu bezbožnosti krokem malým, Jenž když bezpečně se nepravosti množí, Na otroky hřícha časem nenadálým Doléhají, jestli nebes shovívání Drahý poklad zlostně potupují, V propast bezbožnosti sebe pohřižují, Zpečujíc se zlostně vydat na pokání. Tak y na Žibřidov bez nadání, Po zmrhaném drahém času v zlosti, K nebi volajícý o mstu hanebnosti, Po laskavém nebes s trestem prodlévání, Naděje když všecka pominula kání, Dolehl trest slušný, když tenten, který třese Nebem, na ramenou veškeren svět nese, Ortel jemu vyřkl spravedlivý, By se každý člověk, tvor y každý živý,živý Báti učil soudu jeho přísného, Nekajícým strašného. Mínil jednou rytíř jména svého slavit Svátek –, poslední den Žibřidovy slávy! 25 V ten čas shrnuli se k němu lidu dávy, Vlastenec y cyzý zvyk se u ňějněj stavit, Vinšuje mu každý usty velmi mnoho, Dlouhověkost, stálé zdraví, Slávu, hodnost, mysli pokoj pravý, Jen že sotva který v srdcy přál mu toho. Dávno již náš rytíř k přeradostnému Tomu svátku přípravy tak velké činil, Jaké nikdý předtím: nebo mínil Učinit čest zvláště bratru milému, Jenž se z předalekých krajin světa Vrácel šťastně právě téhož léta, Kvas ten měl se díť y k jeho přivítání. Dnem již před Jakubem hosté slavní,slavní Valili se k Žibřidovi s všech stran, Přiletěli k němu známí starodávní, Mnozý z krevných přátel, jeho příbuznosti, Dvorané je v gále u odevřených bran,bran Přivítali s zvláštní k službám ochotností. Krásné muzyky již libé hlasy zněli, Z Ďarmot, jakž se praví, hudce měli. – Neb již od dávného času,času Noví Maďarové v tomto krajském městě,městě Líbezného hudby hlasu Šetřili a měli herskou hudcův chasu –. Tak se začínali stkvostné radovánky Dosti slavně u rytíře zpupného, 26 Již sy pyšná rozkoš rozbíjela stánky, Zvuk již rozlíhal se zpěvu libého, Brzy vrtcý slouzy dlouhé stoly přikrývali, Zvonkem k posedání hostí povolali, Pak hned po večerním kvase Začalo se v sýni marné tancování, Ve světnicých stratné v karty hrání, Bylo vidět rejry, slyšet vřesky, třesky, Výskat, šprymovati mnohý uměl hezky. Zatím nad nimi když sna moc vítězyla, Bachova pak sýla hlav jich naklonila, Na nocleh šli o jitřním čase. Vzešel ten den, jehož záře ranní S jakou velebností u svitání Nebe pozlatilapozlatila, z hostí žádný Neuhlídal; všickni hlubokým snem Opojeni byvše, leželi co kláty, Těžké měvše hlavy, ruce, hnáty Procýtili s velikým dnem, O jich hříších svědčil oblíčej jich zrádný. Rytíř, jenž v svém smilném pokoji spal, Libým huslí zvukem, kterýž v dveřích jeho Sladce zavzněl, ze sna hlubokého Probuzen byv –, vytřel sobě oči –, pak vstal. Do zlatohlavových šatů slouzy Oblékli ho –, lisou jeho hlavu 27 Ozdobili pudru nasypavše na ní, Mastí černou dlouhé jeho fúzy Natřeli a v tomto stavu Rytíř svým se hostem, vstříc jim vyšedvyšed, klaní. Vlídní hosté hluboce se skloňují Před nim, zdvořile mu vinšují Ržkouce: že se nad vší míru těší, Radostného svátku jména svého Ve zdraví že dočkal, života mu veselého Přejíc, aby jeho zemská léta, Jako tichý potok mezy květinami, Plynula, by požil dlouho světa S radostnými živobytí hodinami, Po časném pak obcování,obcování Aby s cherubíny měl své radování. Sotva rytíř skončil poděkování, Když krom všeho nadání Kočí biči tleskli venku převelice, Až všem v uších zavznělo, Tu vše přede dvéře letělo, Co? a kdo to? vidět chtíce, A aj! dvadcet kočárů y více Stálo u vrat, panstva mnoho, Houfně šli k nim převlídně je vítajíce. Z daleka tu jeden z hostí slavných,slavných Na Žibřida volá: živ buď! živ buď Kube! 28 To byl rytířův bratr, jehož od předávných Neviděl let, a že v divné čubě Všecken zavinut byl, nemohl jej poznati, Až když pilně pohlédl mu do očí, VidaVida, že má bílé levé obočí, Tu jej objímaje začal líbati. Po otazu krátkém v sprostnosti Jako zdraví slouží? jako se vám v cestě Vedlo? Martin – neb to jméno jeho bylo – Odpověděl v mírné krátkosti. Zatím začal, co kde v kterém městě Viděl pamětného, a co se mu přihodilo Vypravovat, kterak v Španyelské zemi Sylní jinoší se s divokými býky bijí, Nejsylnějším mezy všemi Vítězné se věnce z bobků vijí; Pyšné Španyelky jak mladé máslo cpají Do dlouhých střev, na lokty je prodávají, Kterak v slavném Ržímě s přenesmírnou radostí Massopůst se ročně, tak, jakž nikde jinde, slaví, V Angličanech jezdcy rychlí, zdraví Na klusacých krásných s větrovou jak rychlostí K vytknutému cýli v závod běhají, Sotva se jim nohy země týkají. Jaká divákům se radost v srdce leje, Vítěznému koňi jaká čest se děje; 29 Kterak neveřícýnevěřícý Syamčané S vybranými voly podobnou hru strojí, Pověrčiví Japančané S sesnulými svými na hranicy táhnou, Ostrým nožem k břichu sáhnou, Ač y kruté smrti nátura se bojí, Nemilosrdně je sobě párají, Vlastní střeva lítě trhají, Nechají se vrcy v plamen zžíravý S mrtvým, jejžto milovali, By ho smutně nenechali,nenechali Samého jít na druhý svět, Živobytí svého kazý nejkrašší květ Jsouce k pokrevnosti více, než my, laskaví. Potom začal vypravovat, Jak mu s přepamětnou domácností,domácností Zvláštní dokázali Irokézy poctivosti, Znal je k nebi vychvalovat, Že jej s dceruškami překrásnými, Jiní se ženami spanilými Do postele měké uložili, Milého tak hostě znamenitě ctili. Ržekl. A aj kobědu již zvonili, Hned se všickni schopili, Povolání heslem ke tabuli, Každý za ruku ved ochechuli. Posedali bez meškání, Bez modlení, bez žehnání, 30 Co jen rozum lidský od váře Smyslet může, vše to mistrná ruka kucháře Mlsným hostem předložila. Nesmírnáť tu hojnost byla Divočiny uhoněné V pyšných lesých Sytňanských, V Čabrackých y BřezňanskýchBřezňanských, Na výborný způsob připravené. Co jen v světě roste výborného, Vína Burgundského, Šampaňského, Španyelského z Alkantáry, Malagského, Cyperského, Tokajského, Opatřil to rytíř za nesmírné peníze, Ale – – vypůjčené na blíze. Břinkají již plné vínem cklenicecklenice, Víc jich vyprázdnili, nežli tisýce Za Kubovo zdraví, za paní y jejich dítky Statně pili, vinšujíce, Aby, jako roztomilé kvítky, Kvetli utešeně, stále, Vlasti ke cti, nebi k chvále, By nic nermoutilo,nermoutilo jejich očí, líce. Konfekty již právě přinášejí Rozmanité, – než aj! jakýs přetemný Hlas jest slyšet, jakýž duch ten podzemný V Hamletovi Šekspírově vydal – 31 Strachem blednou všechněch líce, Rytíř omdlel, strachu jiným přidal. Hned tu od tabule běžejí Někteří ven, zvědět chtíce, Co to za přesmutný, temný hlas, Žibřidův jenž rmoutí přeradostný kvas? Za hlasem jdou –, jenž je k jedné světnicy Přived v zádu domu postavené, K službě Venušině schválně připravené, Pozorují –, slyší hlas ten přežalostný –, Vejdou – a aj! Karel s jakous mladicý,mladicý Má tu strašnou rvanicy. Tento svůdce dívek zlostný, Když se najed, napil do své dobré vůle, Ukradl se chytře od tabule, Tak tu přemilenou děvušku, Z Šipic Rychtárovou dcerušku, Ješto kopou vajec k slavným hodům Vděčivši se chtěla pána zemského dům Poctit, zvábil v pokoj podvodně, Ržka ji: poď sem holko, směle, svobodně, Máš vzýt slušné podarování,podarování Za své dnešní cesty spěšné konání. Bystrá panna, zrůstu vznešeného, Dlouhých kaštanových vlasů, Černých, jako trnky, očí, Za mladým hned pánem skočí, 32 Děvčete jí v kráse podobného,podobného Nebylo v tom kraji toho času; Krev a mléko přirození Na rozkošné tváři její rozlilo, Obé spolu míle spářilo. Karel hned v tom okamžení, Jak s ní v pokoj vkročil, zámek spustil, Milé děvče nevypustil. Ctná se panna sestrašila, Poloumrtvá na zem padla, Růže tváři její svadla: Neb jí tento zlostník násylí chce činiti. Ona zmocnivši se vstala, Co jen hrdlo stačí, křičí, Ale nejde pomoc ničí. Do poslední kapky krve se míní brániti, Mnohou těžkou ránu dala Pěstí nepříteli svému, Loupežníku hanebnému. Karel pohrůžkami, sliby chce ji zýskati, Nadarmo vše –, dívka dobře zachovalá V pannenské své ctnosti byla stálá. Již ji zloch ten míní svázati, Když ti od tabule přiletělipřiletěli, Klíčkem dvéře odevřeli, Karel ohledl se –, a v tom okamžení Mladá dívka, jako ptáče, Ješto v klece v zajetí svém skáče, 33 Hledá dírky, nalezna ji, letí pryč: Tak y naše děvče dveřmi ven, Jako když se prudce hodí mič, Prchá, neslyševši jiného nic, jen Hrozné toho lotra zlořečení. Uletělť pták! Karlovi se posmívali Bezbožnosti jeho svědkové, Vrátili se k tabuli, Vyprávěli hostům příběh, šprymovali, Rytíři se dálo vše to povůli, Oni y on rovní dívek svůdcové. Když se do pchání až nasmáli, Od tabule s hurtem povstali, Poživše y rozmanitých nápojů Pro strávení masných jídel, Jedni snažně hledali sy pokojů Soukromných a Venušiných bydel, Jiní skočným tancem kratochvílili, Jiní tabák smudili, Jiní krásné slečny vedli na procházku Do zahrady za branou hned domu Ležícý, kdež v chladném stínu stromu Prošedše se spočívali, Ach! y nevinnost svou tady pochovali. Přenešťastnátě to procházka, Na níž chlipná, ošemetná láska 34 Truchlivý hrob kopá milé nevinnosti, Doň ji pohřbuje bez milosti. Celé dni již marně kvasyli, V hrách a tancých drahý mařili Čas, jen hříchy shovadilými Každou znamenajíc hodinu, Všickni řečmi oplzlými Pronášejíc výstupků svých novinu. Bylo slyšet ve vsy matek naříkání Nad dcerami zprzněnými, Otcův přežalostné bědování Nad dítkami shubenými.,shubenými. Krásné panny Žibřidovou slotřilostí Straceného věnce plakaly, Žalobou svou s smutnou čitedlností Vysokému nebi skládaly, Prosyc, aby nebe spravedlivé Přísným soudem přispíšilo, By se lidstvo