Jele vadne mladý Jury,
Ještě doba – shasne zrak;
Jela volá pomoc shůry,
Teskně hledí do oblak:
Darmo, darmo, hasnou zraky,
Tmavými se halí mraky.
Slunéčko je na západě,
Slední záře lije v krajiny;
Jury zírá po své Ladě,
Oko pojí s okem Jeliny:
Ona pláče, on se směje,
Z ní smrt, z něho život věje.
„Jelo, co to slyším, Jelo?
Slavíkovy zvuky!
Poslyš – zažeň muky –
On nám zpívá,
K sobě kývá –
A to v ráje, drahá Jelo!“
„Jury, co to slyším, Jury?
Umíráčka zvuky –
Hrozné jeho muky!
On ti zpívá,
K sobě kývá –
Zůstaň, zůstaň, drahý Jury!“
„Aj, aj, drahá duše, Jelo!
Tvoje láska
Slabá páska –
Bídná zem a bídné tělo.
Hle, hle, co to vidím, Jelo?
Skvělé byty,
Z blesků slity,
Záře svaté,
Všecko zlaté –
Viz, viz, moje drahá Jelo!“
„Vidím Jury, drahý Jury,
V rakvi byty,
Z kovů slity,
Záře svaté,
Všecko zlaté –
A přec hrob jen vidím, Jury!“
„Ne, ne, drahá duše, Jelo!
Mnohem větší vidím byty –
Stěny z hvězdných tahů slity,
A ty myriády Oriónů –
Zlata nebes plnou zónu,
O pojď se mnou, drahá Jelo!
Jaká se to míhá podoba?
Zelenou mi růšťkou kyne –
Bílé kmenty její ozdoba,
Záře božská od ní plyne –
Zdali duch to, zdali tělo?
Viz, viz, moje drahá Jelo!“
„O můj Jury, slasti milená!
O již duše tvoje hyne;
Ona kmentem není zdobena,
Neb to smrt ti růšťkou kyne.“
„Kyne, kyne – níž a výše –
Sladko usmívá se –
Otevírá věčné říše
V nepojaté kráse.
S Bohem země, s Bohem Jelo moje,
Políbení ještě v ústa tvoje!“ –
„Jury, Jury, jakéž políbení!
Slasti blahé, rájské lahody!
Cit nebeský, ducha věčné chvění –
Či klam, či to skutek přírody?
Jury, Jury, jakéž políbení –
Slavné zvuky slyším, rájské pění!“
„Nemůže to slyšeť Jela!
Umíráčka zvuky,
Hrozné jeho muky;
On ti zpívá,
K sobě kývá –
To jen slyšeť může Jela.“
„Ach ne, drahá duše, Jury!
Rájských citů klokoty,
Slavíkovy sladkoty,
On nám zpívá,
K sobě kývá!
A co vidím, drahý Jury!
Ráje pásy,
Nebes krásy,
Kde ten sladký větřík vane,
Jara s láskou věčně stane;
Kde se kvítek zimě nekoří,
S květkou o milosti hovoří,
Ony máje,
Ony ráje,
Kde ty tisíceré lípy stojí,
V jejich vůni duše sebe pojí,
Kde se palma sklání
V míru věčném vlání.
Vidím, vidím ony nebes kraje,
Kde se láska v proudu věčném vlaje,
A v tom proudění,
A v tom vlnění –
Krásy nové,
Nehynoucí,
Nevadnoucí
Vesmír plove.
Jury, Jury, růšťka kyne,
Otevírá věkův brány,
Vidět nadpozemské stany,
Kde trůn věčných bohů plyne.
Jury, Jury, ještě políbení
A jím věčné s tebou sjednocení.“
Slunéčko je na východě,
První záře lije v krajiny;
Všecko živne ve přírodě,
Každý tvor, keř a ty hájiny:
Jenom dvou tu není duchů –
Zmizliť u věčnosti zduchu.