Vzleť, jasná písni, výš! Jen výš!
Sem ohnivého vína číš!
Již nazpívali jsme se, nadeklamovali
o lásce k rodné zemi do syta,
národem holubičím rádi jsme se zvali,
a práce byla zpola odbyta.
Tak pěkně plynula ta slova z úst,
však po slovech – kde činů zdar a vzrůst?
Jinému číš má platí této chvíle:
Ne lásce jen – já připíjím dnes síle.
Jak vnitřní síla ta, jež tajemstvím je země
a květem vznáší, plodem živí nás;
jíž lučina i hora vychloubá se němě,
a které pln je každý strom a klas:
tak námi tajemství to pronikej,
sil tajných říš nám v srdci odmykej,
a pod jedním jak sluncem vše to zraje,
tak jeden cíl ať skví se nám a vlaje.
Vše svůj měj ráz a pečeť ušlechtilé síly;
ať silný je náš mrav a naše čest,
ať slovo sílu má, kurs jeho v každou chvíli
na burse světové ať čilý jest.
Tys rek, a palácem tvůj dům, tvá chýš,
„To můj je hrad! Mé vlasti hrad!“ když díš.
Aj, přisámbůh! Tak kdyby každý cítil,
dnes jiný věk už nám by, věřte, svítil.
Co po národě, který jenom vrká
a nevidí, jak nad ním krouží sup?
Ten budoucnost má, který také trká,
když svévolník oň brousit chce svůj zub.
Ne hory jen, též prsa dal nám Bůh,
dal ducha volného, jak horám vzduch,
granáty do hor, vinnou révu stráním
a nám zas krev – tu pýchu mužným skráním.
Ta žhoucí krev ať tváře zalévá nám vždycky,
ať odvahou, ať láskou, nadšením,
ať zpěvem, nechť už sladko zní neb heroicky,
ať prací všech poctivým plněním.
A kdykoliv tvář krví zaplane,
ať je v tom síla vždy, ať zavane,
jak blankyt červánkem vždy zahořívá,
když dárce žití – slunce provázívá.
Vzleť, jasná písni, výš! Jen výš!
Sem ohnivého vína číš!
Já připíjím dnes síle,
jež tají se v zdařeném díle.