polepšilo Spatřovaním tváři boží zůřivé. Gruntové se nebes pohnuli Nad hořekováním děvčí nevinnosti, Znectěné když panny v slzách plynuly, Pláč jich vstoupil do výsosti Nebes –, již y vyřkl s trůnu důstojného Ortel ten, jenž slovem světy boří, 35 Pokynutím oka svého Millionů štěstí kazý, tvoří. V den, v němž narozchodnou hosté stolují, Od západu slunce zdvíhají se mračna, K Žibřidovu táhnou, kdež se stavují, Krásný den své tratí jasnosti, Zemi přikrývají hrubé temnosti, Totě věc všem přezázračná. V Marsově jak škole vycvičený vůdce, Žádostí když bitvy srdce jeho hoří, Armádu svou šiky kunštovnými Stahuje, by nepřítele škůdce Setřít mohl s muži udatnými; Pak se přihotoviv s opatrností Hřímá kusy, ohněm pálí, mečem stírá, Nepřátel krev cedí bez lítosti, Vše, co žije, krutě hubí, moří; Tak tu nebeský rek sylné vojsko zbírá, Na větrových křídlách k Žibřidovu táhne, K vraždné zbroji trestu sáhne, Připadá naň s hrozným blýskáním, Jako z tisýce děl velkým hřímáním, Házý ostré střely do rozkoše domu, V němžto Žibřidovi hosté hodují, Tito rukama již lomí, bědují 36 Pozdě! nebe zůřivého Pohrůžky jsou pravé tak, jak sliby jeho. Jeden z rachotícých hromů Stolícý houff na zem porazyl, Cklenice y okna vesměs pokazyl. Omráčení hosté,hosté jižjiž, co snopy, leží, Hned k nim letí ouřednícy, Panstva věrní služebnícy, Spěšně, jako vítr, pro hojiče běží Do Krupiny –; než aj! vtom se strašný povik stal, Že se kaštíl ohněm sňal, Hoří! hoří! všecko lidstvo křičí, Oči slepnou, co se blýská, Přesmutně se na zvon tříská, Předce nejde pomoc ničí. Rozhněvané nebe střelami Hazý stále, jako vojsko pumami, Všecky světa živly spolu krutě misý, Omdlévá tu jeden, tam se jiný křísý; Jiný reta! reta! zouffaje sy volá, Darmo! mocy boží žádný neodolá. Nebe již sy koule s ledu připravuje V oblacých –, prv strašný vicher povzbuzuje, Zatím začne nevídaným stříleti 37 Ledovcem, a honem s pole běžícý Ovec stáda bečícý, Brávy, skoty, lidi usmrcuje, Nic, co žije, nešanuje, Bezčísla je viděti jest ležeti. Již, již začínají blčeti Dvéře večeradla panskéhopanského, Věrné slouhy vidět k pánům běžeti Vzbuzeným teď z omráčení tvrdého, Tiť však nemohou se pohnouti, Žalostně jen: ach! ach! ouveh! stonají, S lkáním k slouhám volají: Nedejte nám, jsteli z BohaBoha, zhynouti. Tudíž škočícskočíc nejsylnější muži Tito hromem poražené lidi Vynášejí, kaštíl klidí, Ale žravý plamen, kterýž okny, dveřmi švihalšvihal, Ze všech stran je lízal, stihal, Panskou bolestně jím spálil kůži. Na dvůr, jako dříví, kládli je; Pálivost jím ohně bezpečného místa Jinde nedopřála –. Darmo se tam člověk kryje, Dědina kde celá vzteklým ohněm hoří. S strašným hřmotem se již kaštíl boří, 38 Přesmutná to pro rytíře hodina, Popelem již lehla celá dědina. Z města hojič o půlnocy běží Přímo k lidu, jenž vně popálený leží, Jejžto oheň, když se kaštíl bořil, Vysoptěným uhlím více zmořil, Raniv oudy jeho čitedlné, Byloť naříkání nevypověditedlné. Každý trnul hrozným strachem! Hojič spaleniny račím prachem Posypal a pacyenty zavezt poručil Do Krupiny, aby jich zde nemučil. Odjeli když ráno, přiběh spěšný posel K Žibřidovi s smutným psáním, Bez odpočinku jel za ním, Dohoniv ho kdesy v hustém lese Křičí na kočího: že list nese, Žibřid z nevolí řek: co pak chce ten osel? Z Královec byl Žibřidova statku, Tam měl rytíř dobrou matku, Kteráž večer věku svého Bezbožností dítek nešťastného Trávila tam v hořké žalosti Smutné dočekavši starosti. Před dvanácti roky synu odevzdala Dědinu tu, čehož pozdě litovala. 39 Tať mu psala: veškeren že jeho statek Přišel ohněm v smutný zmatek. Proti ZibřidoviŽibřidovi všudy nebe táhlo, Všudy hromy na něj práhlo, Ohněm mstilo z vysokosti Zlehčeného práva svaté ctnosti. Zatím rytíř dojel do Krupiny Hojit své y dítek spáleniny, Sotva den tam upěl s svými Nešťastnými domacými, Listové když došli z Polichna y z AbelověAbelově, V nichžto psánopsáno, „že na tomto rytířově Přeobšírném, krásném statku Vše jest v neslýchaném zmatku, Oheň z nebe padlý,padlý že tam panské domy Strávil, tam že tloukli neslýchané hromy, Ledovec že skoty, brávy krutě pobil, Mnohé domy vicher v špatný rům že zdrobil„zdrobil“, Když tak neštěstí se na neštěstí množí, Rytíř poznal prst v tom mocný boží. Největší zlé na něj ještě čekalo, Tichým krokem však se přibližovalo, Předávno se rytíř s Čechem pravotil, Než y v právě hrom proň rachotil. Pře se skoncovala k jeho neštěstí, Dovršila jeho neřesti. 40 Usouzeno, aby Žibřid Čechovi*) Veškerého statku polovicy odevzdal; NechtellibyNechtělliby, aby se mu mocý vzal. Spěšná pověst brzo zaletěla Do Vídně y do Budína, Do Tokaje, do TrenčínaTrenčína, VšeVše, co s rytířem se dálo, pověděla. Doběhli hned opatrní věřitelé, Zoubožených lidí trapitelé, Ržkouce: plať nám dluhy! Těch pak bylo více Nežli vlasů na rytíře hlavě, Vídeňským jen kupcům přemnohé tisýce Dlužen byl, a Tokajčanům Mnohem víc, y Budínčanům, A kdo říct vše mužemuže, komu –. Rytíř myslel, že mít převeliké dluhydluhy, Držet mnohé zahálivé sluhy, Slouží Pánům k znamenité slávě. Do panského svého domu Na věru vše kupoval, Ročně velikých sum půjčoval, Ouroků svým věřitelům neplatil, Lhůtné půjčky nevrátil; Z všech stran dotíráno naň, Víc se žádný neujímal zaň. ——— *) Čech byl pánem Levického Panství okolo r. 1488. 41 Krajská Vrchnost prohlasylaprohlásyla, By se hlůza věřitelů celá,celá V určitý den shromáždila, Práv svých dokázati měla. Brzo valili se věřitelů houffové S auscygli y obligatoři, S vtipnými y prokuratoři, Jenž práv jejich jasně dokazují, Než že přenesmírní byli dluhové, Ledva pořisk z seker dosahujídosahují. Nešťastný tu rytíř svlečen všeho Byl, jakž právo rozkazovalo, Do exekucý mu z jmění jeho Ani panské hnízdo nepozůstalo, Ani pro bezbožné jeho domacý, Přestala tu všechněm dřevní rekracý. Chudý rytíř se již zpamatoval, Špatných výstupků svých olitoval, Ale pozdě! tězkýtěžký trest již nésti Pro své hrozné musyl výstupky, Neměl ani bídné chaloupky, Do nížby byl mohl v zymě vlézti. Vyhnán z domu s mrzkých hříchů společnicý Léhat musyl na ulicy Ten, jenž v kaštíli svém na hedbavných peřinách 42 Hříšné rozprostíral hnáty, Žebře nyní po sousedních dědinách, Sotva měl již dobré šaty, Z bot mu vyhlédali patypaty, Měl v tom dosti kruté katy! Předtím v vyhledaných jídlech stkvostný, Půst měl nyní přežalostný. Zatím brzyčko ho zlostní synové Opustili, dva se stali vraždní lotrové. Karel rozpustilý tanečník, Matěj v krčmách válečník Dlouho po hornatém Liptově Zbíjíc oba krvavé mordy tropili, Bohaté y chudé krutě loupili, Na svadbě až potom Čertově*) Jati byvše, v těžkých železých Schválně posláni jsou do Bystřice, Kdežto, jakž se praví, na křížových pomezých Odplatu jim dali šibenice. Otec jejich bídný žebral v BystřicyBystřicy, Vedeni když byli městem ulicý, Hned se, poznavše ho, při něm zastavili, Otcy špatně namluvili ——— *) Svadba čertova sluje hora vysoká v Liptově. 43 Ržkouc: pse starý, pročs nás lépe neschoval? Proč sy z mládi synům folkoval? A tu hrozná proklínáníproklínání, Až všem vzhůru vlasy vstávali, Z zlořečenezlořečené huby vyštěkli, V tvář mu nectně plvali, Totě bylo hrozné potrestání! Nad nímž přítomní se velmi ulekli. Sňatá s šibenice poškrcených těla Kati čtvrtili, a na odivu lidu Na potupné koly spínali, Tisýcové dívali se na jich bídu, Výstrahu tu kazdákaždá duše měla, Všickni shruzou popravniště nechali. Nejmladší syn Vilím v Vídni v špitáli Zhynul, kdež ho zkaženého franckou nemocý Pro milosrdenství boží přijali, Tvář mu jedovaté rány Téměř zcela byli sežrali, Žádný v světě lék mu nebyl k pomocy. Bídu jeho hroznou nelze pověděti, Strach byl naň jen pohleděti, Každý říkal, že již u smrti jest brány. Často zlý syn otce zlého památku 44 Připomínal sobě s hrozným proklínáním, Často vzpomínal y na matku, Ale s rovným požehnáním. Zatím rány jeho když se rozjítřilirozjítřili, Na nejvýš ho spotvořilispotvořili, Umřel nešťastný zloch v hrozných bolestech, Nikdý neslýchaných neřestech. K smrti blízek otcy bezbožnému Po obšitníkovi vzkázal; „Že on jest ten lotr nešlechetný, „JenžJenž své děti řetězem bid svázal, „ŽeŽe jen mravu jeho hrozné porušení, „PřevracenéPřevracené dítek vychování, „BezstoudnéBezstoudné jim folkování,folkování „PřivedloPřivedlo ho do těch muk a pohanění; „NaNa něj že chce žalovati, „PředPřed trůnem když božím bude státi.státi.“ Nestydaté dcery rovný konec vzali. Chlipná Franca v pivné krčmě přebývala, Bez rozdílu s všemi psyce obcovala, Hříšný handel vedla s vlastním tělem. Všech přichlácholivši s nestydatým čelem Byloť srdce její nenasytedlné. Jednou s bojovníky Venušinými V nestoudnosti vycvičenými 45 Celé boží nocy hřešila –, Hrdinové rozrušení nevypověditedlné V jejím chlipném těle učinili, - - - - - - - - - - - - - - - Pěkná Běta menší viny Neměla. Tať s Marsovými syny Do pověstné Peště odjela. Dlouho s nimi hrala hříšná bujnice, Kaprála předc posléz svésti věděla, Jenž ji pouze pro velikou krásu Za bid společnicy sobě zasnoubil, Nevinnou svou duši tím jen zahubil. Nebo po nedlouhém času Jemu nevěrná se stala, Zvyklá hřešit cyzoložnice Hany pachat nepřestala. Její manžel hodině té zlořečil, V níž se jí byl darem prvním zavděčil. Byl již hrnec mastí navřel, Pachl níní, až se y v kusy rozrazyl, Často ji y profos do temnice zavřel, S ní však vlastní duši téměř pokazyl. Umělatě kunšty nešťastnými, Ržečmi, co med, lahodnými Svést y dobré lidi ulisnice lstiválstivá, Stříct se musyla ji každá duše živá. Ale míru nepravostinepravosti, Níž se nectně zhanobilazhanobila, Dovršiti pospíšila. 