Dnes motýl – vzpomínka mně na skráň sedá
a naléhavě do ní křídla bijí;
již vidím, že se odehnati nedá,
i nezbývá než sluchu dopřáti jí.
Síň soudní ponurou teď vidím v duchu.
Kam zrak se šine, hlava vedle hlavy,
tak stísněny tu posluchačů davy
ves naplnily prostor v dusném vzduchu.
Šum náhlý rozvířil teď mrtvý klid
a ke vchodu všech zraky zaletěly,
jímž vkročil ten, jenž souzen má tu být.
Jak milý zjev! Hled dobrácký, ne smělý,
ty davy rázem přelétl a v líci
se zjevil úsměv, který znamením
byl vděčnosti a zřejmě pravil jim,
co rty v tu chvíli nemohly jim říci.
A líčení se dálo. Prošla doba,
než přečtena je dlouhá obžaloba
i výslech ukončen; však hle, teď už
se s místa svého vzchopil mladý muž
a hájiti se počal. Oj, což rázem
se udála s ním divná proměna!
Jak tyčí hlava se dřív skloněná
a z oka, dosud upřeného na zem,
jak srší blesky! Ticho hrobové
se rozložilo síní, když se jí
hlas jeho ozval. Tiše, tišeji
kol něho stáli, lid i soudcové
dech v prsou tají, trnou v němém žase,
jak ze rtů jeho slova přesvědčivá
mu plynou, někdy jako hudba tklivá,
jež v oko loudí slzy, náhle zase
hřmí vší svou silou jako bouře divá
a jako těžké dopadají rány
těm na hlavu, kdo dočkat nemohou
se chvíle, za obětí ubohou
kdy žaláře se zavrou těžké brány
a vzdechy jeho čtyři vlhké stěny
mu budou vraceti... A za chvil málo
hle, jaká změna! Co jen se to stalo?!
To nestojí tu těžce obviněný,
než žalobce, jenž každým slovem drtí
ty, kteří chtěli rozdrtiti jej
a volnost slova zasvětili smrti!
Kde strach dřív bylo zřít či beznaděj,
tam nadšení a jas teď z očí sálá.
A potlesku – slyš! – bouře neskonalá
teď šerou síní burácí, v ni mísí
se jásot sterých hlasů: Nevinen!
A vlny jeho rostou, z těsných stěn
vždy volnější teď cestu dělají si,
až v ulicích a na náměstí jen
zní jedno slovo mocně: Nevinen!
Však ten, jenž původcem té bouře celé,
sám stojí tady smutně; tuší snad,
že ke zbrani teď sáhnou nepřátelé,
jíž nebude tak snadno vzdorovat – – –
A jiný zase vystupuje nyní
mi obraz v duši, kterou zmítá žal.
Je měsíc po tom, v porotní co síni
náš velký Karel vítězem se stal.
Noc černou perutí se snesla k zemi,
jen vítr pustými teď ulicemi
se prohání a do závějí v nich
svým mrazným dechem kupí sypký sníh,
tu v dveře zalehne, tam okenicí
si zatřese a dále spěchá zas
a zlobně skučí. Nevlídný to čas!
Však tím jest útulněji ve světnici,
kde nejedna se ozve dávná zkazka
kol krbu, vesele v němž oheň praská.
Tak útulno též v jizbě vytopené,
v níž slavný rodák borovský je bytem.
Tu v ovzduší tím mírem svatým sytém,
jímž dýše všecko vůkol, jasné klene
se nebe nad rodinou spokojenou.
Tu Karel sedí s milovanou ženou
a s matičkou i sestrou kolem stolu,
co zatím dcerka, malá Zdenička,
jíž sen se dávno snesl na víčka,
v své leží postýlce. Tak všichni spolu
tu hovor vedou o tom, předmětem
co jejich tužby. Zkušený ten muž,
jenž mnoho bouří v žití zažil už,
je důvěřivým vždycky dítětem,
když buduje své do budoucna plány.
A tak i dnes; již vidí zdar, jenž kyne
mu z příští práce: zdělávat chce lány
té půdy rodné, pěstit sady stinné.
Ba dnes je vesel, jak už dávno nebyl;
dřív nepřátelé stíhali jej všude,
jich zlobný výsměch zevšad naň se šklebil,
a teď už brzy měsíc tomu bude,
co v svatém klidu žije nerušeně – – –
Čas pokročil, když matička a dcera
se do světničky odebraly, která
jim byla ložnicí. Muž nyní k ženě
si blíže přisedl a ztlumiv hlas
s ní radil se, čím dcerku nad vše dražší
by překvapili; bylť už blízko čas,
kdy „Ježíšek“ se s nebe na zem snáší
a šťastnými tu činí staré – mladé,
když pod stromeček dárky své jim klade. –
A dlouhá zase uplynula doba,
než na lože se odebrali oba;
však k postýlce dřív ještě přistoupili
a na dcerku svou dívali se chvíli,
jak v klidném spánku lehce, volně dýše,
pak na čílko jí udělali kříž
– i otec „neznaboh“ – a šťastni tiše
šli na lůžko – – – Sen milosrdný již
jim dávno přinesl lék zapomnění,
jenž krále v chuďasy, v ráj pouště mění,
když nenadále z venku ze všech sil
kdos na domovní dveře zabušil.
Tím probuzen byl Havel skokem s lože,
i žena na svém loži vzchopila se
a vyděšeně vykřikla: „Můj Bože,
proč tento poplach?!“ Vtom však nové zase
se rány ozvaly a pádnější,
než byly dřív, že také Zdeňka malá
teď procitla a do pláče se dala.
A zatím co ji matka konejší
i babička a teta, z ložnice
jež svojí přichvátaly tušíce,
že neštěstí se stalo, Havel bled
dům spěchal odemknout; jak otevřel,
jen stěží výkřik utajil, když zřel
stráž v plné zbroji, jejíž vůdce hned
mu ruku vložil na rámě a kázal
mu jménem zákona, by okamžitě
se na cestu s ním vydal. Darmo tázal
se zatčený, proč nemůže v svém bytě
noc aspoň ztrávit, darmo jistil, ráno
že před neznámý dostaví se soud, –
muž opáčil jen, co mu rozkázáno,
i nezbývalo nežli poslechnout.
Než uplynula chvíle kratičká,
pláč rozlehl se domem. Hrozná scéna!
Tu ruce lomí stará matička,
tam v slzách tone sestra, věrná žena
kol šíje Karlu paže ovíjí,
štká hlasitě a bolem téměř klesá,
a Karel, na celém se těle třesa,
jen mlčky k sobě tiskne Julii.
A naposled když zlíbav Zdeničku
chtěl žehnat jí, však místo slov se jen
mu ze rtů vydral křečovitý sten, –
i náčelníku stráže na víčku
se zatřpytila slza – – – Málo chvil –
a odvážen byl za hranice Čech
syn vlasti nejlepší, jenž hotov byl
jí poslední svůj obětovat vzdech – – –
A uštvali Tě, Karle, umlčeli! –
Kéž my, již v duchu stojíme, kde Tvoje
se zdvíhá mohyla, Tvůj odkaz vřelý
vždy poneseme do každého boje,
však nejen na rtech, ale v srdci také,
by rozkazy ni hrozby, sliby všaké
nás nezlákaly s cesty naší přímé!
Kéž nám, vzor veliký již v Tobě zříme,
by konečně již do krve se vlila
Tvá, drahý Karle, poctivost a síla!