Hluk temný z dálky, jak dunění hromu,
řev, divý jásot zvítězivších nepřátel
sem zaléhá – a s nebe vyletěl
ubledlý anděl smrti.
Pláň holá, pustá, beze stromu,
šum větru táhlý ruší ticho teskné,
a v mír ten sváteční se chladně leskne
s protrhlých mraků slunce zádumčivé,
své slzy halíc za oblaky mhlivé.
Jak velké hrudy zoraného pole,
jak černé hrudy zoraného lánu
tu leží mrtvoly na pláni holé –
ti z tmavé noci nedošli už k ránu.
Kol hlavy tráva vysoká jim šeptá,
ret sevřen jest, a nikdo již se neptá,
zda na blízku jsou rodní jejich milí,
zda zmírajíce slavně zvítězili.
Jen rodný pop se modlí za jich spásu,
a havran s křikem k hojnému jde kvasu.
A smutně do dálky se blankyt klene
v Rus bílou, svatou k chýži opuštěné.
Tam v okně šedá bába s dětmi sedí,
v pláň zasněženou rozrušeně hledí,
co mladá žena matka oběd vaří
a každou chvilku s nedočkavou tváří
od ohně běží, „Jedou, jedou?“ ptá se,
a staré bábě oko zalévá se,
a mladá žena s bolestí zpět běží
a v bílou svatou Rus jen sněží – sněží – –
Ti padli za svobodu! Jitro nesli,
a s proklátým tu srdcem večer klesli.
Ti padli za volnosť – ne svou, svých bratří,
a umřeli, jak pravým mužům patří.
Však přes jich rovy rodní soudruhové
s volnosti zpěvem šli už – vítězové!
Ó smím-li za smrť prositi já chudý,
nuž takovou mně někdy popřej, bože!
Ne nudnou postel, než ty tvrdé hrudy,
pláň nekonečnou za své míti lože,
nebesa svědkem, že jsem mužně padl,
že za česť rodu svého život svůj jsem kladl,
na poli tom, kde krve proud se odlil –
rád za volnosť i za nás každý by se modlil.
A zdaleka z té chudé naší chatky
by přišla ke mně láska mojí matky,
ta hledala by mne a najdouc klesla,
a obejmouc mne, umřela by se mnou.
A otec stařičký by pochoval nás oba
do hrobu jednoho, v tu síňku temnou,
rov nasypal by, zasadil nám jedli
a nasypav a zasadiv by zbledlý
a s puklým srdcem na hrobě též usnul.
Ó v poli tom, kde krve proud se odlil,
rád za volnosť i za nás každý by se modlil,
tam každý rád by postál v zamyšlení,
jak ležíme tu láskou přemoženi.