46 Dobrý muž ji snášel dlouho dosti, Prosyl, hrozyl, časem přísně trestal; Ale y on déle trpět přestal. Jednou v městě maje pilné pořízení, Odšel, a se v šenku vínem potužil (Hospodský mu dobrým posloužil) Pro tělatěla, jakž říkalříkal, posylnění; Ale, tuše cosy, meškání své skrátil, Při rozumu dobrém v kasárni se vrátil. V byt svůj vkročiv – jaké vidění? Milá ženážena v Venušině ležení Nestydatě s kýmsy cyzoložila; Než co suka mýdla toho zažila. Ondřej – jejímu tak muži říkali – Nad tím přenesmírně rozlícený, Zármutkem y hněvem rozhořčený Bez meškání vytáh veliký svůj meč, Prv než s lože povstali, Křížem rozťal muže cyzoložného, Udělal tak neslýchanou seč. Potok krve plynul z těla bujného. Bětu pak svou snad jen pokáral? Ne, ne! břicho její mečem rozpáral, Svinul krvavé vnitřnosti Na ostrý meč bez milosti. Oběma tak krátká chvíle Odměřila smutné cýle. Zatím Ondřej sám se poddal vrchnosti, 47 Na smrt odsouzený dostal milosti. Taktě krásná Běta smutný konec vzala, V Pešti zlá památka po ní pozůstala. Mátě její, jíž se celé tělo Nesčislnými vředy rozjítřelo, Ve Zvoleně u švagra sy chudého Utočiště vyjednala bídného. Na ní ve Zvoleně nemoc nevídaná, Ano nikde v Uhřích neslýchaná, Zjevila se, z jejího když těla Od hlavy až k patě zkaženého zcela Drobné mole v hrozném množství vylézali Z vředů, jenž se na zlé kůži vypukali. Přestrašný to následek byl hříchů! Tělo trest ten neslo,neslo za smilství a pýchu. Jako v stojaté a bařinaté louži Voda kyše, kazý se a hnije, Sotva žížnivý kdy pes z ní pije, Posléze pak hmyzu ohavného Milliony se v ní naplodí, Z nichžto každý tisýce zas porodí: Tak y smilství v lidském těle Krev a zdravé zafty kazý cele, Až v něm naposledy hmyz ten škaredý, An se pod kůží co v hnízdě vylíhávylíhá, Vředy, jenž se po veškeré kůži Vyhazují, v millioních vybíhá. 48 Neplatí tu flajstry klásti na vředy, Hmyz ten má zde byt svůj, v stojaté co louži. Posléz Žibřidova opuštěná ženažena, Na ulicy vyvržená, Válela se ve dne v nocy Nešťastnice bez pomocy, Dlouho lkala v hrozných bolestech, Až když žádaná smrt léku výborného, Z vody Léte strojeného, Žížnivé pít podala. Bolest její časná cele přestala; Octla však se v věčných neřestech. Starý ZibřidŽibřid dlouho s kabelí se vláčil, Dokud překládati hříšné nohy stačil, Potom v těle do kořen až opadlý, Suchotinami jsa bídně vychradlý, Pod starým, prý, plotem kdesy zcepeněl. Každý zdráhal se mu nocleh dáti,dáti Pro puch nakazytedlný, Žádné živé duši nesnesytedlný, Pod holičkým nebem musyl v zymě spáti, Až y mrazem naposledy zdřeveněl. Martin bratr jeho na dalekých cestách Zvyklý sylně v karty hráti, Chodit pilně po nevěstách, Ty pak od něj zlato, stříbro bráti, 49 Nesmyslný! po krk se až zadlužil; Neospalý trest však, jehož zasloužil, Za patami jeho přímo kráčel. Již se Martin v šarlát neobláčel, Těžkou nouzy trpěv, věřitelé sum svých žádali, A že platit nemoh, vše mu sebrali. Tu již přestal v plané karty hráti, Přestal stkvostně hodovati, Než že všecko v marném jmění skládal douffání, Upad bídník v hrozné zouffání, Nemoha již denně kratochvíliti, Bujné tělo krmit, Krásopaní sloužiti, Nabil pistol kulkou sylně, V čelo naměřil sy pilně, Oheň dal, a hned se mrtvý vyvalil, Zouffalstvím a vraždou víc se zakalil.
Kolozpěv při pití ocelivého punče a) z Vossa.
Vyceďte to víno tuhé, Předloženo vám, ——— a) Tento od jakéhosy vtipného apatykáře v nově vynalezený punč, jenžto v pulnočních krajinách zhusta se pije a vysoce schvaluje, 50 Hospodář již nese druhé Ocelivé nám, Plésajíce v srdcy tiše, Nalejte punč z nové číše, Za pohář! za pohář! Všickni. Blaze nám při punčipunči, blaze! Píme ho, Do dne bílého. Píte vroucně. Kunštovně jest Nápoj uvařen, Bohům sluší vzdáti zaň čest, Že jest udařen, Opět nové nalezení, Punče kunštem zocelení, Chvalme je! chvalme je! Všickni. Chvalme nové nalezení, Píme ho! Do dne bílého. ——— takto se dělá: Vezmi flašku rumu aneb rakye, a 3. flašky, jestli stará rakye, (jináč jen dvě) studené vody, smíchej to spolu, přidej šťávy z šesti velikychvelikých, aneb z 8mi menších cytronů, a svař to spolu vložením do toho nápoje rozpálené dobře hladké ocele, pak 28. lotů cukru přidej. 51 Y ne hosté! vlastní chlouba Nectí rozumných, Chvastavá a žvavá huba Chval jen hledá svých, Neschvalujte marnou řečí, Nechať samý skutek svědčí, Jeli ctný! jeli ctný! Všickni. Ctný jen skutek budiž chvalen, Píme ho! Do dne bílého. Mladý Libér b) u chromého Vulkána hod měl, Z východu když dalekého Slavně domů jel, Při nákověs unavený, Ržek mu, bambus (pytel) naplněný,naplněný Vem a pí! vem a pí! ——— b) Libér aneb Bachus, jenžto nejprv orbě a mravnosti lidi vyučil, od Tracké, nejdálší půlnoční země, jako podlé Homéra báseň praví, až do nejdálší východní země Indyi moc svou rozšířil, odkudž s svými Satyři, Nymfami a Menady do města Tébe, v němž se narodil, přicházeje, tryumff nad skrocenými dravými zvěři držel. Tu hoho, přirozeným způsobem, nesmrtedlní bohové vinši 52 Všickni. Věru nám punč v bambě dones, Píme ho! Do dne bílého. Rak a cukr hned se valil,valil Z bamba velkého, Bachus vroucý vody nalil Z hrnce čistého, Z jablek médských vytlačuje Šťávu, míchá, vystupuje Vzhůru kouř! vzhůru kouř! Všickni. Již se kouří teplý nápoj, Píme ho! Do dne bílého. ——— svými a radovánkami vítali. Y vtipný u vynalezení nových věcý Vulkán ke cti tomuto z blesku narozenému Perounova synu jistě hody učinil,učinil v podzemním domě některého z Liparských ostrovů, znichžto se ohniště střely kujícých cyklopů až pod horu Etnu pod zemí táhá. V hrubé bambusové třtiny,třtiny bérou Indyani palmové víno y jiné nápoje; v takovéto nádobě přinesl (podlé básně kolozpěvu) vítězný Bůh araku y cukru ze zaftu indycké třtiny připraveného, a vracuje se skrz Médskou zemi, nabral y cytro- 53 Satyři se radovali,radovali Živě s Naiady, Tancujícý pozdvíhali Hlav, prs Menady, Tu, řek Vulkán, jediná předc Neznámať jest, Libére, věc Podstatní! podstatní! Všickni. Poslouchejme podstatní věc, Píme ho! Do dne bílého. Studený rak s cukrem míchá, Běže rozžáří Ocel, jiskrami hned dýchá V jasném požáři, Zamáčí ji – punč se spírá, Bublá, pění se a zvírá Klokočky! klokočky! Všickni. Y náš zevřel klokotaje, Píme ho! Do dne bílého. Bachus chválí punč, svým dává, Ržka: že zvláštní jest, ——— nů, jenž Starým Médské jablka sloulislouli. (Virgil, kp. II. 126.) 54 Touž y Venuše mu dává,dává Z grácyemi čest. U ohniště pálivého Okušuje, schvaluje ho, Cyklop též! cyklop též! Všickni. Okuste a chvalte také, Píme ho! Do dne bílého. Jako Vihně c) ocelivou Hojí koupelí, Tak y zprávou Vulkane tvou Muž se ocelí, Duše jeho mladne cele, Nové cýtí v celém těle Čerstvosti! čerstvosti! Všickni. Novou mladnem y my mocýmocý, Píme ho! Do dne bílého. ——— c) Vihňanské teplice jsou v Hontské Stolicy blíž Šťávnice. Jejich voda železné částky v sobě obsahuje. 55
Csövár. Hrad Raškův. a)
Vážné rumy, smutní ostatkové Květu Rašky slavného, Vněmžto všickni dobří vlastencové Ctili Uhra statného. ——— a) Hrad ten leží v Pešťanské Stolicy mezy Cžůvárem a Nížou. Z polední jeho strany pěkné, něco přiuzké oudolíčko,oudolíčko přemilé formuje podhradí. Tu stříbrný potůček hrčí, k mlýnu na koncy jeho vystavenému vodu přivážeje, což hledícým s vrchu Raškova utěšený působí pohled, který však skrz příkré skály, ješto se na této straně hradu oku naskytují, s strachem a hrůzou se mísý. Od strany půlnoční, východní a západní zastinujízastiňují tento hrad pyšní lesové a milé houště, v nichžto líbezní zpěvové rozmanitých ptáčků znějí. Nazván jest hrad Raškův v řeči uherské Csövár od slovička csöcsö, jenž cývku a vár hrad znamená. Bezpochyby zevnitřní forma tohoto hradu něco s cývkou podobného měla, že cývkový hrad Uhrům sluje. Vcházelo se do něho západní stranou od Vašhedě, kdež, jakž to rum ukazuje, hlavní brána byla. Ostatně byl zámek tento sylnou zdí ohrazen, a ctyřmičtyřmi baštami na uhlích upevněn. Dvůr jeho byl okrouhlý, neveliký; pokojové, pokud se ze světlosti zavírati dá, ne příliš mnozý. Ve dvoře byla okrouhlá čisterna z cýhel zděná, dno z tesaných a olovem spojených kamenů mají- 56 Vněmžto Budín slávou osloněný Ctného otce miloval, Jejž sy Nongrád sýlou zvelebený b) Jako reka liboval. ——— cý, kteráž se až podnes spatřuje dobře zachovalá, krom dna, ješto jest na Jači v starém kaštíli do studni vloženo. Stězka od východní strany hradu vede k jisté jeskyni v největší strmině vrchu vytesané, v nižby dvadcet y více lidí místa mělo, do níž však nemůže se jináč, leč, jako do pecy čelestnem vlézti. Za našich časů hrad tento známyznámý a pověstný jest zvláště pro ten kámen, jenž moc má zlomenou kost svařiti, odkud jej Slovácy svorným kamenem, Uhři forrasztó-kö jmenují, k léčení svého zlamaného dobytku ho užívajíce. b) Nongradská Stolice od starodávna vždy sylné muže měla. Paměti Krále Matyáše Korvína to nám poznamenaly; že v černém jeho pluku kára katonák řečeném, (od Rusského slova karyoikaryoi, černý.)