Cos velebného mlčí v prostoru –
pláň moře lehounce se čeřící
kdes daleko na krajích obzoru
v lem nebe do bleda se měnící
se tratí stejných barev směsici,
a voda s oblakem se pojí tak,
že nemůže je rozeznati zrak.
Krok za krokem jde slunce oblohou
a šípem žhavým na zem dopadá,
však vlny sobě vskokem pomohou,
když náruč ohnivá je popadá –
jen chvějný lesk se po nich rozkládá,
a jednotlivého paprsku kmit
se mění v dlouhý, třesoucí se třpyt.
Zář zlatá kryje celou vesnici
a oknem otevřeným dokořán
se vlídně dívá v každou světnici,
zeď šedá, plná oprýskaných hran
hned po ránu se blyští ze všech stran,
a střechy strmé zasmušilý krov
plá na slunci jak roztavený kov.
Les hustý, jenž se zvedá na břehu,
dnes nejzelenější oblekl šat,
že již se fintil, v jednom zápřehu
vzal květný pás – hle, kterak jím je spjat,
jej teprv odloží, až půjde spat,
až kvítí dnem a vedrem zmámené
již neotevře oči znavené.
Břeh odpočívá. Mocné balvany,
jež moře ustavičně omílá
a pohlížejíc všecky na strany,
kde která by se ještě vzchopila,
za vlnou vlnu na ně posýlá,
dnes o příměří jistě zvěděly,
neb radostí na slunci zbělely.
Na štíhlé žerdi dali prapory,
leč vítr mlčí, stranou zasedne,
by odpočíval jako na vzdory;
když ale přec je líně nadzvedne,
zrak známé, drahé barvy zahlédne,
k nimž připojen je smutku černý lem...
Kdy stane se nám smutek pouhým snem?
Krok urychlily děti veselé,
tvář plane, vlaje rozpuštěný vlas,
jsou vystrojeny, ale nesměle,
ba šeptem zvučí přitlumený hlas,
i rychlý krok jest nedovolen as –
již matka káravě se otáčí
a pouhý pohled plně dostačí.
Směs pestrých stužek, slunečníků dav
se houpá na uzounké lodici,
svil do klubka se hustý chumáč hlav.
a časem smích se ozve zvonící –
teď klesly ruce dvě se klonící,
a jako oheň stříbrem planoucí
se blyští voda s vesel kanoucí.
Je klid a mír na zemi, nad vodou –
dnes rybák do bible se pohříží,
však přestav čísti jako náhodou,
jde na břeh, dlouho k moři pohlíží,
a zvolna obcházeje prohlíží,
zda dobře napjata je každá síť,
by také na uzlících uschla nit.
I stará slečna, která naprostě
den ode dne ni chvíli nelení,
se klidně usadila na mostě
a nevzala si ani pletení –
hle, oči se jí mhouří ve snění,
snad zdá se jí, že bude večer hrát,
že koupí šťastnou rukou vhodný skat.