Cos šerého přelétlo nebes klínem,
den červnový odkládá světlý šat,
mrak velký vyvstal na západě siném
a druhý od východu dal se v chvat,
a blížily se k sobě tmavým stínem,
jak veřeje zapadajících vrat –
tu seznal paprsek, jenž stromy zlatil,
že jest již čas, aby se k slunci vrátil.
Však ještě dotek’ skosené se trávy
a jasnou nohou po záhonech šel,
v houšť pestrých macešek, labužník pravý,
jen mimochodem třpytnou rukou vjel,
k pahýlu ořechu, jenž list má zdravý:
„aj, brachu, jak se držíš!“ vlídně děl;
snad byl by ještě zůstal, mraky ale
naň kývaly, a proto spěchal dále.
Žár slunce zhas’, šeď na nebi se slila,
a prudce zavál pronikavý chlad,
že větev hlohu pozdním květem bílá,
jež pyšnila se krásou plných vnad,
se nenadálé zimě podivila,
ba myslila, že zmýlila se snad,
když opatrně v době téměř jisté
se zahalila v květů roucho čisté.
Pták maličký na nízkou zídku sedl,
drobounkým očkem k stromům pohleděl,
kde ptačí sbor si švitořivě vedl;
snad také zimou třásl se a chvěl,
však za nedlouho tenké hrdlo zvedl
a hláskem veselým svou píseň pěl,
ton za tonem plnými rázy metal
a ještě křídlem sobě zatřepetal.
Hloh zachvěl se a smutně hlavu sklonil,
a bílé lístky na zem padaly,
květ za květem se divným spěchem honil,
a všecky v hromádku se skládaly –
tu pták vlét’ do hlohu, hlas jen mu zvonil,
mně zdálo se, že zle se hádali;
co řekli si, jest vědět těžko sice,
však bílé květy nepadaly více.
Což ví to hloh, že keř, jenž pučel záhy,
i keř, který se v pozdní rozvil květ,
na stejně nebezpečné dal se dráhy?
Květ vyzývavým jest jak všechen vzlet,
v bouř může změnit se i větřík vlahý,
by rozerval a násilím jej smet’ –
a za sluncem, když v šeré mraky zajde,
chlad přikvačí, jenž všecky květy najde.
Tkaň květu něžná zimě těžce zvyká,
pták ale výskne si: „staň se co staň!“
a pevným zůstane a nenaříká;
byť hrdlo sevřela mu drsná dlaň.
přec tiká dále, švitoří a vzlyká –
chlad, nechlad, málo ohlíží se naň,
a když se déšť na hbitá křídla snese,
pták vodu kalnou lehce s křídel střese.
Zda štěstím nevýslovně velkým není,
že v srdci lidském nepučí jen květ,
jenž rozvíjí se vlahým dechem snění
a důvěřivě hledí v širý svět –
že v květech také zvučí švitoření,
jak ptáček drobný do květů by vlét’
a v nich se ukrýval, až v pravé chvíli
se vznese k nebi letem plným síly?
Chlad nevšímavý padne v květy vzplálé,
– však platil vždycky za výborný lék –
a květy sotva snesou jej, pták ale
si v keři vlastním najde útulek,
kde vzdorně čelí zimě nenadálé,
a byť i zpíval málo komu vděk,
snad sobě jen, svou píseň přece pěje,
chlad klidně strpí, dešti se jen směje.