černý), jehož sýla ode všech se schvaluje, větším dílem Nongradčané byli. Odkud y Matěj Bél o sýle Nongradčanů v knize své: notitia Hungariae novae historico-geographica, divisa in partes 4. &c. Wiennae Austriae v díl. IV. na stránce 26té takto píše: sylných mužův zde nelze spočítati, tím méneméně je podlé zasloužilosti jejich schváliti. Zvelebuje se zvláště,zvláště jednak vojenská ctnost, jednak y neobyčej- 57 Kamž se děli časové ti zlatí, Když sem na Čůvarský hrad Přicházeli s lidem kněží svatí c) Služeb božích požit vnad? ——— ná sýla těla Mikuláše Tóldyho, v kuryalní vsy Tóld, místě zemanském, toho času narozeného, když uherská země sylných mužův nejvíce potřebovala. Živ byl totiž v společnosti Matyáše Korvína, za jehož táborem, jako na odivu chodíval, měv takovou sýlu těla, o níž se drželo, žeby smrtedlní lidé sotva takové sýly míti mohli. Kyj nosýval v ruce tak těžký (železný aneb ocelivý dle dílu IIIho str. 442.)442.), že tíže jeho y nejudatnějšího muže unaviti musyla. Y kopí neměl lehčího, buď v bitvách aneb v hrách, kterýmž však s takovou sýlou dorážel, že pluh ještě málo sedraný,sedraný jednou ranou prorazyl, kterýž pluh y s kopím v něm vězýcým v Budíně na Vídeňské bráně pověšen jest, potomstvu na svědectví neobyčejné sýly. Na též bráně (praví Bél v díle IIIím schválené knihy na str. 442.442.) spatřuje se y kamenná koule, kterouž Tóldy na řetýzku na svém pasu nosýval, a tať větší jest hlavy člověka, tak že muž vyspělý oběma rukama sotva jí napráhnouti může. K tomu jest viděti y kus brnění (pancýře) se železa mistrně spleteného, ješto tak husté jest, že kdyby celé odění takovéto bylo, sotvaby se za naších časů kdo nalezl, jenžby je unesti mohl. c) Bylať na hradě Raškově y kaple, vníž se služby boží konávaly. 58 Vážný Raška v tiché samotnosti, Jako Král v svém Bezpečí (Sans-Souci), Bydlel v lůnu milé příbuznosti Tu, kdež Dunaj neječí. Sem se Raškův soused, prelát vážný, Salkán d) vděčně stěhoval, Nad trůnem y nad oltáři strážný, Tu se pracý zhošťoval. Tu y vítězové stolovali Čerhatského e) okolí, ——— d) Ladislav Salkán nejprv Biskup Vacovský, potom pak Arcybiskup Ostřihomský kvetl za času Vladislava a Ludvíka IIho, byv muž moudrý, a vlastenec horlivý, odkudž od Vladislava k pořízení krajinských důležitostí přečasto potřebován byl, jakž se to z jeho,jeho roku 1515. dne 15. Unora pápeži psaného listu poznati dá, jejž viz v Bélově knize v díle IIIím na str. 121. Od Ludvíka pak IIho Salkán a Raška, jakožto poslové do Čech vysláni byli, aby tam o jeho, ač nedospělého ještě, za Krále přijetí jednali, což y šťastně vykonali, kteréžto služby chtěv Ludvík Salkánovi dáti odměnu, arcybiskupem Ostřihomským jej ustanovil. Viz Ištvánfiho kn. VI. str. 85. 39. e) Čerhát se jmenuje kraj Stolice Nongradské k polední ležícý, a asy pět mil v sobě obsahujícý, jenž pahrbky, na nichž nejvíce ce- 59 Když se z krutých válek vracovali, Sprostili se nevolí. V jejich srdcy čistá láska bila, Jižto nezakalil klam, Upřímnost ctná v Panonyi žila, Ach! kamž se již děladěla, kam? Hoši s dceruškami Raškovými f) V milé žili lásce zde, Městknajíc se žerty poctivýmipoctivými, Ach! kde jest to vše jižjiž, kde? ——— rového dříví (quercus cerris Linn) roste, jakoby posyt jest. Odtud v uherském jazyku tserhát.tserhát, t j. cerový hrbet sluje. Viz dotčené Bélovy knihy díl IV. str. 3. Viz o Salkánovi Valaského hystoryi literarní str. 127. f) Blažej Raška měl dvě dcery, z nichžto jednu Tomáš Bosňák, druhou pak HřaběHrabě Pete z Geřže (Pethö de Gerse) za manželku sobě vzal. Onoho potomcy ještě podnes kvetou, tohoto pak rod již vymřel. Nyní tímto hradem Sl. rod Svobodných Panů Prónaych z Slovenského Pravna vládne. Tradycý tamějšího sedlského lidu praví: že tyto dvě zmíněné sestry na dvou vysokých hradech (na Čůvarském a na Sanďanském v Sl. Stolicy Nongradské ležícým zámku) vespolek se z svých hradů smlouvaly, aspoň jakésy porozumění měly. Jakovýť ale ten te- 60 Při zvuku zde huslí utěšeném Tancujíce plésali, Při štěbetu ptačím přemileném V tichém houští sedali. Rcete rumy, jakých vesselostí Krásná mládež požila U Rašky, když láska s nevinností Rozkošně se spářila. Rcete, jak tu na daleké cestě Rád se poutník stavoval, V slavě, jakéž není v zpupném městě, S dobrým Raškou hodoval. RceteRcete, Raškovo jak slavné bydlo Bylo pouhých radostí, Nevinných her, žertů, tancův sydlo, Rozkoš šťastněšťastné mladosti. Krutá vzteklost nepřátelů lítých Hrad ten krásný zkazyla, ——— legraf byl, jehož k tomu cýli užívaly, v tom se tradycý nesrovnává. Někteří praví, že se to prostředkem drátu z jednoho z těch zámkuzámků na druhý potaženého dálo, což, ač y sotva tři míle od sebe vzdáleni jsou, s tězkemtěžkem kdo za naších časů věřiti bude; jiní pak, což pravdě podobnějšího jest, říkají, že jím oheň, aneb světlo, jako Švejcarům v čas války, místo telegráfu sloužil. 61 Zlostných Turků, křesťanské krve sytýchsytých, Zbraň jej bídně zbořila. g) Teď již tady smutné ticho stále V nahém rumu přebývá, ——— g) Léto, kterého hrad tento zbořen bylbyl, právě tak se nemůže s jistotou určit, jako leto jeho vystavení. Co se posledního dotýká, někteří tento hrad za velmi starý držejí, za to majíce, že ho Raška dědictvím dostal, jiní ale tvrdí, že ho sám Blažej Raška vystavil, chtějíce toho dokázati z toho nápisu, který P. Nedecký Vel. Kapitoly Vacovské Notář, vykopav kámen, na němž vyryt byl, nalezl, jenž takto zní: BLASIVS. DE. RASCA. AGASONVM REGALIVM. MAGISTER. COMES. NEOGRADIENSIS. ARCIS. BVDENSIS. CASTELLANUS. Snadno ale každý y beze mne tomu porozumí, že to, čeho z tohoto nápisu dokázati chtějí, z něho nenásleduje. To však možné, že Raška hrad ten lépe upevnil, a ozdobil. Onen svrchu pripomenutýpřipomenutý kámen, jenž bez pochyby,pochyby nad branou, kudy se do zámku vcházelo, stál, na Jači za čas byl držán, již ale při jeho vykopávání neopatrní lidé na tři kusy ho rozrazyvše, jeho v celosti zachování nemožným učinili, odkud potom působením povětří y jiných příčin z cela se rozsypal. Co pak se času zboření tohoto hradu dotýká, pravdě jest podobno, že hrad ten po porážce Mohačské zbořen byl, y stará ves 62 Na nejvyšší hrůzyplné skále Pustovečka hnízdívá. h) ——— Čůvár zkažená. Tolik aspoň jest jisté, že nynější ves Čůvár jest nová osada neb kolonye. Nebo v starých listech od roku 1648. Čůvár popluží (praedium, Slovákům pustatina, odkud Uhří své puszta vzali) sluje, což vždy spuštěnou ves napřed klade. Zdaž ale starý ten Čůvár s nynějším na jednom a témž místě byl, a kterého času nynější Čůvarané to popluží osadili, toho všeho památka s časem všecko sežírajícým shynula. K zboření hradu se vší pravdě podobností příležitost zavdala ta záhubná válka, kteráž po smrti Ludvíka IIho mezy Ferdynandem Iním a Janem Zápolou, po jehož straně Turcy stáli, nastala. Toho y to potvrzovati se zdá, že svrchu připomenutý P. Nedecký, dav zde v rumu podlé vyššího povolení kopati, natrefil na tři světnice, z nichž jedna červenými, druhá zelenými a třetí žlutými barvenýmibarvenými, ale glazyrovanými cýhlami vydlažena byla. V jedné z ních kdesy v koutě popel y kosti člověčí, spolu y s něco penězy pod Králem Ludvíkem IIým bitými nalezl. Zdá se, že při boření tohoto hradu kdosy tam se byl stáhl, jenž ty peníze při sobě měl, a ten tu byv zařícen bídnou smrtí své skončení vzal. h) Pustovka Slovákům jisté pokolení Sokolů (der Thurmfalk) sluje. Ta vždy se zde zdržuje, a na vrchu nejvyššínejvyšší, asy pět sáhů 63 Smrdutý jen lakomec z všech lidí Tu sy stany rozbívá, Peníze když blázen! hořet vidí, Zlata, stříbra začívá. i) Stín jak Raškův na Vašhedi k) chodí, Kde se kámen vápenný Láme –, hrůzy seje, smrti plodí Mstě se pro rum znectěný. ——— vysoké, pozůstalého rumu skály hnízdě,hnízdě každoročně své mladé vysedá. i) Ještě až podnes mnozý tomu pevně věří, že se na hradě Raškově peníze v zbořeninách nacházejí. Ještě nedávno,nedávno jakýsy nesmyslný člověk tam pokladů hledal, jenž skrze své rytí v zemi jen mnoho jam a děr nadělal, tak poškvrniv tyto svaté ostatky starých pamětí, to spolu způsobil, že se nyní chození na tomto hradě něco nebezpečné stává. Všecko se již zajisté k svému konečnému zboření chýlí. Nejvyšší skálu tohoto rumu, kteráž se velmi zdaleka, jako ňáký komín ukazuje, jen uhelní tesaní kamenové držejí, z nichž ale mnozý již s vrchu y v zpodu poodpádali. k) Vašheď (Vashegy) Uhrům železný vrch znamená. Obyvatelé tohoto okolí, nyní Slováky osazeného, předlety Uhří byli, jakž toho jména vrchů, udolí, hor a. t. d.a t. d. dokazujídokazují, k. p. harsvölgyharsvölgy, Lipové udolí, Magos, vysoký (vrch); Tatar – hegyhegy, vrch neb 64 Ach! kyž ruce krví zakalené Nepřátel se skrčily Bořícých hrad –, kyž je rozvalené Rokle těžké přikryly. Kyž je třesoucý se s prchlivostí Víry země zhltili, Kyž je Perounovy v bouřlivosti Nebes střely zhmoždily. Stůjtež rumy, do zboření světa, Hlastež slávu Raškovu, Čerhatané! každého tu léta Svěťtež pamět rekovu. Hnízdiž tady pustovečko tichá, Hnízdiž na skal výsosti, Nad smutným když rumem Čerhát vzdychá, Ty naň žaluj v tichosti. ——— hora Tatařů (jméno vrchuvrchu, na němž Jačanské kaštíle stojí)stojí), snad že Tataři někdy své ležení zde měli. Vašheď obsahuje v sobě vápno, jaspiš, nýbrž y ruda železné částky v sobě obsahujícý jest zde nalezena, odkud hora ta ne bez příčiny železná hora sluje. Nyní se zde láme kamení k pálení vápna, kterežkteréž Čůvárané v hojnosti vypalujíce, po dolních Uhřích rozvážejí. Při tom lámání vápeného kamene mnohý již člověk v zříceninách svou smrt nalezl. 65
Na smrt Alžběty Mayerové.Mayerové, roku 1803. dne 9ho Června sesnulé.
