„U svatého Prokopa.“
Vše na mne volá: dítětem buď znova!
Chci poslechnout. – V les známý vcházím zas;
vchod jeho hlídá socha Prokopova
a u nohou se světci plazí ďas.
Zřím dětství svého dávno zašlá léta:
zde modlívala vždy se druhů četa,
by „na jahodách“ v lese měli štěstí,
a víly zlé by nesvedly jich v scestí.
To zřím – a padám na kolena hned
a modlitbou se vřelou chvěje ret:
Ó Prokope, ty český světče pravý,
jenž cizáků jsi vybičoval davy,
když prznili tvé sídlo nad Sázavou,
ó povstaň z hrobu, povstaň, muži svatý,
svou velebnosť a sílu světu zjev:
jen brvou pohni nebo zatřes hlavou –
a cizáci, již střebou naši krev,
snad ukáží zas vlasti naší paty! –
9
Doma nejlépe.
Je malý jen to koutek, maličký,
však taková mne láska k němu víže
jak srdce děcka k srdci matičky,
a že se mi v něm zdá být nebi blíže.
Mně každičký znám domek ve městě,
mně znám i každý jeho obyvatel,
a kolik lidí potkám na cestě,
hle, tolik známých to a dobrých přátel.
A zdá se mi, že doma jedině
tak vlídně slunko na lidi se dívá,
a také měsíc v chladné cizině
že na mne se tak sladce neusmívá.
10