Ten obludný Dům, starý a tmavý,
ó, na rynku obludný, tmavý ten Dům!
Z rána, když vyšel jsem svěží a jarý,
když rytmy se křídlily kolem mé hlavy,
s oken rty zvaly: „Nás utrhni, polib!“
jak ohnivé růže k mým strouce se snům –
vždy z rána starý a tmavý ten Dům
sta stínů mi vyslal vstříc, nedočkavý,
stem černých ramen sáhl v můj um,
a já jej nazval: Dům-Polyp.
Jakoby pod ortel vcházel jsem tam,
pokořen, oloupen o sebe sám,
do jeho chodeb, do jeho síní,
knihy kde vrší se, kupí a stíní,
staletá učenost žlutých tváří
nad mrtvým písmem krčí své vrásky,
z pod nichž ni uhýlek lásky
nevyzáří.
Kolikrát, ó kolikrát,
nad hrubým stolem shrben v práci,
já vojenskou trubku slyšel zvát,
dav šumět, vítr tancovat
a Město hrát si!
Za městskou zdí, míle mil,
skřípe to, hučí jarním lesem,
a já, jak zapomenutý list,
v plísni zde jsem.
„Buď jako my,“ vábí hlas
z chodeb a schodišť, z jizeb, z koutů,
„buď strojem a davem co každý z nás,
jiskřičku božství v sobě zhas,
vzdej se poutu.“
Dům-Polyp se lichotil, Dům-Polyp se smál,
hlas ženy, hlas dítěte v šepot svůj vložil,
tak vítězně žlutý pohled mu plál,
tak dravě v skráň ssál se, dral do žil...
A přece’s mne nezmohl. Já, slaboch kdys,
v tvém chapadlu hořkou slast boje jsem shlédl,
proti tvé přemoci červ jen a hmyz,
stokráte položen, stokrát se zvedl,
uprostřed svodů tvých, čárů a kouzel
já denně se k vnitřní své svobodě vzbouzel,
denně byl puzen o ni se rvát,
denně ji mozkem, krví a věrou,
horkou svou, živelnou bytostí celou
vykupovat.