Bledá smrti! nicli uprosyti Nemohlo tě, abys změnila Ukrutný svůj umysl? nabrousyti Vraždnou kosu proč sy náhlila? Neslyšelas muže čitedlného, Ani dobrých matek vzdychání? Ani syrotečka ubohého, Ani přátel smutných volání? Naostřenous kosu nemeškala Přiložiti přímo k kořenu, Lilium sy v plném květě sťala, Smutnou spůsobilas proměnu! Krásný kvítek na Skalickém poli Hynul dlouho horkem zmařený, Teď již na Modranské boží rolí Prahne všecken na prach setřený. Dobré matky ochránit ho ruka Před konečným chtěla svadnutím, Darmo! předc jen smrtedlná muka Ranila ho stálým chřadnutím. 66 Nic to, nevidomá ruka boží Poupatka prv zaštěpila v ráj, Kdež se vonný květ jich denně množí, Tam se zelená jim věčný máj. Blaze jim tam, mráz jich nepokazý, Horko sluneční tam neškodí, Hříšné ruky zlost jich neurazý, Skvetouc libou vůni naplodí. Mámli tedy kvílit nad trpkostí Losu přítelkyně pohřbené, Bledá smrt že spíše do věčnosti Přenesla ji, než mne, blažené? Ach! ne, milá duše, zamračiti Pláč můj nemá jasný v nebi den, Mrak mé tváři má tvé vyjasniti Slunce, stratil sem tě na čas jen. Pokoj buď tvým unaveným kostem Až do onoho dne slavného, V němž já budu s tebou vzáctným hostem Pána v slávě předůstojného. K tobě má jen duše má vždy lnouti, Napřed cýtíc rajské radosti, Ach! kyž Pán chce na mne pokynouti, Abych spíše vzletěl k výsosti. 67 Kdež se y mně věčná radost seje, Tať mi vzejde s těla skažením, Tehdáž má se duše do tvé vleje, Uplyne když čas všem upěním. Dotud s radostným se těšit budu S tebou v nebesých se shlédáním, Jist sem, že té slávy nepozbudu, Tam tě vítat budu s plésáním. A tam s tebou božskou rozkoš píti Z pramene, jenž věčně poteče, Za bolesti,bolesti sladkou radost žíti, Pan když v krásný kment mne obleče. Z celé duše po tobě vždy touže OsamelýOsamělý chvály tvé chcy pět, Na tvůj nasadím hrob krásné růžerůže, Ty se mi v nich budeš červenět.
Pláč starce.
Jako voda uplynuli Dnové krásné mladosti, V moři času utonuli! VšeckyVšecky, jak mlha, pominuly Růžové mi radosti! Zemský věk když hyne tak, Kdo mi vrátí ho? a jak? 68 Stížná starost zabělila Každičký mé hlavy vlas, Čelo vráskou cele zryla, Váz mi k zemi nakřívila, Zemdlela můj sylný hlas: Již se k hrobu ubírám, Zponenáhla umírám. Kam se mně y jiným děly Hřičky šťastné mladosti? Vážiť sme jich nevěděli, Nyní nám již zaletěly K moři hrozné věčnosti, Víc se nikdý nevrátí, Kdo jich cenu zaplatí? Kde jsou již mé tance, kvasy? Kde kuň s dřeva, kde můj mič? Kde jsou krásné školské časy? Kde zpěv, hudby libé hlasy? Ach, vše to již jestiť pryč! Všecko zžíře dlouhý čas, Ach! kdo mi to vrátí zas? Hlava, ruce mé se třesou, Všecken padám v hromadu, Nohy mé mne ledva nesounesou, Jako centníř těžké mi jsou, 69 Kdo dá toho náhradu? Sladký pokrm jest mi blen, Utíká mi s očí sen. Sluch též denně se mi tratí, Stěžkem slyším volání, Zrak můj přeostrý se krátí, Který král pak mi ho vrátí? Starost jest jen stonání! Pamět má mdlí každý den, Bída bídu honí jen. Dřevní svět byl uznalejší, Vážil bídné starosti, Mládež již jest bezbožnější, Jížto věc jest nejmilejší Bližním činit těžkosti. Šedivých hlav neváží, Na starého nevraží. Vše mne v celém světě mrzý, Všecko se mi oškliví, Předce nevím, nejsa drzý, Buduli prost bid těch brzy, Bože, jak sem tesklivý, Svět mne netěší již víc, Nic se mi nelíbí, nic. 70 O přijď spíše přeblaženápřeblažená, Přijdiž smrti hodinko! Nechť má křížem obtížená Duše bude ovlažená. Neplač, milá rodinko, Když se s tebou rozloučím, Bohu duši poručím.
Učená Panna.
Vtipný Kestner pěknou dcerku Šlecerovu V krásných uměních měl zkušovati. Dobrý otec její, chtě ji Doktorovou Zpravit, k Kestnerovi přišel s důvěrností Srdečně ho prose, by se zpytovati Ráčil dcerky jeho milé, Coby jen chtělchtěl, v upřímosti, Nelituje krátké chvíle. Kestner dobře vedavěda, že se uchýliti Ženská, byť y byla nejkrásnější, Starým rodem nejslavnější, Nemá od určení svého, Nebem sobě vyznamenaného, Dceruškám že ne tak učenosti Marná chvála sluší, domácý jak ctnosti. Že syn jiné, dcerka jiné vychování Musý míti bez odporování. 71 Syn se otcem, měšťanem a hospodářem stane, Dcerka ženou, matkou, hospodynihospodyní, a ne Professorem; čeled moudře zpravovati Musý dcerka umět, musý stále pečovati O dům, o kuchyni, o dobrou a zdravou vářiváři, Příjemná by byla hospodáři. V těchto přepotřebných věcech byla Pěkná Šlecerova dcerka zanedbána. Moudrý Kestner zkušovat jí maje Neptá se jí, z kterého byl světa kraje Přišel Devkalion? odkud přišli Maďarové? Kteří muži v Ržéksku, máti učenosti Za starého času kvetli? Aneb kterým rekům s velkou uctivostí Ržímští věnce s bobku pletli? Ne! ne! vedětivěděti to mají Doktorové, Vycvičení Mudroňové, On se ptá ji něco pro ní více: Jak se vaří dobrá kmínovice?
Oves vyhynulý, k jehož setí semeno vypůjčeno.
Přiletělo jaro boží, Zelená se v poli zboží, Šťastný den můj pominul, Ovsýček mi vyhynul. 72 Nestuhla že rolí mrazem, Sýla sněhu přišla rázem, Jakž Bůh okem pokynul, Ovsýček mi vyhynul. Milá země zrostlin mátě Dala ovsu bujné vnátě, Rozkošně se k zrůstu hnul, Krom nadání vyhynul. Sladká čáka lepších časů Mění žalost smutných hlasů, V níž y duch můj spočinul, Předc můj ovsýk vyhynul. Štědré nebe krásné zboží V bujných rolích lidem množí; Ovsýk můj se vzhůru pnul, Předce mi jen vyhynul. Jiný ovsy navštěvovat Budou, písně prospěvovat, Ach! můj zpěv již pominul, Ovsýček mi vyhynul. Sousedé se veseliti Budou hojně majíc žíti, Snad již Pan Bůh zadřímnul, Že můj ovsýk vyhynul. 73 Jiní budou ovsy svážet, Já tvář budoubudu pláčem svlážet, V slzách bych se rozplynul, Že mi ovsýk vyhynul. Když můj soused bude mlátit, Semeno mu musým vrátit, Drahý čas nám neminul, Můj pak ovsýk vyhynul. V podzymek sem plésal živě, Nyní vzdychám žalostivě, Šťastný den můj pominulpominul, Ovsýček mi vyhynul.
Společné k radosti se probuzování.
Všickni. Buďmež veseli, dokud lampa svítí, Dokud kvete nám, trhejme kvítí. Jeden. Děláme sy marné péče, Lezem v trní, v zrádné léče Pomíjejíc růžinky nám u cesty kvetoucý. Všickni. Buďmež veseli, dokud lampa svítí a t. d. 74 Jeden. Ráno nebe v mrak se kryje, Hrom ze všech stran strašně vije, Večer po bouři slunce směje se nám rozkošně. Všickni. Buďmež veseli, a t. d. Jeden. Závisti kdo vystříhá se, TrpelivostTrpělivost béře na se, Ten jak přepevná skála stojí u vlnobytí. Všickni. Buďmež veseli, a t. d. Jeden. Čisté srdce kdož sy váží, Dobřečinit všem se snáží, U toho spokojenost krásný oltář sy staví. Všickni. Buďmež veseli, a t. d:d. Jeden. Když se stězka strašně ouží, Neštěstí nás trápí, s souží, Tehdy milé přátelství pravice nám podává. Všickni. Buďmež veseli, a t. d. 75 Jeden. Ono slzy s očí stírá, Do věnce nám růže sbírá, Proměňuje noc v usvit, usvit v jasný den mění. Všickni. Buďmež veseli, a t. d. Jeden. Ono ctnostné k ctnostným víže, Dobré duše vine blíže, Tak hle radostně jdouce, kráčím do vlasti lepší. Všickni. Buďmež veseli, dokud lampa svítí, Dokud kvete nám, trhejme kvítí. 76
Elegie na smrt D. P. Pavla Ježoviče Cýrkví Evanj. Veleb. Bratrstva Nitranského bývalého Staršího, při příležitosti jeho pohřbu L. P. 1804. dne 27ho Listop. nad rakví v Sobotišťském chrámě od oltáře říkaná.
D. Eduard Jung v svých Pláčích, Nocy IIItí.
Smrt dny živobytí slavně korunuje, Ona života cýl nuzným ukazuje, Kdyby Lazár bídný,bídný neměl nikdý skonat, Nadarmoby živ byl, zdeby musyl stonat. Naše živobytí smrt jen obživuje, Nikdý neumřít sy blázen nevinšuje, Smrt nás raní, by nám zahojila rány, Poráží nás, zdvíhá, z nuzných činí Pány, Těžká zemská pouta smrt nám odkleňuje, V vládařství nás nebes šťastně uvozuje, Tam ráj kvetlý tratí ze své dřevní ceny, Co nám smrt dá, nikdý nevezme to změny.
