Ostýchavě prodraly se květy bezu
promáčeným listím zeleným,
v korunu se hustou slily –
Pozdě, pozdě jste se, květy, dostavily!
Jaro v boji s deštěm nezměnným
na cestě se zastavilo kdes,
zima citelnou jest ještě dnes,
vlhkou korou blýská štíhlý kmen,
sotva že kol něho proschla bujná tráva,
nepohoda dlouhá dravá
kdekoliv se lístku dotkla jen,
v hebké tkani zůstavila stopy rezu.
Zvolna, pomalu se květy rozvíjejí,
nerozhodnuty den ode dne,
jako v nesnázích se plní barvou sytou,
červenavou, rozpačitou,
a když někdy v pravé poledne
drobné kalíšky se rozevrou,
o mokrou se větev podeprou,
aby ihned přivřely se zas –
blýskající kapky studeného deště,
které ze svévole ještě
chladný vítr s listí do nich střás’,
jako slzy, jako perličky se chvějí.
Stín jde za stínem a klenbu nebes halí,
vzduch je šerý, syrým vlhkem čpí,
těžké mračno níž se chýlí,
dolů klesá, aby v nelítostné chvíli
opět liják vychrlilo zlý –
vlaštovice křídlem rozpjatým
nad stromem se mihla košatým,
po chvíli se k zemi snáší blíž;
poplašená, znepokojená a hbitá
nad vlající travou lítá,
a když země dotýká se již,
rychle zvedá se a s křikem spěchá v dáli.
Déšť se proudem řine na květ bezu rusý,
zdá se, že snad jaro nepřijde,
a když černá chmura za chmurou se žene,
v záři plné nezkrácené
slunce zlaté že již nevyjde...
Buď jak buď! I kdyby nevyšlo,
kdyby jaro ani nepřišlo,
nezahyne trýzní nepohod
květ, jenž pučí z vlastní nepodajné mízy,
ze své síly, čisté, ryzí –
nezdolným jest květů věčný rod,
vždycky ještě rozkvetlo, co rozkvést musí.