77 Neníť ho již – vešel drahý přítel V blaženou vlast, z níž se nevrátí, Horlivý vždy býval pravdy ctitel, Takového neřest nesklátí, Ach! jak těžce u postele jeho Duše čitedlná truchlila, Slyšecy ho stonat ubohého, Když ho ruka Páně ranila. Dlouho hynul věrný slouha Boží, Kruté těla cýtě bolesti! Bídnému se bída denně množí, Nový den mu svitá k neřesti. Zlatá záře s slavnou velebností Vzchodíc v slzách ho již nacházý, Slunce smutí nad ním – s důstojností Zacházeje noc mu přivázý. Ale s očí jeho uplakaných Odletuje milý, sladký sen, Potěcha ta lidí zbědovaných, Jenž je krade bídám – nasna čas jen! Někdy strápeného navštěvuje,navštěvuje V hořkém smutku tichý měsýček, 78 Temnou skrýši bídných osvěcuje S milliony jasných hvězdiček. Ale y ten za oblaky černé S družinkami svými zacházý, Jenom služebníky Boží věrné Jasné světlo k hrobu sprovázý. Milý Ježoviči! tys to světlo Věčné pravdy Boží dobře znal, Viděls mračna a) –, zdaž pak to tě zhnetlozhnětlo? Věčnémus se vůdcy vésti dal. Hledě na oblohu vůkol sebe, Mrákotami sy se nesstrašil, Ten, jenž v hrsti drží celé nebe, Když sy vzdychal – hromy zaplašilzaplašil, ——— a) Prv než slunce snášelivosti křesťanské, kteréž y nyní nás míle zahřívá, milou vlast naší oblesklo, sesnulý náš Ježovič od roku 1756. dne 6ho Prasynce, kteréhož od Eliáše Fišera Kežmarského Superyntendenta byl posvěcen, až do 1763. měsýce Unora v Dobroči; potom pak od r. 1763. až do 1783. dne 12ho Července –, kteréhož dne do Sobotiště uveden byl –, v Přítrži, cýrkvi Artykularské sloužil, kdežto ho milostné opatrování boží před hřímáním, kteréž na jiné cýrkve, ješto artykularské nebyly, častěji doléhalo, 79 Prv než na obloze rachotili, Prv než v povětří se křížil blesk, Jindy modlitby tvé zastavily Hromy, když byl slyšán všudy třesk. Sám ty pravdou Boží ozbrojený Mračna bludů šťastněs rozháněl, Když pak blud a hřích pad poražený, Z ust tvých libě hrdinský zpěv b) zněl. Světlem Božím jasně osvícenou Mysl tvou bída nezamračila, Ctnou tvou duši Nebi posvěcenou Milost boží denně jasnila. Tak hle v hrůzyplné bouřce světa Duše zlostí nezakalená Směle kráčí od jednoho léta K druhým –, jest y v bídách blažená. Bezbožný se krčí, hrůzou třese, Slyše list jen šustět vrbový, Spravedlivý vzhůru hlavu nese, Neděsý ho blesk, ni praskot hromový. ——— bezpečna učinilo, takže se na mrákoty, kteréž na uherské obloze vídány bývaly, bez strachu dívati mohl. b) Rozumí se onen známý, něco hrdinského do sebe majícý Luterův zpěv: Hrad přepevný jest Pán Bůh náš a. t. d.a t. d. 80 Předces Ježoviči průby boží Slouže věrně Pánu neminul, Křížem věčného sy nabyl zboží; On jen ctnost tvou míle rozvinul. Nezastihli tě syc smutné časy, V jakých Kalinka c) ctný k soudu jel, Stálý Kerman d) žalostnými hlasy V žaláři své krásné zpěvy pěl. Tebe těžký ortel neodsoudil Do Vlach s Lánim e) táhat galejí, ——— c) Viz o tomto muži Paměti Česko-Slovenských básnířův. §. 14. v Poezyí dílu Iním. d) O tomto muži viz Paměti CeskoCžesko-Slov. basnířůvbásnířův. §. 34. v Poezyí dílu IIhém. e) Zde se rozumí Jiří Láni rr. 1646 v Turcy narozený, jenž od dětinství (v němž y padoucý nemocy poddán byl) přemnoho neřestí podnikal. Utrativ v 8ém roku, skrze smrt, svého otce, matka jej do Teplé nejprv, potom do Trenčína, Skalice, Varali, Sabinova, Levoče do škol vypravila. R. 1662 šel do Wittenberku, kdež se dva roky učil, odtud pro nedostatek do Roštoku odešel, dostav ale po celém těle nežity, 81 Tebe s Michalidem f) nezapudil, Hledat cyzozemcův veřejí. Krutý Turek do zajetí tebe S milým Pilaříkem g) nezahnal, Ten, jenž pídí měří zem y nebenebe, Zkusyt slouhy víru jináč znal. ——— odtud se vrátiti musyl. R. 1670 navrátiv se přes Vratislavu do vlasti, a byv do Skalice y do Krupiny za rektora volán, poslední štacý sy zvolil. R. 1674 dne 5. Března s 400 jiných kněží a Rektorů, y žáků dílem, byl do Prešpurka před soud obeslán, kdežto nechtěv reversu podepsati, nejprv pouty sevřín, a do žaláře vsazen, potom pak na galeje do Království Neapolského poslán byl, ale šťastně vyvázl. Viz Compendium captivitatis & eliberationis ex eadem miraculosae a M. Georgio Lani Hungaro, olim Rectore Gymnasis Carponensis, secundum circumstantias temporis & loci bona fide concinnatum. Lipsiae 1676. in 4to. f) Viz o něm Pamětné Příhody Štěpána Pilaříka Senického někdy Kněze a t. d. V Uherské Skalicy. 1804. str. 27. g) StěpánŠtěpán Pilařík z otce StěpánaŠtěpána Kněze narozený, byl nejprv v Ilavě Kantor, r. 1659. od RehořeRžehoře Lániho,Lániho za pomocníka 82 Ostré bolesti tě obklíčily, V nichž sy chřadl jedenácte let, Na lože tě bídně povalily, Tak Ti lože bylo celý svět! Nevynesls unavenou nohu,nohu Z smutné hořeplné světnice, Ach! když mocnému se líbí Bohu, Ví nám stavět, kde chce, temnice. Leže neviděl sy záře krásné V zlatém vozu v povětří se vézt, Tichý měsýček, ni slunce jasné,jasné S vysokých hor do hlubin vod slézt, ——— otcy svému posvěcený. R. 1642. stal se Dolňo-Střihovským, r. 1648 Teplickým v Spiši knězem, r. 1649. přešel do Sv. Ondřeje do Liptova, r. 1651 do Trenčína za Dvorského Kněze Evy SéciSéči, Hr. Gabryele Illešházyho manželkymanželky, r. 1653. do Beckova, a r. 1660 do Senice přešel. R. 1663. do Tatarského zajetí padl, ale téhož ještě roku do Senice se navrátil, zatím však do Levár, a odtud do Vratislavy prchnouti musyl. R. 1673 přešel do Žitavy, kdež se za čas zdržovav, potom do Budišině odešel. R. však 1674 stal se v Naysalcu CeskýchCžeských a Uherských vystěhovanců knězem, kdež y s svou manželkou pohřben jest. 83 Neviděl sy z jara v milém Máji Kvítím krásně přiodíných luk, Tobě nezněl v roztomilém háji Tisýc ptačích hlasů libý zvuk. Anižs spatřil na ourodné roli Žít, co hora, bujné osení, Neviděl sy růží kvésti v poli, Ani husté trávy kosení. Na obloze, jako krystál, jasné Nevyjasnils očí zmračených, Neplésal sy přirození krásné Vida, stkvít se v šatech zelených. Tebe chuti k jídlu zbaveného Neposylnil pokrm –, byl Ti blen –, Posléz řetězem bid svázaného Opustil y milý přítel sen. g)h) ——— h) Nemoc sesnulého byla tak řečená gonagra, aneb dna v koleně. Dlouhým stáním, zvláště při posluhování večeře Páně v cýrkvi Přítržské, zemdlely mu nohy, na něž nekolikoněkoliko let před svou nemocý strádal, až potom artrytycká matérye do článku levého kolena se usadila, odkudž nijakž vyhnána býti nemohla, nýbrž y druhou nohu, ano y ruce zaujala. Nemocný začasté nevyslo- 84 Ale neopustil Tě ten věčný Strážce, jehož oko stále bdí, Byls mu slouha u oltáře vděčný, On Ti v boji býval pevnou zdí. JehoJeho, když sy klesalklesal, podpíralo Tebe všemohoucý rameno, Onoť mnohé roky pomáhalo Nejtěžších bid nésti břemeno. Na blyskávém trůnu v nebi sedě Toužebná tvá slyšel volání, Do vnitřku srdce tvého hledě Sečtel slzy tvé a vzdychání. Světlem věčným míle vyjasňoval Tvář tvou křížem zaoblačenou, Srdce tvého rány uvazoval, Léčil pamět věkem zemdlenou. ——— vytedlné cýtil bolesti. Čím pak déle, tím více toho kříže přibývalo. Několiko dní před svou smrtí ani jísti již, ani spáti nemohl. Naposledy křížem tímto vždy se rozmáhajícým cele ssoužený konečně vychřadl, a tak potom lampa jeho života, když se ji v zbědovaném a zcela vychřadlém těle více oleje nedostavalo, vyhasnouti musyla. 85 Jeho štědrá ruka krmila tě Sladkým strdím slova svatého, Jako krmí dítě dobrá mátě, Dalť pít z pramene vod živého. Když se stánek bořil tvého těla, Ctnostný duch tvůj živě plésal v něm, A když na hromadu padl z cela, Vzletěls k Krystu, v Cherubínů sněm. On Ti z stánku smrtí zbořenéhozbořeného, Z něhož pozůstal jen bídný rum, Vzdělá podlé slibu pravdivého,pravdivého Krásně obnovený slavný dům. Ozdobený oslaveným tělem Neuvadneš hořkou žalostí, Živě plésat budeš s Spasytelem Požívaje věčné radosti. A tam bydle v světle nejjasnějším, Jehož pláče nezatemní mrak, Budeš v bytu krásném nejčistějším Rozkošemi sytit sluch y zrak. Jako hvězda na obloze jasné Stkvít se budeš v kůru Anjelském, Osloní tě slunce boží krásné Pléšícýho v spolku přátelském. 86 Tam, kdež nektar teče z přehořkého Kalicha, jejž bídník tuto pil, Ach, tě na tisýckrát blaženého! Již sy zemských trápení všech zbyl. Mámli tedy na tím hořekovat, Žes se s námi smutně rozloučil? O! chcy hospodina oslavovat, Jemužs ctnostnou duši poručil. Jenž, co milý otec svého syna, Outlivě tě k srdcy přivinul, Posadil tě do rozkoše klína, Ach, tys k němu od mladosti lnul! On tě přenesl z zbouřeného moře Zemských jedenácteletých bid,bid Do vlasti, v níž nezní píseň hoře, Kdežto stále pléše Krystův lid. Tam, kdež věčné světlo Boží svítí, Nemrká se nikdý krásný den, Kde ctnost kvete, jako v Máji kvítí, Kde se nepřiloudí k očím sen. Kdežto v ctnostném srdcy lásky k Bohu Svatý plamen věčně plápolá, Kamž smrt bledá vnést svou bosou nohu Nesmí, nikdý umři! nevolá. 87 Tam, tam y my jednou zaletíme, Když čas, jako voda, uplyne, Potom Ježoviče uvidíme, Ach, kyž Bůh nás dříve přikyne! Saďte Bratří, sestry i) na hrob jeho, Saďte krásný krušpán, zymozel, Ať y v zýmě pamět muže ctného Zelená se, zhojí srdce žel. ——— i) XV. v počtu kněží bratrstva Nitranského pohřeb zesnulého přítomností svou poctilo, jichžto jména na památku zde se kladou: totiž D. D. a V. V. U. U. MM. P. Jiří Bobok cýrkve Lubínské, Jan Bukovinský cýrkve Bzynské, Ondřej Chaloupka cýrkve Přítržské, Jan Jozéfi cýrk. Mijavské; Ondřej Košacký cýrkve Hlubocké; Jan Klačáni cýrkve Vrbovčanské; Ondřej Lačný z Folkušové, cýrk. Vrbovské Kn. a Starší; Ondřej Lekeněi cýrk. Březovské; Jiří Markuš cýrkve Přítržské; Jan Podhradský cýrk. Senické, Pavel Šteffaník, cýrk. Krajnanské; Michal Sepeši, cýrk. Sobotišťské, Ondřej Škultéti cýrkve Turolancké:Turolancké; Bohuslav Tablic, cýrk. Skalické, a Jiří Žlebek cýrk. Staro-Turanské, všickni Sl. božího Kazatelé. Krom tohoto Veleb. Duchovenstva mnozý též ze stavu rytířského, y jiní 88 Navštěvůjte, Zboři, k) rolí boží, Jenž teď pamět jeho světíte, Do níž všem se seje drahé zbožízboží, Ondy sýmě vzjíti spatříte. ——— rozličných stavů lidé, nekolikoněkoliko tisýc v počtu, pohřeb zesnulého přítomností svou poctili. k) Zde se rozumějí obvzláště dva Nitranského bratrstva zboři, jimžto zesnulý sloužil, Přítržský totiž a Sobotišťský, z kterýchžto obou lid se k pohřbu zesnulého svého učitele u velikém houffu sešel. V těchto dvou zbořích následujícý Sl. božího Kazatelé již sloužili: V Přítržském Zboru. 1) Kašpar Haynuský r. 1616 bratrstva Notař r. 1616. 2) Jan Nemanič Kuchynský bratrstva Notař od r. 1623,1623 až do 16581658. 3) Jonaš Kranc z B. Bystřice r. 1663. povolaný. 4) Jan Adam Cerkoň r. 1683. 5) Adam Jakobei, r. 1712. 6) Jan Peťko r. 1713 povolanípovolaný, 1713 posvěcený. 7) Samuel Jestrabini r. 1724 povolaný. Po vzetí ze chrámů v Nitranském bratrstvě, mezy nimiž y Přítržský byl, ustanoveni byli dva Kazatelé v obnovené r. 1732 cýrkvi Přítržské, odkud k Jestrabinimu D. Muž. P. Jiří AmbrozyusAmbrozyus, až do r. 1732 Vrbovčanský Kazatel, byl připojen. 8) Po odchodě J. 89 A když k hrobu Ježoviče ctného Slzy z očí lijíc kročíte, Ními ke cti muže šlechetného Zymozel a krušpán skropíte, ——— Ambrozýho do Štitníka,Štitníka povolán byl do Přítrže r. 1738 Jamryška ze Sulova. 9) Po smrti Sam. Jestrabiniho povolán a posvěcen byl r. 1749 Michal Nógrádi, Jana Nógrádiho kněze Březovského, a bratrstva Staršího syn. 10) Na Jamryškovo a Nógrádiho místo nastoupili spolu r. 1748 Jakub Mokošini a Matyáš Gáli, onen ze Slažan, tento pak ze Středy Nitranské povolaní. Z nichž když r. 1758 Matěj Gáli v Pánu zesnul, povolán byl na jeho místo Samuel Jestrabini, syn SamuelůSamuelův v Nře 7. pozn. a téhož léta posvěcen. 11) Na místo Jana Mokošiniho zemřelého r. 1763 následoval Pavel Ježovič, a když Samuel Jestrabini pro neduh ouřad složil, nastoupil r. 1779 D. a V. M. Jiří LekeňeiLekeňei, nyní cýrk. Březovské Sl. bož. Kazatel. 12) Když r. 1783 P. Ježovič do Sobotiště, P. Jiří Lekeňei do Březové byli pozváni, nastoupil r. 1783 D. a V. U. muž Jiří Markuš, k němuž D. a V. U. P. Jan Petrovič rodem z Března jest připojen, kterýž když do Holiče povolán byl, za některý rok cýrkev jen jednoho měla Sl. božího Kazatele, nyní však Pánu Janu Petrovičovi D. P. Jan Chaloupka nastoupil. 90 Tedy řcete: hle, tu v tomto hrobě Leží přemilý náš Ježovič, Byl nám přítel, otec v každé dobědobě, Ach! již odšel od nás – odšel pryč –. On nás k nebi cestou pobožnosti Jako výborný kněz vedl vždy, ——— V Sobotišťském ZboruZboru. 1) Stephanus, jehož příjmení nevíme, jenž odtudto do Beckova, a z Beckova do Nového Města nad Váhem povolán byv, tam r. 1586 život dokonal. Kdoby mu byl nastoupilnastoupil, není známo; potom ale 2) R.r. 1615 Melchyor Višňovský z Jahenství Novo-Městského nad Kysucý byl povolán. 3) Ambr. Luca Ryboši r. 1930 z V. Oponě (N. Apony) pozvaný Starší Bránecký. 4) Mistr Jakub Petrozelinus Český Vyhnanec, z V. Rypňan pozvaný, zde umřel.umřel r. 1647. 5) Mikuláš Johannydes Kočkovský r. 1648 pozvaný z cýrk. Loučanské v Trenčanské Stolicy. 6) Jan Szent-Kereszti až do r. 16721672. 7) Tobiáš Peťko okolo roku 16921692, ale potom brzo přestalo vykonávání služeb božských. 8) Jan Peťko Tobiášův syn r. 1706, za krátký čas r. 1712 do Přítrže pozvaný, po něm žádný nebyl,nebyl až do r. 1783, v kterémž 9) Pavel Ježovič byl pozvaný až do r. 1794 Starší bratrstva Nitranského. 10) Michal Sepeši, od r. 1794. 91 Učil, těšil, káral v upřímnosti, Ach! kdy se nám zase zjeví, kdy? Jeho dobrá duše na výsosti Vaší pěknou žalost zatuší, Zefír přivane vám s líbezností, Uplakanou tvář vám osuší. 92
Arya.
Tak, jako strmá řeka vvlývá A nejprudčejší vítr letí, Y času zemského nám ubývá, Jsme děti –, muži –, potom kmetikmeti. Jak mnoho z řeky časnosti,časnosti Již vběhlo v moře věčnosti! Ach! kdež jsou dnové naší mladosti, V nichž kvetli jsme, co krásné růže? Co snové, přeběhli nám v rychlosti, Zdaž který Král je stavit může? TenTen, jenž nám svitl k radosti Den, můž se zmrknout k žalosti. A zdaliž věku, zdaliž hodnosti, Zdaž zásluh šetří smrti kosa? Ach! ona stíná děti v mladosti, Král hyne, jako ranní rosa, Když k slávě běží hrdina, Aj zní: „že padl„!padl!“ novina. Teď na márách muž leží výborný, Jenž Bohu u oltáře sloužil, Jejž míle krášlil duch vždy pokorný, Jen po Ježíši stále toužil, Y zdaliž jest to jaký div, Že k němu šel, tu něnínení živ? 93 Zdaž nemá věrný slouha odměny Tam dostati, kde věčný jest Máj? Zdaž těžký kříž vzýt nemá proměny? Zdaž nám on cestu neklestí v ráj? O blaze snášejícým kříž, Když Bůh tu nakládá jim tíž. Zdaž na trninách růže nekvete? Zdaž rek se šrámy nehonosý? Zdaž se mu krásný věnec neplete, Když pro vlast těžké břímě nosý? Zdaž kdož ctně v boji skonává? Y svět mu pocty nedává? Jak hrozné podnikal Job trápení, Když Bůh ctnost jeho zprůbovat chtěl! Jak slavné bylo vynahražení Ran, kterých bolest krutou trpěl! O blaze ctnému Jobovi! O blaze Ježovičovi! Nu! nesme břímě kříže zmužile, Jenž posyluje naší víru, Jen trpmež vždycky nezasloužile, Neb vina vrší kříže míru, Y nám se věnec uvine, Když Bůh nás k sobě přikyne. 94
Na odchod ze Skalice Urozené Paní Zuzany Laučekové a dcery její téhož jména, L. P. 1803 dne 25. Maje. K lodílodí, na níž se tyto Přítelkyně od Farkaždu po Komárno po Váze, a odtud do Peště po Dunaji plavily.
podlé Horácovy Ody 3, kn. I.
Tak přemocná Tě Cypru Bohyně, Tak bratří Heleniny hvězdy přejasné, Y otec větrů prosý, ostatní Jsouc povázáni, kromě Japyxa: O Lodí, ješto sobě svěřené Jsy dlužná Sestry: mězem Žoltenským Je zdravé, žádám’, odevzdej, A duše naší Částky zachovej!
95 Tak tedy předce máme stratiti Vás, přítelkyně přemilé, Jen zdráhate se sobě skrovniti To rozloučení nemilé,nemilé Y s hrobem otcovým, y s přáteli, Jichž v smutku zanecháteli? Ach! kyž nám dobré Nebe bydleti Dél s Vámi přálo v Skalicy! Kyž musýte jen předce odjeti Až za Pešťanskou Stolicy, Tu rozkošných hor nechať Slovenských, Jeť v smutek pouští Žoltenských! Těch pouští, kdež jen plaší syslové V svých zemních dírách bydlejí, Kde na rovinách věčných smyslové Y moc, y radost tratějí; Tu máte stráně přeutěšené, Tam písky nahromaděné. Tam, kdež dům místo mocné škřidlice Jen slabá kryje trstina, Kde místo naší krásné Skalice Jen špatna trčí dědina; Tu v utěšeném domě sedáte, Tam chalupy sy hledáte? 96 Tam, kdež lid kouká z černé zemnice –, V níž má jen z bláta ohniště –, Co vězeň těsným oknem z temnice, A před ní páchne hnojiště; Předc chcete čistých, krásných příbytků Tu nechat –, jít tam k dobytku? Tam, kdežto místo břestu, jesenu a) Lid suché pálí kravince, Kde škodlivého puchu semenu Se místo dává v kuchynce; Zde Nebe hrubé duby vyvodí, Tam ani psý trn neschodí. Tam místo zpěvu ptačat libého,libého Jen býky slyšet bučeti, A místo háje roztomilého,roztomilého Jen rákosý tam viděti; Tu tichý slavík míle šveholí, Tam ovad b) bručí nevolí. ——— a) Břest (Ulmus campestris Linn. Ulmbaum, Szel-fa) a Jesen (Fraxinus excelsior Linn. Eschenbaum, Körös-fa) k pálivu se v Skalicy potřebují. b) Ovad jest pokolení žížal, jichž mnohá uštknutí y hovado usmrtiti mohou. V dolních Stolicých, u bahen zvláště, množství se jich zdržuje. Y v Skalicy není tato žížala neznáma. Tu sluje Hovado, jednak že 97 Tam jenom masnou jídá slaninu Lid, lenoše sy na pecy; My jíme bažanty a zvěřinu, Tam jí se masso hříběcý; Tu kvete vína slavný, plodný rod, Tam ani zdravých není vod. Tam místo stříbročistých pramenů, Jenž u nás libě hrčejí Se prýštějíce z tvrdých kamenů, Jen bařiny se bělejí, V nichž oškliví,oškliví se šmiří hmizové, A v kalných studních červové. A voda širokého Dunaje Tam krovy domů přikrývá, Tok její – žádných mravů neznaje – Z nich lid, co sysly vylívá; Y krutě proti chrámu svatému Se vztěká –, štiky nese mu c). ——— jest veliká, jednak že hovada trápí. Odtud pošlo slovo Ovad, aneb snad lépe Hovad. c) Na Apaštoku jednou, když se Dunaj rozvodnil, voda do chrámu v skutku nanosyla veliké ryby, kteréž lidé potom pod stolicemi nacházeli. 98 Tam jenom hloupí, masní Guláší d) Co ďáblové lid strašejí, Ti v samostojném smutném Sáláši e) Vždy v nocy čerty plašejí; Předc chcete tiché bydlo Skalické Tu opustit –, jet v Scytické? Kde tisýc mužův vraždní lotrové Jen pro knoflíčky pobili, Kde lidská střeva diví býkové Na rozých porozvláčili; To vše Vám mysli předce nezklátí, Nic Vás, nic z cesty nezvrátí? NičNic nevážíte sladké radosti, Jíž v Skalicy ste požily, Nic proseb toužebných, nic žalosti, Níž Loučícý se ranili Vždy těžce srdce přátel šlechetné? Předc nechcete tu bydlet –? Ne! Nu! jdětež, Přítelkyně, vessele Svou cestou v milém pokoji; ——— d) Pastýři dobytka na pouštích Uherských Guláši slovou, kteříž roucho svesvé mastí mažíce, veskrz černí jsou. e) Chalupy a skrýše pastýřův stáda Sáláše slují. 99 Nechť sprovodí Vás svatí Anjelé, Truc Eolovu f) nástroji! Y tam Bůh dobrý mocně panuje, Y tam se k dítkám skloňuje. On y tam nuzných vidí soužení, A opuštěné syroby Pláč všudy slyší, v strastném trápení Jsa otec bídné osoby; On sčítá slzy smutných, sbíraje Je do láhvice, stírá je. Tak jdětež do těch nových příbytků –, V nichž Bůh Vás čeká –, radostně, Bůh chraniž Vaších pracných nábytků, On rozmnožiž je milostně; My sprovodím Vás lásky slzami A skroušenými prosbami. A naše srdce, k Vám vždy přátelské, To s Vámi půjde s radostí, Y tam, y v krásné domy anjelské, Jež nám Bůh staví v výsosti, Ni bílé Hory, Nitra, ani Váh, Ni cyzý rozloučí nás prah. ——— f) Eolus byl syn Perona z Acesty, dcery Hyppota Trojanského, od Starých za krále a boha větrův jmín. 100
Zlaté Poutko D. P. Ondřejovi Vengeryckému a Uroz. Panně Johaně z Poleřeky, v čas jejich svadebního vesselí L. P. 1803 dne 24. Června obětované.
Sotva krásná záře hory pozlativši Nejkrašší den světu slavně ohlásyla, Velebná když Juno a) z sna se probudivši, Božským oděvem se míle ozdobila; Z bytu nebeského vynesši ven nohu, Královna všech krajin, velikých též Bohů K převysoké Etně prudce zaletěla, Důležitého cos’ pořídit tam měla. ——— a) Juno, Královna všech království a pohanských Bohů, svadbám a porodům představená Bohyně, byla sestra y manželka Jupiterova, jenž Slovanům Peron sluje, s nímž Vulkána, Boha ohně, zplodila, kterémuž a Minervě vynalezení všech mechanyckých umění Staří připisují. O tomto Vulkánovi praví báseň, že měl svou vyhni na hoře Etně v Sycýlii, v kteréž s Cyklopy, jedno jen oko na čele majícými tovaryši svý- 101 Tu syn její milý, kunštýř znamenitý VulkánVulkán, kulhavý syc, umělec však hbitý, Pověstnou má vyhni, mistrná dělá díla, Božského v nich vtipu zjevuje se sýla. Přišedši tam našla ve výborné dílně Syna kujícýho střely Otcy pilně. Bohové ti buďte na pomocy synu! Ržekla; on se sděsyl, mněv, že pro příčinu Hněvu Peronova Olymp opustila: Nebo duše jeho mnoho podstoupila Strachu včera, když mu těžce vyhrožoval, Když sy množství šípů dělat rozkazoval. ——— mi, rozličná řemeslná díla, mezy jinými y šípy, neb střely pro otce svého Perona, koval. Praví se dále o němněm, že měl dílnu y na ostrovích Lipary a Lemnos řečených, na kterémž posledním, když ho otec hned po narození pro škaredost jeho s nejvyššího nebe zkopl, Synteští ho uchopili, a vychovali. Vulkán dospěv, přidal chuti k kovářskému zvláště řemeslu, a stal se výborným kunštýřem. On Olymp nádobím, Achylla zbrojí opatřil; na Prometea sylné řetězy nadělal, jímiž ho na Kaukasu svázal; Marsa pak s manželkou svou Venuší cyzoložícýho nejsubtylnějšími řetízky necytedlně tak tuze svázal, že se rozděliti nemohli, nadělav tím velmi mnoho smíchu na Olympu mezy Bohy, jichžto, aby se na to podívali, zavolal. 102 On jí, co syn dobrý, přijal s uctivostí, Co tak časně matko? ptá se v upřímnosti, Bohové když ještě v pokojném svém sydle Leží, vy jste u mne při ohnivém vřídle? Prudký hněv snad otcův ukrátil vám spánkuspánku, Přinutil vás nechat olympského stánku? Y ne, řekla, milý, starostlivý synu, Tvůj syn otec najde snadno marnou vinu –, Oněhdy zas bylo mezy námi licho –, Ale teď jest svaté na Olympu ticho; Hněv mne jeho často s vysokého nebe Vyhání –; než teď sem přišla prosyt tebe Zvláštního cos –, poslyš! k svadbě majíc jíti Musým pro manžely krásné poutko míti; Ukuj mi je, prosým, jakož povím tobě: Samé ryzý zlato k dílu vezmi sobě, Z něhož řetízek zprav, krásy nevídané, Subtylnosti ještě nikdý neslýchané: Aby nosýcý jej svobodu se míti Mněli, byť y věčně musyli v něm jíti. Ohniva mi buďte řemeslným dílem Spojována božským pro manžely cýlem; 103 By ho Opoutaní rádi nosývali, S řetězem tím chodit za čest pokládali. By pak dlouho trval, má být hodně ssylen! Přemilý můj synu, buď mých řečí pilen! Na koncy má býti poutko krásné, zlaté, Novomanželům ctným bude vždycky svaté: Neb ním opoutáni budou u oltáře, Svadební kvas bude na Moravské fáře. K poutku zámček zpravíš, jejž když jednou zamknu, Smrti klíček oddám, víc ho neodemknu, Leč, když jednomu z nich Atropos niť zstřihne, Tehdy přiskočí smrt, a se s klíčkem přihne; Odemkne ním zámček, poutko sejme s nohy: Tak sme zavřeli to na Olympu s Bohy. Ržekla. Tu se Vulkán počal vymlouvati, Ržka: střel mnoho tisýc pro Perona musým Kuti, jináč hněvu velikého zkusým, Víte to, že není s ním co žertovati –; Deset tisýc šípův jestli neshotovím, Hněv se jeho vzbudí, z zkušení již to vím. Že sem méň jich zpravil v božskou jeho rukuruku, Jen mi včera nadal safframentských kluků; Jestliže mne jednou chytí v ruce v hněvě, V nichž jsem já podoben lehoučké jen plevě, 104 Zatoče mne, mrští mnou až na LiparyLipary, Dokud doletím tam, nestane mi páry; Jsa již chromý –, všecken zlámu se –; tak syna Utratíte, čí to medle bude vina? Nu, nu, synku, řekla, nemusýť hned býti, Chcy jen o dva týdne zlaté poutko míti! Tehdy vděčně, matko! vece Vulkán na toto, Shotovím je jistě – mám y ryzý zlato, O dva tedy týdne –! když to uslyšela Běloruká Juno, v Olymp zaletěla. Zatím Vulkán ve dne, v nocy v vyhni kuje, Vítr z jeho měchu neustále duje; Daleko se třeskot nákovadla jeho Rozlíhá, chřest kladiv Cyklopů dle něho. Vše když shotoveno, pro Perona střely, Rozkázané poutko hotové když měli, KrásnookaKrásnooká Juno zpustila se zase Z vysokého bytu v uloženém čase: Vzala poutko zlaté, vlídně děkovala Synu, do Hontu se spěšně odebrala. Příšla do Moravec, kdežto svadebnícy Výskali již, krásně hrali hudebnícy. V chrámě nevěsta když sobášena byla, Juno k manželům se tiše přiloudila; 105 Ctnému ženichovi, nevěstě též milé Na nohy vzložila poutko roztomilé; Zámčekem ho přimkla pilně, smrti dala Klíček, by ho, co dvou očí, ostříhala. Mlčení když svaté v chrámě poručila, K Sobášeným takto vážně promluvila: Milí Manželé, Mysli vesselé Buďte kazdéhokaždého Jítra nového. Nermuťte se nic, Pouta že Vám syc Kladu na nohy; Kdo s svou na Bohy Tíží spolehne, Pod ní nelehne, Snadno unese, Bůh když ponese! Svaté manželství, Věrné přátelství, To jest přesvatý Ržetěz bohatý. Láska srdečná, Věrnost statečná, Pomoc společná, Zdílnost skutečná: 106 To jsou ohniva, Kteráž kladiva Svatá formují, Duše spojují. Dítky spanilé, Cnostné, zdařilé,zdařilé Touž je svazují, Ržetěz stahují. V těchto lehoučkých Poutech hezoučkých Jdětež s radostí K pozdné starosti. Kudy půjdete, Růže najdete, Ty však na trní Vždy se zabrní; Neudrapněte, Když je budete Trhat, rukou svých, Krevby tekla z nich. Když pak hlavy vám Skvetnou, Peron sám Zámček rozkáže Odmknout, rozváže Vazby všeliké. Štěstí veliké! Neb když vašeho Bytí celého 107 Přejde podletí, Duch váš zaletí K bytům krásnějším, K spolkům šťastnějším! S božskou důstojností když to pověděla, Na vysoký Olymp zpátkem zaletěla. Šust jen po ní zůstal, vůně přemilostná,přemilostná Naplnila zemi, zprchla rosa stkvostná.
Probuzení k trpělivosti.
Co sy stýskáš, že tě dlouhé časy V krutých bídách Pan Bůh zdržuje? Ach! on slyší žalostné tvé hlasy, Ohněm však tě kříže zkušuje. Dobrý zlatník kovy nejvzácnější Čistí v ohni od zžíravé rze, Zdaž pak ctnosti lidské nejkrásnější Od mdlob očistiti jináč lze? Statný rytíř neleká se boje, Neutíká, jak zvěř bázlivá, Byť se valila naň, jako roje, Vojska nepřátelů strašlivástrašlivá. Ohněm kruté smrti dýchajícých Čeká myslimyslí neohroženou, 108 Slyší střelbu kusů rachotícých, Zbroj jich vidí na se vztaženou. Jak lev sylný přeudatně s nimi Zápasý, čím nepřátel jest víc, Sám ty nemělbys se s trápěními Potýkati, nechtě trpět nic? Jakátě čest pro hrdiny statnéstatné, Nabyt v boji věncův bobkových, U Boha jak přemnoho jest platné, Snášet bolest ostnů křížových. Zdali krásu slunce nebeského Na obloze stále spatřuješ? Zdali na mrak někdy truchlivého Nebe zouffale sy stěžuješ? Zdali na den v světě nejjasnější Nedoléhá vždycky černá noc, Na léto zdaž zymu nejsmutnější Nepřivodí Pána nebes moc? Strašné bouřky, vichřice a hromy Čistí syrkovaté páry jed, Ač syc někdy na zmar vedou domy, Mámli Boha proto hanit hned? 109 Trpělivě nesnes, co ruka boží Naděluje tobě z trápení, Pláč jest sýmě radostného zboží, Žeň nám připravuje upění. Po mrákotách zemského zas kříže Vzejde jasné slunce radosti, K přátelům nás přivede smrt blíže, Splní ctnostných srdcý žádosti. Po přetemné zemských lopot nocy,nocy Svitne nám zas jasný v nebi den, Hořký kříž se skončí božskou mocýmocý, Žalost přejde, jako v nocy sen.
Chvály boží podlé Šturma.
Převeliký Bože, celý svět tě velebí, Každý tvor tě slaví, na zemi y na nebi, Tichý déšť y příval, blýskání, třesk hromů,hromů Tebe oslavuje, každý lístek stromů. Tebe chválí tráva, když ní Zefirové hnou, Tebe slaví hory, ješto čelo k nebi pnou, Ovoce y žito, krásní květové luk Mocy tvé jsou důvod, každý růže list, puk. 110 Tílko mdlého červa, kvítku mistrné složení, Hloubě moudrosti jest životčíchů plození, Slunce, měsýc, hvězdy, všecky živé tvoři,tvoři Tebe zvelebují na suše y v moři. Obilím tvá ruka pro nás rolí přikrývá, Hedbavím y kmentem tělo lidské odívá, Vyvodí nám pokrm z řek, y hor, y vinnicvinnic, Od tebe vše máme, není bez tebe nic. Miluj tedy Boha celým srdcem člověče, Sladká tobě radost z lásky k němu poteče, Ty jsy milý Bohu, on tě opatruje, Blaze tomu, kdož se jemu důvěřuje.
Píseň svadební při pití za zdraví novomanželů.
Za novomanželů těchto zdraví! Nechť svět, že jste šťastní, praví. Požehnejž vám nebe z vysokosti, Žíte spolu do starosti! Žíte šťastně, žíte dlouho, v lásce žíte! Za jich zdraví všickni píte. Nebledniž vám smutkem pěkné líce, Jasně vám hoř věku svíce; Jako v Máji bez větru den jasný, Život váš buď vždycky krásný. Žíte šťastně, žíte dlouho, a t. d. 111 Kdyby příval přihnal kříže vody, Vám nechť neučiní škody; Z radosti vám požehnané řeky Štěstí po všecky plyň věky. Žíte šťastně, žíte dlouho, a t. d. Tak vám zemský život bez přestání Tečiž v hojném požehnání; Když pak vám zde lampa živobytí Zhasne, nechť vám v nebi svítí. Žíte šťastně, žíte dlouho, v lásce žíte! Za jich zdraví všickni píte. Konec dílu druhého.
Omylové.
Strán. řádek omyl naprav. v dílu I. XI 10 pro po XXIII 28 1711 1571 LVII 18 Hořejší Dolejší LIX 30) 37mé 31ní LX 25) “ “ LXXI 28 1564 1654 46 26 Kuba Kubu 106 17 pro po v dílu II. XXVI 16 br by 10 25 pří m přímo 21 10 ňadra prsy 22 17 máti mátě
E: av; 2002 112
Bibliografické údaje

Nakladatel: Gottlieb, Antonín
(Ve Vacově 1807. u Antonína Gotlíba pryv. knihtlačitele.)

Místo: Vacov

Vydání: [1.]

Počet stran: [10]+112+LXXX

Věnování: Žarnocay, Michal
(Vysoce Urozenému Pánu, Panu Michalovi Žarnocaymu Slavných Stolic Nitranské, Trenčanské, Liptovské a Turčanské Soudní Tabule Assessorovi, Panství Bráneckého Spoluvládaři, církve Senické a Přítržské výborně zasloužilému Inšpektorovi, literního pak umění horlivému a povědomému milovníku, Pánu a Patronu mně laskavě příznivému.)